Server iDnes spustil seriál věnovaný chudobě v Česku. Vedle řady kvalitních textů se autoři rozhodli také sledovat tři osoby, snažící se jeden týden vyžít jen s životním minimem. Výsledek je bohužel příkladem toho, že myslet věci dobře vždycky nestačí. Kromě invalidního důchodce, který si na vlastní kůži zažil život na ulici, a ví, jaké je to žít ještě s mnohem menším obnosem, byla do experimentu přizvána také novinářka Mladé fronty a především pak místopředsedkyně TOP 09 a expertka na sociální oblast Markéta Pekarová Adamová. Ta ovšem možnost představit svoji už tak dost omezenou osobní zkušenost pojala jako prostředek pro potvrzení své představy, že chudoba vlastně zase tak hrozná není.
Životní styl?
Online přenos jejího experimentu se brzy změnil v instagramový profil průměrného pražského hipstera, plný fotek naaranžovaného jídla. Úvodní text připouštějící, že pokus není zcela přesný, jelikož dvě z aktérek mají již předplacenou kartu na městkou hromadnou dopravu, internet a telefon, je spíše alibismem než uvedením do kontextu. Pokud by se mělo jednat jen o zkoušku, zda se lze za 113 korun na den najíst, mohli dát autoři projektu kameru do libovolného pokoje na studentské koleji a viděli by, že je možné za tuto částku sehnat nejenom jídlo, ale dát si k tomu ještě večer pár piv.
Zjednodušování, kterého se projekt iDnes dopouští, bohužel vede k představě, že chudoba je cosi jako životní styl, který si lidé dobrovolně volí.
Chudoba není něco, co může člověk s dobrým sociálním zázemím reálně zažít, natož pochopit, během pěti dnů. Chudoba je začarovaný kruh, který kromě materiálního nedostatku skýtá neustálý pocit nejistoty a strachu o budoucnost – strachu z toho, co přijde, pokud onemocníme, rozbije se nám lednice nebo nám majitel domu, ve kterém bydlíme, zvýší nájem. Chudoba člověka ovlivňuje i po psychické stránce. Bere mu důstojnost a sebedůvěru, bez kterých se do běžného provozu nezačleňuje snadno. Zjednodušování, kterého se projekt iDnes dopouští, bohužel vede k představě, že chudoba je cosi jako životní styl, který si lidé dobrovolně volí.
Všechno jde, když se chce
Poslankyně Adamová natočila po ukončení projektu video, ve kterém mimo jiné ukazuje několik nabídek práce. Tím demonstruje, jak snadné je svou sociální situaci změnit. Vede ji k tomu pravděpodobně představa, že zahlédnout inzerát je skoro to samé jako práci skutečně získat. Mezi nabídkami práce, které ukazuje, jsou navíc i místa známá nedůstojnými pracovními podmínkami. Na těchto pozicích na prvním místě stojí maximální pracovní výkon a člověk je snadno odložitelnou položkou. Přitom za svou dřinu nakonec nedostane o mnoho víc, než to, co pokryje náklady nutné k jeho přežití. Nebylo by na místě konečně si uvědomit, že ochota udřít se není lidskou povinností?
Současně Adamová poukazuje, že existuje mnoho charitativních projektů, které se o lidi v nouzi dokážou postarat. Jako příklad představuje komunitní lednici na Pankráci, ve které ke své radosti nachází krabičku margarínu a jednu porci hotové svíčkové. Tím je v jejích očích situace hladovějících v Praze vyřešena. Dále letmo jmenuje několik dalších míst, kde je možné sehnat třeba oblečení, bohužel však bez vědomí skutečnosti, že většina lidí nemá možnost strávit den objížděním Prahy a získáváním všech potřebných věcí podobně, jako když ona chodí po Palladiu a vybírá si boty.
Poselstvím této reality show bude pro mnoho přihlížejících patrně jen stávající pravicová představa, že každý je svého štěstí strůjcem. Že všechno co v životě máme, získáváme čistě svou snahou a pílí bez závislosti na sociálních podmínkách, ze kterých vycházíme. A tak zatímco chudí lidé zůstanou i po skončení „experimentu“ uvězněni ve svých nedůstojných životech, Adamová bude v bezpečí svého domova o zážitcích ze hry na chudobu vyprávět svým přátelům u kvalitního vína a všichni společně si budou říkat: „No jo, kdyby se tak ti chudí lidi jenom trochu snažili.“
Autorka je studentka.