Řecká tragédie má další dějství. Hotovou bouři rozpoutal řecký premiér Alexis Tsipras, když ohlásil na neděli 5. července referendum k podmínkám věřitelů a pokračování jejich „záchranného“ programu.
Eurozóna šitá na míru Německu
Syriza vyhrála volby s programem, který se ukázal být kvadraturou kruhu. Přerušit „úsporný program“ a zároveň zůstat v Eurozóně. O úsporných „úspěších“ Řecka se už toho napsalo hodně. Přidejme údaj z Financial Times, které snad nebudou podezřívány z inklinací k radikálnímu socialismu: řecká ekonomika se propadla nejvíce ze všech vyspělých zemí od roku 1950, vynecháme-li války a revoluce. Její pokles trvá zároveň rekordně dlouho. Tento bezprecedentní výsledek už sám o sobě vypovídá o „úspěších“ Trojky. Porovnejme to s emocionálními výkřiky šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera o tom, jak moc mu na Řecích záleží. Přitom tisíce obyvatel už spáchaly ze zoufalství sebevraždu, šedesát procent mladých nemá práci, mnozí prchají z Řecka pryč – ti všichni by mohli vyprávět, jak moc Trojce záleží na lidech… Poněkud se ovšem zapomíná, že peníze určené údajně k „záchraně“ Řecka byly ve skutečnosti použity především pro záchranu francouzských a německých bank.
Evropské elity oprašují vehementní thatcherovskou doktrínu „There is no alternative“, a pokud někdo alternativu navrhne, tak s ním pořádně zatočí.
Ne, že by se Syriza nesnažila poctivě vyjednávat. Problém je v tom, že k vyjednávání přistupovali z racionálních pozic (a není třeba do toho tahat Varufakise a teorii her). Podobně jako Stiglitz či Krugman, kteří patří k nejvýznamnějším světovým ekonomům dneška, překládali i řečtí představitelé řadu racionálních argumentů o tom, k čemu péče Trojky vedla, co řecká ekonomika a společnost opravdu potřebují a jak toho dosáhnout. Můžeme se jistě přít o formě či konkrétní taktice, ale těžko někdo upře řeckým vyjednávačům úsilí (nemluvě o podstatně lepší znalosti ekonomie jako takové). Jenže problém je v tom, že ono o ekonomii nikdy příliš nešlo. Jde především o moc. Politickou ekonomii můžeme vytěsnit, může se stát zakázaným slovem (jako v Česku), jenže ona stále bude přítomná. Eurozóna je zkrátka „capital-friendly“, tedy ušitá na míru hlavně německým zájmům a potřebám.
Konec solidarity?
Teď je potřeba uhájit zájmy, které byly vždy za eurem přítomné. Evropské elity oprašují vehementní thatcherovskou doktrínu „There is no alternative“ (TINA), a pokud někdo alternativu navrhne, tak s ním pořádně zatočí. Tohle s demokracií společného nemá nic a je velkou otázkou, jestli Evropská unie – jako projekt elit vyjednávajících TTIP a stále obtížněji předstírajících, že z toho my, občané, budeme profitovat – vůbec někdy demokratická byla.
Pondělní projevy Junckera, francouzského prezidenta a dalších ukazují, že Tsipras se stal symbolem nepřípustného – revolty, odmítání té jediné správné cesty, kterou musí všichni akceptovat, neboť euro stojí nade vším. I když Syriza udělala ve vyjednáváních chyby (poučovat je snadné, nejsme-li ve stejné obtížné situaci), stala se jednoduše kacířem. Musí být exemplárně zničena, neboť pak by se „nákaza“ mohla šířit dál. Pondělní prohlášení mi připomněla klatbu, kterou u nás tak dobře známe. Odstraňte kacíře a smíte dál přežívat v mizérii, bídě a ponížení.
Z nástroje společné měny, který měl prohloubit integraci, se stal nástroj zkázy nejen Eurozóny (to by nebyla taková tragédie), ale i evropské solidarity, svornosti a pochopení. A to už je vpravdě velká řecká tragédie.
Reakce Trojky svědčí o šoku nad referendem, které zkoušel prosadit už Papandreu – a byl nemilosrdně zaříznut. Trojka ovšem tvrdí, že Řekové budou v referendu hlasovat „buď, anebo“. Buď přijmete naše podmínky, které vám způsobily za sedm let tolik utrpení (bez jakékoliv vyhlídky na zlepšení), anebo vypadněte z Eurozóny, a jak někteří říkají, i z Evropské unie. Syriza ovšem trvá na tom, že referendum je vrcholným demokratickým nástrojem, které v tomto případě rozhoduje jen o tom, zda přijmout podmínky věřitelů, či nikoliv. Nic víc.
Poslední alternativa
Tsipras jistě může referendum prohrát. Je to vysoká a odvážná hra a on sám bezesporu ví, že riskuje nejen svou politickou kariéru. Došel k hranici, kdy je nutné, aby lid jasně vyjádřil, co chce.
Syriza asi měla od počátku mít vypracovaný plán B. Koneckonců, Costas Lapavitsas, řecký ekonom spjatý se Syrizou, se už před lety podílel na analýzách, které preferovaly takzvaný default (nepřesně bankrot) vedený věřitelem, který zpopularizovala Argentina na počátku tohoto století. Pomocí obrovského tlaku představitelů Trojky a řeckých médií ovládaných oligarchy může být Syriza skutečně odstavena. Pokud se Trojce podaří prosadit vlastní interpretaci, pak Řekové v zoufalství mohou upřednostnit hrůzu, kterou znají posledních sedm let, před novou, neprobádanou cestou. Myslí si však někdo, že tím se „řecký problém“ vyřeší? Považovat případné „ano“ v referendu za vítězství Trojky či tandemu konzervativci – sociální demokraté, by mohl jen blázen. Divadlo vypadá jinak, když herci odhodí masky. A když se zardousí alternativa vzešlá z voleb, pak se otevírá už jen jedna cesta. Jmenuje se revoluce.
Autorka je ekonomka.