Hamburk: Bojovat a hrát si

Reportáž jednoho z tisíců účastníků demonstrací proti G20 napsaná bezprostředně po návratu z Německa.

Lukáš Likavčan, michalspina

Je něco po sedmé hodině ráno a na hamburském nádraží Altona nastupují do soupravy S-Bahnu desítky a desítky lidí. Tlačíme se vedle sebe a napjatě čekáme na chvíli, kdy dorazíme na zastávku u přístavu. Organizátoři nás ještě upozorňují, abychom byli rychlí, ale abychom se zároveň snažili neběžet. Když se otevřou dveře, dostávám do ruky červenou pláštěnku a spolu s davem skanduji: „A-, anti-, antikapitalista!“ Procházíme kolem několika hlídkujících těžkooděnců a na cestě směrem k přístavu formujeme blok. Může nás být asi čtyři sta a na mostě už kráčíme v precizním zástupu, následujíce kouř z červené dýmovnice. Pak se snažíme roztáhnout na šířku celé příjezdové cesty a začínáme blokovat dopravu. Za námi se formuje dlouhý zástup náklaďáků; kamiony v protisměru stojí taky, někteří řidiči nám vyjadřují podporu, troubí na nás, zvedají pěsti na znak solidarity. Jeden kamioňák si dokonce na chvíli bere transparent od jednoho z demonstrantů a mává s ním.

Policie je na místě pozdě a zastavuje nás až na křižovatce několika mostů vedoucích do různých částí přístavu. Když nás obchází první skupina těžkooděnců, pobroukáváme si nahlas Imperial March z Hvězdných válek. Symbolická blokáda druhého největšího evropského přístavu právě začala.

Pátek ráno: zastavme logistiku kapitálu

Kolektiv Ums Ganze se do protestů proti summitu G20 v německém Hamburku rozhodl zapojit kreativní formou – pod heslem „Nebojujme proti hráčům, bojujme proti hře!“ se rozhodl zorganizovat blokádu infrastruktury, jež je zhmotněním nespravedlivého ekonomického systému zodpovědného za klimatickou změnu, proti kterému tady v průběhu posledních dní protestovalo přes sto tisíc lidí. Nápad je to geniální – proč bychom se měli vyčerpávat v agonických pouličních nepokojích, když můžeme zastavit cirkulaci komodit a kapitálu v jednom z nejdůležitějších bodů systému? Jak totiž píše Neviditelný výbor ve svém manifestu „Našim přátelům“ (To Our Friends, 2014): „Moc dnes přebývá ve světových infrastrukturách.“ Obsadit parlament může být vzhledem ke kontextu zajisté úctyhodný počin – moc kapitálu však již dnes není ztělesněna těmi, kdo v těchto prostorech žijí či pracují; roztekla se do prostředí, stala se samotnou materiální organizací věcí. Proč mohly uspět protesty na náměstích jako Taksim či Tahrír? Také proto, že jsou to klíčové dopravní uzly, a uspořádat tam demonstraci znamená vždy zároveň zorganizovat blokádu, jež má potenciál paralyzovat běžný život ve městě.

Takhle nějak snad může vypadat fungující občanská společnost: lidé jednoduše mají na protest nezadatelné právo a musíme si na to zvyknout.

Blokáda v hamburském přístavu byla ovšem „jenom“ symbolická – nešlo o masivní akci, jež by chod přístavu zcela ochromila. I přesto ukázala, jak může vypadat taktický boj s kapitálem v 21. století. Dělníci v přístavu byli rádi, že chvíli nemusejí pracovat a že jejich sociální a ekonomické postavení nám není lhostejné. My jsme zase měli skvělý pocit z dobře zorganizované akce, kde nechyběly ani přestávky na svačinu připravenou kolektivem z legendárního hamburského squatu Rote Flora nebo soundsystém s vypalovačkami od Rihanny. Organizátoři a organizátorky nás opakovaně vyzývali, abychom na sebe navzájem dávali pozor, nenechávali se vyprovokovat policií a dbali na to, že každý účastník nebo účastnice má svobodu vybrat si, jaká je jeho nebo její akční úroveň. I díky tomu byla celá akce až nebývale poklidná a hlavně neuvěřitelně veselá – vyjma nervózní chvíle po počátečním příchodu policie. Po pochodu podél nekonečných řad kontejnerů jsme tak nakonec dorazili do pestré a multikulturní čtvrti Wilhelmsburg, kde náš průvod skončil. Naše antifašistická hesla místní komunita nadšeně přivítala.

Pátek odpoledne: vodní děla, barikády a oh

Zatímco my jsme blokovali přístav, další akční skupiny (tzv. „fingers“) se rozhodly proniknout co nejblíž k „červené zóně“ kolem výstaviště, na kterém se summit koná. Podařilo se jim úspěšně zablokovat několik konvojů s účastníky a účastnicemi summitu (např. Melanie Trump nebo Wolfgang Schäuble kvůli tomu nestihli své první schůzky), některé nenásilné blokády však byly brutálně rozehnány policií a jejími futuristickými vodními děly. V průběhu dne se množily zprávy o nepřiměřených zákrocích, při kterých dokonce pod obušky policistů končí novináři či zdravotníci. Odpoledne se pak před náměstím Millerntor setkává na dvacet tisíc lidí, kteří plánují vydat se do červené zóny ve druhé vlně. Pochod je však policií neustále odkláněn směrem pryč od výstaviště, až se nakonec ocitá u nábřeží Labe, kde ho policie začíná rozhánět. Spolu s kolegy tomu přihlížím z nedalekých vyvýšených teras, kolem kterých přecházejí vodní děla. Z reproduktorů znějí kovovým hlasem opakované výzvy demonstrantům v němčině. Létají lahve, stavějí se barikády, policisté útočí. Pak se přesouváme zpátky na Millerntor, kde chvilku odpočíváme v parku. Když se však blíží policejní kordon a ze dvou stran nás obkličují vodní děla, rozhodujeme se rychle proběhnout přes barikádu na křižovatce. Chvíli nato už před námi kropí lidi vodou a my ustupujeme do postranní uličky. Obdobné situace pokračují po zbytek večera.

Zatímco česká média vykreslovala nepokoje v Hamburku jako totální apokalypsu, ve skutečnosti se bojovalo zejména ve čtvrtích St. Pauli a Schanze, které jsou proslavené svou levicovou scénou. Policie očividně koncentrovala nepokoje přesně do těchto míst, aby si ta část autonomů, jež ztratila smysl pro strategické jednání, mohla „zasportovat“ a vybít si svůj hněv na autech, bankách a obchodech v bezprostřední blízkosti Rote Flory – což ve výsledku akorát rozčílilo celý zbytek scény včetně místních squatterů. Dramatické chvíle si určitě mohli užít ti, kdo byli na místě v pátek nebo sobotu večer. Jinak však život v druhém největším městě Německa běžel víceméně v poklidu a mimo centrum si člověk ani nemusel mohutných protestů všimnout – kromě občasného kouře na obzoru a šesti policejních vrtulníků, jež bez přestávky monitorovaly okolí summitu. Ani v centru se však lidé nenechali vystrašit vypjatou situací a pokojně seděli na terasách kaváren v bočních uličkách, do kterých policisté rozháněli protestující. Jeden můj kolega tento klid návštěvníků a návštěvnic kaváren okomentoval slovy, že takhle nějak snad může vypadat fungující občanská společnost: lidé jednoduše mají na protest nezadatelné právo a musíme si na to zvyknout.

Sobota: demonstrace a zatýkání

Sobotní ráno začínám s mangovou pomazánkou v Rote Floře. Na velkém plátně přeblikávají jeden za druhým tweety o událostech poslední noci a o plánované velké legální demonstraci, jež je na dnešek nahlášena u hlavního nádraží. Hodinu nato už jsem v antikapitalistickém bloku připraveném k zařazení se do pochodu. Protože je tu však lidí neskutečně mnoho – téměř osmdesát tisíc – průvod dlouho stojí na místě. Náladu nám dodává nedaleký kurdský blok, ze kterého nám posílají vlaječky YPG a YPJ. Když se několik policejních dodávek snaží projet přes shromáždění, skupinka Kurdů se okamžitě rozběhne proti nim a policie ihned zařazuje zpátečku. Po zhruba hodině a půl pak konečně vyrážíme za mohutného skandování podél Labe směrem k červené zóně, kterou však zcela obcházíme a končíme na stejném místě jako včera – na náměstí Millerntor, odkud se s kolegou přesouváme na oběd před nedaleký stadion slavného fotbalového klubu FC St. Pauli. Pak pokračujeme na Rote Floru, kde si chceme dát kafe a trochu si odpočinout. Klid však přerušuje několik skupin těžkooděnců, které nabíhají do parku a uzavírají nás v kotli. Postupně kontrolují a odvádějí každého, kdo se na místě ocitl. Dozvídáme se, že policie na různých místech začíná „sbírat“ vytipované lidi na základě analýz svých vizuálních dat.

Němečtí policisté asi ani netuší, jak důležitý psychoterapeutický zážitek mi tím zprostředkovali. Před časem mi totiž bylo od slovenských bezpečnostních složek vzkázáno, že v případě mé přítomnosti v Hamburku budu zadržen a eventuálně i vyhoštěn z Německa. Všechny mé racionální úvahy mi říkaly, že to je samozřejmě blbost, ale podvědomě jsem byl nahlodán. Nakonec jsem se rozhodl celou hypotézu experimentálně ověřit (za velké podpory mých solidárních kamarádů a kamarádek), což skončilo jejím vyvrácením. Moment, kdy mi po zuby ozbrojený příslušník německé spolkové policie podával zpátky moji občanku a presskartu, byl tedy zároveň momentem, kdy jsem se přestal bát policejního zastrašování. Nebojte se taky. Byl bych totiž nerad, kdyby si lidé hamburské protesty zapamatovali jako festival destrukce. Ve skutečnosti nám mnoho smysluplných akcí, jež se v průběhu summitu uskutečnily, mělo vzkázat: Buďme neposlušní, přemýšlejme strategicky! Bojujme a hrajme si!

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále