„Byla to katastrofa. Všichni old school lidi odešli a zůstala jen spodina – ty nejagresivnější frakce, vrchol americké skinheadské kultury. V té době bych si nemohl dovolit coming out,“ líčí v rozhovoru pro Pitchfork punkovou scénu pozdních osmdesátých let rodák z Uruguaye Martin Sorrondeguy. V roce 1991 v Chicagu založil hardcore punkovou skupinu Los Crudos, jejíž členové byli komplet Latinoameričané a ve své tvorbě se zabývali nepříliš typickými tématy, jako jsou zkušenosti přistěhovalců, gentrifikace, chudoba, deportace, ale i rasismus, sexismus, xenofobie nebo homofobie v hardcore punku. Los Crudos zpívali výhradně španělsky, a začali tak spoluvytvářet inkluzivnější hardcore scénu pro Latinos, queers a feministky, pro něž nebylo ve spektakulární hardcoreové macho kultuře místo.
Bourat klišé
Pro Los Crudos byla vždycky nejdůležitější otevřenost a diverzita. Ačkoli byla imigrantská zkušenost konstitutivní součástí kapely, nechtěli se věnovat jen jedinému tématu a separovat se od zbytku scény. Sorrondeguy hovořil mezi písněmi španělsky a anglicky a vysvětloval publiku, o čem jsou jejich texty. Kapela organizovala nespočet benefičních koncertů, například pro oběti domácího násilí, organizace spojené s prevencí AIDS, dětská zdravotnická zařízení v mexickém Chiapasu nebo na Mumiu Abu-Jamala, a vytvářeli tak tolerantní, informovanou a otevřenou fanouškovskou základnu, která ujížděla na frenetické hyperagresivní muzice.
Největší deviací a osobním selháním je, když na druhého působíte tak, že před vámi musí tajit svou identitu.
Během působení v Los Crudos začal Sorrondeguy otevřeně hovořit o své homosexualitě. Když se kapela v roce 1998 rozpadla, založil nový projekt – „queercoreovou“ sypačku Limp Wrist, tvořenou čtyřmi chlapíky, kteří už na první pohled bourají veškerá klišé o homosexuálech, hojně využívají ironii a sarkasmus, provokaci a především pozitivní energii a v ničem si s Los Crudos nezadají. Jen málokdy jejich zběsilé šlehy přesáhnou jednu minutu, každá vteřina řeže jako ta nejmenší tanga a kapela jako by toužila zanechat po každém songu jen homofobní tříšť. Limp Wrist si se sympatickou nadsázkou a songy jako I Love Hardcore Boys, I Love Boys Hardcore nebo We Started This Band to Get Dates spolu s vážnějšími písněmi, odhalujícími pokrytectví většinové společnosti, získali spoustu fanoušků, a to zdaleka nejen z řad gayů. A na nové desce Facades, která vychází po devíti letech od jejich posledního eponymního dvanáctipalce, rozvíjejí to nejlepší ze své minulosti.
Nikdy jsme nebyli normální
Limp Wrist svět gayů nijak neidealizují a během let ho stihli proprat z mnoha stran. Ve dvacetivteřinové smršti Angry Queen například kritizují komercializaci průvodů Gay Pride a jejich sponzory „profitující z vykořisťování“, v pomalu gradující Fake Fags si berou na mušku hollywoodský předobraz aseptických gayů, vytvářejících „příkladný“ předobraz pro ostatní, který ale ve skutečnosti ničí jejich individualitu, a také na Facades střílejí do vlastních řad v singalongové They Tell Me, v níž se Sorrondeguy vypořádává s autoritářskými choutkami „otravných homosexuálních alfa samců, kteří nemají rádi ženy“ a nesou s nelibostí, když někdo nespadá do jejich definice správného gaye.
Právě od nabourávání rigidních reprezentací a zatuhlých stereotypů tu Limp Wrist vždycky byli. V úvodní eseji čtyřicetistránkového digitálního bookletu/zinu, který Facades doprovází (a jejž okořenili několika explicitními fotkami a obrázky, kvůli kterým ho tiskárny odmítly vydat fyzicky), se píše o nutnosti neustálé introspekce a analýzy vlastní pozice v okolním světě. Je nutné stavět se kriticky k vlastním i cizím motivacím, protože jedině tak se lze ubránit přežvýkání mainstreamem a „gaystreamem“, který vytváří obraz „neproblematického“ gaye. Agenda mainstreamového gaye pak podle Limp Wrist spočívá jen ve snaze legitimovat sebe sama v rámci heteronormativního diskursu. „Je tragické a patetické sledovat jednotlivce a organizace, jak se zoufale snaží dokázat homogenním zákazníkům nákupních středisek z celého světa, že jsme normální.“ Někdo je „normální“ a někdo není, a je to tak v pořádku – podle Limp Wrist nemají queers zapotřebí se někomu podbízet.
Protože co z této z podstaty submisivní společenské pozice mají, než ustavičnou povinnost čelit paternalistickému postoji většiny, jejíž mnozí příslušníci se tak často cítí oprávněni určovat, co je vhodné a nevhodné chování, a případně je posílat dělat za dveře jejich domovů to, co veřejný prostor v případě většiny v pohodě ustojí? A když pak jednou za čas v karnevalovém nadšení oslavují vzájemnost a sounáležitost, musejí poslouchat hysterické litanie o nevkusu a deviacích. Přitom největší deviací a osobním selháním je, když na druhého působíte tak, že před vámi musí tajit svou identitu.
Skládejte hudbu, tancujte, budujte, šukejte
Limp Wrist vědí, že není ani zdaleka dobojováno a proklamovaná tolerance je často jen fasádou. Proto svou tvorbou zkoumají, co všechno si „tolerantní“ společnost nechá líbit, a záměrně tak využívají provokativní estetiky. LGBTQ lidé jsou pořád ještě napadáni, zesměšňováni nebo zabíjeni, proč se tedy snažit zavděčit někomu, kdo tvrdí, že všechno je v pořádku? Limp Wrist nepřistupují na žvýkačkovou verzi světa a v písni Thick Skin radí svým mladým posluchačům, aby si vypěstovali hroší kůži: „Nebuď boxovací pytel a postav se světu, nebuď bezbranný queer otevřený útokům.“ V nekompromisní Square One se pak ptají, co se skrývá za „nemocnými pěstmi“ agresorů. Každý útok je totiž projekcí vlastní psychické nestability, která je často odrazem širších společenských tendencí. A právě v nich se skrývá nemoc, nikoli v „deviaci“.
Limp Wrist nechtějí pro své LGBTQ fanoušky vytvářet iluzi idealistického světa, přesto ale podávají pomocnou ruku: „Myslíme na queens z maloměst, lesby, trans kids, punkové podivíny i na ty, co se ještě nenašli a touží být součástí nějaké vysněné komunity, ale nemohou. Chceme, aby věděli, že to pro ně jsme napsali tuto desku a dali dohromady tyto stránky,“ píší v bookletu, který obsahuje texty a kresby řady queer umělců a myslitelů. Facades je tak plnohodnotným kompilátem nezbytné punkové zuřivosti tvořené osmi krátkými hardcorovými songy v klasické Limp Wrist tradici (i když místy o něco pomalejšími a melodičtějšími než v minulosti), extatického tripu v podobě překvapivé závěrečné trojice lo-fi housových tracků a intelektuálního vyžití na hutně popsaných stránkách. „Buďte divní – tvořte umění, skládejte hudbu, pište, tancujte, budujte, šukejte, dokumentujte, žijte a milujte,“ vzkazují Limp Wrist těm, kdo jsou ochotni naslouchat. Třeba pak nebudou mít čas bahnit se v despektu či nenávisti a nebude je iritovat štěstí někoho jiného jen proto, že se nevejde do klíčových dírek jejich světonázorů.
Autor je spolupracovník redakce.