Znáte to, ráno se vzbudíte s ostrou bolestí v krku. Stěží se dovlečete ke kuchyňské lince, abyste si udělali čaj, ale už když ho pijete, je vám jasné, že na vás sedá angína a že se dneska do práce rozhodně nedostanete. Zvednete telefon a zavoláte, abyste se pro dnešek z práce omluvili. A pak vás už čeká to důvěrně známe kolečko mezi postelí a doktorem. Tak by to alespoň normálně mělo fungovat. Bohužel, zkušenost lidí z nízkopříjmových zaměstnání může být i docela jiná.
Zaměstnanci v nízkopříjmových profesích skutečně hazardují, v sázce však není jejich svědomí, ale jejich zdraví.
Současné debaty o podobě nemocenské jsou důsledkem posledních překotných změn realizovaných Topolánkovou vládou. Pro zaměstnance je klíčové, že se nemocenská nevyplácí v prvních třech dnech a namísto státu prvních deset dní hradí zaměstnavatel. Zákon se prosazoval zejména s tím, že český systém trpěl údajně přílišnou benevolencí vůči těm, kteří ho zneužívali a nemoc jen předstírali. Současná ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová má však jiný názor a zákon chce změnit. Nechat proplatit první tři dny nemoci a zvýšit na 78 procent mzdy vyplácení nemocenské po překročení třicátého dne nemoci. Je tedy vhodná doba na to bilancovat, co nemocenská v této podobě zaměstnancům přináší? Jaké má dopady na jejich rozhodování? Může nemocenská ovlivňovat vztahy na pracovišti?
„S vysokou teplotou zůstávám doma“
Příznivci zákona si pochvalují, že počet návštěv u doktora se v prvních letech snížil. Potvrzuje to podle nich, že si lidé raději dvakrát rozmyslí, jestli jim stojí za to nemoc předstírat. Lakonicky takový pohled nedávno shrnul předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý: „Návrat k proplácení tří dní nemoci by kromě jiného zvyšoval morální hazard zaměstnanců. Tedy nejenom, že by přispíval k vyšší nemocnosti, a tím k horšímu využívání pracovní doby, ale také by vedl k podceňování zdravotní prevence na straně zaměstnanců.“
Podle údajů Statistického úřadu ale klesl počet dnů proplácených jako nemocenská pouze v letech 2010–2013. V roce 2014 již překonal úroveň před změnou zákona a v minulém roce se počet proplacených dní oproti době před změnou zákona opět znatelně zvýšil. To však ponechme stranou a podívejme se raději na ty, kteří hrají trochu jiný typ hazardu, než jaký popsal Vladimír Dlouhý.
Paní Bedřiška žije na menším městě a pracuje jako uklízečka. Vydělá si kolem 10 500 Kč hrubého za měsíc. Cestou k ní domů procházím okolo slepic. „Ještě, že je tu mám,“ řekne mi později. „Pěstuju si i zeleninu, to mi dá alespoň ten základ. Nevím, co bych bez toho dělala. Po zaplacení výdajů na bydlení mi zůstanou tak tři tisíce na všechno,“ popisuje své obtíže s příjmy. Ve chvíli, kdy onemocní, vyvstane před ní komplikovaná volba: „Když nepůjdu do práce, riskuji, že nezaplatím nájem. S vysokou teplotou ale zůstávám doma,“ dodává a snaží se mi tak říct, že má věci pod kontrolou.
Kdo si to dnes může dovolit?
V případě lidí pracujících v nízkopříjmových profesích ve velkých městech se situace může i zhoršovat. A to i navzdory tomu, že mají zpravidla o něco málo vyšší mzdy. Je to dané především tím, že si většinou nemohou dopomáhat samozásobitelstvím, musí vynakládat prostředky na dopravu a obecně je ve městech dráž. O životě pokladní v supermarketu se mzdou 13 500 Kč hrubého se mi svěřila paní Vlasta. „Ještěže mám manžela, se mzdou bych sama rozhodně nevyšla.“ A dodává: „Kdybych byla samoživitelka, tak by mi museli dorovnávat na bydlení a do živobytí ten příspěvek, protože bych určitě nevystačila. A v minulosti, když jsem bydlela sama s dětmi, jsem ten příspěvek vlastně používala, protože jsem nevystačila.“ Na mou otázku, jak vnímá současnou podobu nemocenské, říká: „U té nemocenské to mátě totéž, jako kdybyste do té práce nechodil, protože vás zkrouhnou a z výplaty vám nic moc nezbyde. Kdo si to dneska může dovolit, pokud fakt nemáte našetřeno?“
Takto se však zdaleka nerozhoduje jenom paní Bedřiška nebo paní Vlasta. I přes nízké procento nezaměstnaných a slušné tempo ekonomického růstu nám totiž zůstává poměrně vysoký počet lidí, kteří se nachází pod hranicí chudoby. Podle výzkumu agentury Median žije dnes pod hranicí příjmové chudoby 1,02 milionu lidí. A téměř dvacet procent pracujících přitom nebere ani 15 000 Kč hrubého, což je zhruba hranice, kterou pro chudobu určuje ve svých srovnáních Evropská unie.
U nízkopříjmových profesí je také hojně rozšířený fenomén podzaměstnanosti. Je to důsledek rozmachu tzv. flexibilních forem práce, tedy různých neplnohodnotných, částečných úvazků. Zaměstnanci takto pracují často proti své vůli. Rádi by vyšší úvazek, ale zaměstnavatel jim ho nenabídne. Paní Agáta reálně pracuje osm hodin denně, což odpovídá plnému úvazku, ve smlouvě má však jen šest hodin. Zbytek je účtováno jako přesčas. „Já jsem pracovala dva roky jako brigádnice a potom na těch šest hodin – že prý to je normální,“ podivuje se nad praxí svého zaměstnavatele. Není to tak, že by se zaměstnavatel vyhýbal řádnému vyplacení mzdy, problémy plynou z něčeho docela jiného: „Oni mi platí za osm hodin, ale když onemocním, tak mám jenom šest hodin.“ Kromě toho, že zaměstnavatelé prostřednictvím flexibilizovaných úvazků efektivněji vytěžují své zaměstnance, šetří také na zálohách na zdravotním a sociálním pojištění. Jejich zaměstnanci se ale potom v případě nemoci dostávají do opravdu prekérní situace. Ubírat ze zkráceného úvazku tři dny si zkrátka nemohou dovolit.
Umožnit spokojenou a důstojnou existenci
Využívání flexibilních úvazků a napínání efektivity pracoviště na tu nejzazší mez vede k nečekanému vedlejšímu důsledku. Počet zaměstnanců je přesně propočítán a v případě, že někdo nepřijde, není nikdo, kdo by ho nahradil. Firmy nejsou schopné rychle a příhodně reagovat. Pracovní zátěž se tak rozkládá mezi zaměstnance, kteří jsou zrovna na place. Výjimku netvoří ani vedoucí pracovníci. Vedoucí malé prodejny nadnárodní obchodní sítě se mi svěřila se svou zkušeností: „To jsem si vyzkoušela třetí den práce, kdy mi nepřišli dva pracovníci. Ve finále to vypadalo tak, že já jsem na pokladně stahovala fronty. Když jsem viděla, že fronta není, šla jsem napéct, na zeleninu, byla jsem jak v cirkuse. Všechno se musí stihnout, ještě se musíte usmívat a všechno vám musí klapat.“
Zaměstnanci jsou nadto stresovaní nejenom tím, že v případě nemoci musí zvládnout ještě vyšší objemy práce, ale musí se i vypořádat s tím, že na ně jejich nadřízení mnohdy z pochopitelných důvodů vyvíjejí tlak, aby nemocenskou nečerpali. „Taky se to [nemocenská] nerado vidí, strašně nerado. Takže lidi přechází nemoci. Málokdo si dovolí jít na marodku. Nejsou potom lidi,“ říká k tomu paní Veronika, pokladní z Prahy.
Zaměstnanci v nízkopříjmových profesích skutečně hazardují, v sázce však není jejich svědomí, ale jejich zdraví. Na změně zákona o nemocenské z dílny Topolánkovy vlády je dobře vidět obecný rys neoliberální politiky. Pod záminkou zabránění zneužívání systému se snaží prosadit jeho co efektivnější využití. Ve skutečnosti se však nejednalo o nic jiného než o špatně promyšlené asociální škrty, jejichž důsledky jsou navíc ve společnosti nerovně rozděleny. Pro celou velmi početnou skupinu lidí pracujících v nízkopříjmových profesích totiž učinily lékařskou péči de facto nedostupnou nebo dostupnou jen v opravdu akutních situacích. A to se nejedná o sociální dávku, ale o pojištění! Tedy ne o solidární přerozdělování ve společnosti, nýbrž o něco, na co má člověk bezpodmínečný nárok a na co sám svou prací přispívá.
Navrhovanou změnu zákona je tedy namístě vítat, nemělo by se však skončit jen u ní. Obecným problémem, který zůstává, je velmi nízká úroveň mezd, která neumožňuje poměrně velkému počtu lidí žít důstojný život. Je zkrátka potřeba otočit kola politiky práce a místo tlaku na zvyšování zaměstnanosti se v první řadě zabývat tím, jakou odměnu zaměstnanci dostávají a co udělat pro to, abychom vytvářeli pracovní místa, která by umožnila spokojenou a důstojnou existenci.
Autor je sociolog.