Možná si vybavíte scénu z Haškova Švejka, kdy dobrý voják cestuje do Českých Budějovic. Během svého putování dorazí i do příbytku starého ovčáka. Ten Švejkovi nabídne večeři a vypráví o svém známém, který „sloužil za Napoleona“ a dezertoval tehdy z vojny. Byl však chycen, dostal za trest šest set ran holí, a když byl posléze zastřelen, smrt pro něho byla vykoupení. Zastánci smlouvy o volném obchodu, takzvaného Transatlantického obchodního partnerství (TTIP), které dnes chystají USA a Evropská unie, argumentují v zásadě stejně. Česko má prý uzavřenou tak nevýhodnou bilaterální obchodní smlouvu s USA a je zatížené tolika arbitrážemi, že TTIP nám vlastně uleví a vysvobodí nás. Takový názor je však absurdní.
Česko v podřízeném postavení
Transatlantické obchodní partnerství má u nás řadu nadšených podporovatelů. Třeba Miloše Zemana, jenž se nedávno vysmál námitkám, že TTIP odbourá ochranu evropského trhu před geneticky modifikovanými potravinami. Zeman dokonce prohlásil, že už se těší, až si na geneticky modifikovaných potravinách z USA sám pochutná. Američané totiž podle něj GMO konzumují už roky a rozhodně prý z toho „nevypadají zdegenerovaně“.
Bilaterální obchodní smlouvy můžeme sami zrušit nebo znovu vyjednat s lepšími podmínkami. Přijetí TTIP naopak zničí zbytky manévrovacího prostoru, který nám ještě zbývá.
Nicméně pro ty, kterým podobné „argumenty“ nestačí, mají zastánci TTIP (tj. většina naší politické třídy) v záloze mnohem těžší kalibr. Připomeňme si, že proti TTIP se zvedá vlna odporu hlavně proto, že otevírá cestu korporacím, aby se soudily o ušlý zisk způsobený zákony a regulacemi demokratických států. Boj za vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky a ekologické standardy může být díky tomu šmahem odmítnut jako překážka „volnému obchodu“. Ekonom Joseph Stiglitz proto označuje TTIP za tajný korporátní převrat. Postoj českých elit k TTIP je však nezvykle vstřícný. A důvod je pozoruhodný. Česko už totiž se Spojenými státy na začátku devadesátých let uzavřelo podobnou obchodní dohodu, která je – jak tvrdí naši politici – mnohem horší. Politici říkají, že tato stará dohoda je pro Českou republiku tak nevýhodná, že TTIP, proti které se na Západě zvedají protesty, nás vlastně zachrání. TTIP nám prý uleví od arbitráží, které budou díky ní mírnější.
Česko dnes v arbitrážích opravdu vede – patří k nejžalovanějším zemím na světě (vedle některých latinskoamerických států). Člověka ovšem zarazí, že naše země, která se pokládá za „věrného spojence USA“, je ve skutečnosti ve zcela podřízeném postavení a slouží spíše jako Klondajk. O co přesně jde? Ministerstvo průmyslu a obchodu odpovědělo na dotaz A2larmu a nevládní organizace Iuridicum remedium takto: současná bilaterální dohoda mezi Českem a USA má naprosto nevýhodnou arbitrážní doložku. Ta totiž umožňuje korporacím zažalovat náš stát už v takzvané předinvestiční fázi. To znamená, že cizí firma může rozjet arbitráž ještě před tím, než u nás vůbec začne investovat. A to je velký problém. V takovém případě se totiž cizí firmě těžko prokazuje, že vůbec v Česku investovat chtěla a že si nenárokuje „škodu“, která vlastně nikdy nenastala.
Svážeme si ruce
Naše politické elity dnes TTIP hájí. Je to prý „moderní dohoda“, která postavení Česka v arbitrážích zlepší. Máme tedy z těchto důvodů jásat a přivítat TTIP jako nové vykoupení z otroctví? Asi sotva. Studie, kterou čerstvě vydala mezinárodní organizace Transnational Institute, totiž zmíněné argumenty přesvědčivě rozbíjí. Podívejme se na ně blíže.
Obhájci TTIP nám většinou tuto smlouvu servírují jako „skvělou obchodní příležitost“. Jenže problém je, že objem investic z USA je ve středovýchodní Evropě hrozně malý – tvoří jen jedno procento z amerických investic v celé Evropské unii. Také v České republice jsou investice z USA v zásadě marginální – tvoří pouhých pět procent objemu veškerých investic ze zahraničí. Z toho vyplývá, že východní Evropa je na chvostu amerických hospodářských zájmů. A nezdá se, že bychom jejich případnou ztrátou nějak výrazně utrpěli. Hubené investice z USA nám rizika spojená s TTIP nevynahradí.
Klíčové však je, že TTIP může být v řadě ohledů mnohem horší než výše zmíněná bilaterální smlouva, kterou máme s USA. Potíž je v tom, že pokud bude TTIP přijata, už ji nebudeme moci vypovědět ani změnit. TTIP se totiž stane součástí společného právního rámce Evropské unie, a jednotlivé členské země jako Česko na ni ztratí vliv. Bilaterální obchodní smlouvy naproti tomu můžeme sami zrušit nebo znovu vyjednat s lepšími podmínkami. A právě to by měly naše vládnoucí vrstvy udělat – a ne spoléhat na TTIP, která poskytne jen nadměrně velká práva americkým investorům na neurčitou dobu.
Dodejme, že nevýhodnou bilaterální smlouvu s USA mají kromě Česka i další východoevropské státy jako třeba Polsko, Rumunsko nebo Estonsko. Tyto smlouvy vznikaly v době, kdy se věřilo „volnému trhu bez přívlastků“, který nás měl údajně dovést na Západ a zajistit všem blahobyt. Tyto naděje se ale nenaplnily a není důvod věřit, že by další posílení práv velkého byznysu na úkor zaměstnanců náš úděl zlepšilo. Přijetí TTIP naopak zničí zbytky manévrovacího prostoru, který nám ještě zbývá.
Symbolická smrt
Naši situaci přitom můžeme zlepšit a z postavení kolonie se vymanit. Bilaterální obchodní dohody s USA se totiž obvykle uzavírají na dobu deseti let – pak se automaticky obnoví. Jedna ze smluvních stran však může smlouvu vypovědět, pokud to oznámí rok dopředu. Právě tím se otevírá možnost vyjednat obchodní dohodu znovu a lépe než dosud. TTIP nás naproti tomu uzavře do železné klece, ze které se jen tak nedostaneme.
Nedělejme si přehnané iluze, že arbitráže budeme v budoucnu zázračně vyhrávat. Čísla Komise OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) jasně ukazují, že počet arbitráží celosvětově rok od roku stoupá. A nejvíce z nich připadá právě na americké korporace (22 procent). Zároveň je dobré vědět, že Američané zatím jen málokterou arbitráž prohráli.
Kdekdo bude jistě namítat, že odpor vůči TTIP je extremismus. A že demokracie je sice hezká věc, ale o důležitých věcech se rozhoduje jinde. Ostatně v souvislosti s Řeckem se v poslední době stále dokola opakovalo, jak se ti „lenoši“ z jihu zadlužili, ještě se opovážili ohánět „demokratickým“ referendem a navíc chtěli rozbít Evropskou unii. Jenže tu ve skutečnosti rozbíjejí ti, kteří chtějí vydat své občany napospas velkým korporacím, arbitrážním právníkům a bankám, které nikdo nezvolil a už tak mají dost velkou moc.
Naše země se vyznačuje tím, že tu chudí lidé hájí zájmy nejbohatších. A politické elity – ať už záměrně nebo z neschopnosti – zvýhodňují velký byznys na úkor společnosti. Nemusí to však trvat věčně. Stále totiž existuje šance, jak dostat kapitál a odliv peněz ze země pod kontrolu. Pro začátek by stačilo, kdyby naše elity vyjednaly lepší obchodní smlouvy. A začaly se chovat nikoliv jako správci kolonie, ale jako politici demokratického státu. Symbolická „smrt“ v podobě TTIP naše šance naopak pohřbí.
Autor je šéfredaktor A2larmu.