Zhruba před dvěma měsíci byly v Ekvádoru zavražděny dvě argentinské turistky. Společně se vydaly z argentinské Mendozy napříč Jižní Amerikou. Podle policejního šetření dívkám v Ekvádoru došly peníze, a tak přijaly nabídku pomoci od dvou mužů, kteří je u sebe měli ubytovat. Místo pomoci je však v domě začali sexuálně obtěžovat a následně je ubodali k smrti. Renomovaný argentinský psychiatr Hugo R. Marietán komentoval situaci na serveru Big Bang News s vyzněním, že se dívky staly obětmi násilí z vlastní hlouposti. Jakožto mladé, důvěřivé a k tomu ženy se podle něj cestováním do Ekvádoru vystavily vysokému nebezpečí, a situovaly se tak do role obětí. Podle BBC se v podobném duchu nesly i komentáře na sociálních sítích, kde mnozí uživatelé kritizovali ženy za to, že cestovaly samy. Veřejná debata tedy silně připomínala situaci v Česku po propuštění českých turistek unesených v roce 2013 v Pákistánu. Oba případy jsou si podobné tím, že za viníka tragických událostí společnost označuje samu oběť – její vina přitom spočívá jen v tom, že byla ženou, která se vydala do světa. Pro mnohé je stále ještě více šokující fakt, že ženy cestují, než to, že jsou uneseny či sexuálně napadeny a následně zabity.
Cestovatel, který při svých cestách zahyne, je hrdina. Cestovatelka, která na své cestě zemře, je jenom hloupá a naivní osůbka.
Zprávu jsem poprvé slyšela právě v Argentině, kam jsem dostopovala z Brazílie. Vyprávěl mi o ní řidič dodávky, který mi zastavil uprostřed pustiny, kde jsem se objevila po předchozím stopu. Za sebou jsem měla zhruba týdenní cestu a 2000 kilometrů. Během uplynulého týdne mi byla nějaká forma pomoci nabídnuta při nespočetných příležitostech. V Brazílii mě jedna řidička u sebe ubytovala přes noc, abych nemusela spát sama ve stanu. Jiný řidič zase trval na tom, že mě pozve na oběd, protože cestování je náročné a vyžaduje pořádnou stravu. Další mi daroval nabíječku na telefon, když viděl, že se mi ta moje rozpadla. Ostatní řidiči mi poradili, jaká místa navštívit a jakým se raději vyhnout. Ve většině případů jsem se na cestě cítila bezpečně a byla jsem ráda, že potkávám přátelské lidi, kteří se chtějí dozvědět víc o tom, kdo jsem a co dělám.
Moje zkušenost s cestováním tedy byla doposud skvělá, nicméně příběh o zavražděných dívkách mnou silně otřásl. Neměla bych přece jen přehodnotit své počínání? Neměla bych se vzdát své záliby v nezávislém cestování? Přece nechci, aby se mi stalo něco podobného. Asi bych měla začít cestovat autobusem, spát v hostelech nebo placených kempech. Nebo že bych se připojila k nějakému klukovi a cestovala s ním? Ano, to by mi asi nejlépe zaručilo bezpečí. Jako osamocená holka jsem příliš zranitelná. Příliš snadná oběť… Podobné myšlenky mi v rychlosti propluly hlavou, zřejmě jako odraz toho, co na cestách od lidí často slýchám.
Podobné uvažování je ale právě to, co nás, ženy, oslabuje. Pokud budeme opakovat, že žena může cestovat jen v doprovodu muže, přijímáme jako normu, že každá osamocená cestovatelka může být obtěžována, napadena, unesena či zavražděna. Navíc s každou ženou, kterou od nezávislého cestování odradíme, vytváříme svět nebezpečnější pro ty, které se své nezávislosti nevzdají. Cestovatelky budou najednou představovat cosi neobvyklého až exotického, co může poutat nežádanou pozornost. Ženy bychom proto měli podpořit. Nesmíme zastrašovat je, ale v první řadě násilníky.
Naše reakce na události podobné té v Ekvádoru by měla vycházet z vědomí, že žijeme v 21. století a uznáváme rovnost pohlaví. Dějiny jsou plné příběhů o mužích, kteří se vydali objevovat svět. Ať už jeli dobývat nová území, uzavírat obchody, bojovat ve válkách za osvobození či zotročovat jiné národy, muži-cestovatelé byli oslavování. Pokud na svých výpravách zemřeli, byly na jejich počest psány knížky a stavěny monumenty. Cestovatel, který při svých cestách zahyne, je hrdina. Cestovatelka, která na své cestě zemře, je jenom hloupá a naivní osůbka, které se dostalo přesně toho, co vyprovokovala. Je tohle rovný přístup?
Autorka působí jako lektorka angličtiny v Sao Paulo.