Do roku 2014 vstoupili obyvatelé Bosny a Hercegoviny se zápalem, který tuto zemi katapultoval do hledáčku mnohých médií. Odhodlané a třaskavé pouliční protesty „bosenského jara“, které se následně vtělily do lidových shromáždění (takzvaných plén), nahlodaly politické, ekonomické a symbolické garnitury na místní i globální úrovni. A současně s tím dodaly naději obyčejným obyvatelům Bosny a Hercegoviny, že rozhodování o svých životech mohou mít ve svých vlastních rukou.
Bahno po záplavách
Na počátku léta zápal Bosenského jara uhasila ničivá povodeň, která zasáhla podstatnou část obou bosenskohercegovinských entit (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské) a s jejímiž následky v podobě zničené infrastruktury, ztracených domovů i vyplavených min se bude země vyrovnávat dlouhé roky. Odpor se proměnil ve všeprostupující solidaritu. Například některá z plén vrhla svou energii do organizace humanitární pomoci nejvíce zasaženým oblastem, a to bez ohledu na vnitřní etnické hranice. Tím ovšem opět obnažila nefunkčnost bosenskohercegovinského státu, který si vysloužil kritiku svých obyvatel za absolutní nepřipravenost na živelnou pohromu i za nekompetentnost při odstraňování jejích následků.
Všeobecné volby v Bosně a Hercegovině ukazují, že kromě štěpení společnosti do tří etnických těl, je zde silné štěpení dvoupólové. Totiž na ty živořící, nezaměstnané a lumpenproletarizované, kteří odmítají dále se účastnit hry na demokracii, a na ty, kterým tato hra nese hmatatelný nebo aspoň iluzorní profit.
V podzimním stojatém pozáplavovém bahnu se pak odehrála další významná událost pro Bosnu a Hercegovinu – všeobecné volby. Na rozdíl od elektrizujícího odhodlání z jara i šoku z ničivého léta jako by podzimní volby do života občanů Bosny a Hercegoviny zásadní změnu nepřinášely. Jsou snad všeobecné volby vyprázdněným rituálem, který se dotýká životů obyvatel této evropské země méně než pouliční či klimatické bouře?
O „přelomovosti“ těchto voleb, mimochodem již sedmých od podepsání Daytonské mírové dohody v roce 1995, přesvědčovali bosenskohercegovinské voliče především mezinárodní hospodáři země. Voliči se měli chopit svého demokratického nástroje a dát vale místním zkorumpovaným bossům, kteří svým nacionalistickým politikařením brání rozvoji země a jejímu směřování do otevřené náruče evropské integrace. Mezinárodní hospodáři nicméně pomlčeli o tom, že to jsou do velké míry oni, kdo ve Washingtonu, Bruselu nebo v kancelářích Světové banky a Mezinárodního měnového fondu rozhodují o osudech obyvatel Bosny a Hercegoviny a kdo už dvě desetiletí spolupracuje právě s místními pohlaváry. Zkrátka, o dalším směřování země se v mnoha ohledech rozhoduje spíše zvenčí, nikoliv prostřednictvím všeobecných voleb. Namísto přelomovosti, si tak voliči opět mohli lámat hlavu spíše nad tím, jestli má vůbec smysl volit, a případně, kým místní bossy nahradit. Ačkoli definitivní výsledky voleb ještě nejsou k dispozici, neboť Centrální volební komise doposud nedokázala dokončit sčítání hlasů, dovolme si několik zamyšlení.
Stabilní účast
Z 3,3 milionů oprávněných voličů se jich k volebním urnám vypravilo téměř 54 procent. Toto číslo může být dokladem, že voliči věří ve fungování standardních mechanismů zastupitelské demokracie, a to dlouhodobě, neboť volební účast se v posledních dvanácti letech pohybovala vždy kolem 55 procent. Nicméně za pozornost stojí hrubý odhad, podle kterého téměř každý desátý volič nebo volička z nějakého důvodu hlasovali neplatným hlasem, tedy buď vhodili do urny takzvaný prázdný hlasovací lístek, nebo lístek znehodnocený – například tím, že si za prezidenta z řad bosňáckého národa přejí Sherlocka Holmese nebo vzkázali všem kandidátům bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, že jsou „zloději“.
Na druhou stranu procento volební účasti rovněž naznačuje, že téměř polovina potencionálních voličů volby dlouhodobě ignoruje. Ústavní cestou se toho moc nezmění. Sdílená frustrace z partajní politiky a chronická nedůvěra k ní („politika je kurva“) rezonuje s čísly poukazujícími na katastrofálně nízkou životní úroveň – téměř polovina obyvatel žije na hranici či pod hranicí chudoby, nezaměstnanost se oficiálně pohybuje kolem 40 procent. V případě poválečné generace je situace obzvlášť hrozivá. Nezaměstnaností trpí 60 procent obyvatel ve věku do třiceti let a 80 procent z nich vyjadřuje ochotu odejít za prací pryč ze země. Mezi klíčovými tématy letošních volebních kampaní nejsilnějších stran bychom však podporu vzdělanosti či snižování nezaměstnanosti hledali marně. Poválečná generace tvoří pouhých 20 procent voličstva a nejsilnějším stranám hlasy nenese, což jen podtrhuje krajně nepříznivý demografický propad v poválečné éře Bosny a Hercegoviny, projevující se ve stárnutí společnosti.
Strany, které v předvolební kampani tyto palčivé problémy opominuly, získaly s jednou výjimkou prakticky obdobnou podporu jako v předešlých volbách. Výrazný propad zaznamenala pouze sociální demokracie (SDP), která v roce 2010 zvítězila s rétorikou podpory multietnické společnosti a nutnosti provedení ekonomických, nicméně společensky ohleduplných reforem. Sociální demokraté nejen nedokázali avizované změny prosadit, ale dokonce se jim podařilo vlastní stranu rozložit. Demokratická fronta, nová strana, kterou vytvořili někteří bývalí členové SDP, tak v těchto volbách odsála mnohé levicově orientované voliče, a to i v baštách SDP, jakou je například město Tuzla. Porážka SDP může budit dojem, že se obyvatelé Bosny a Hercegoviny přiklání k nacionalisticky vyhraněným stranám, na což poukazují některá západní média. Taková interpretace je však nepřesvědčivá nejen proto, že nacionalistické strany si v porovnání s minulými volbami v počtech hlasů příliš nepolepšily. Drtivá většina subjektů stranického systému Bosny a Hercegoviny je totiž po léta nacionalizovaná – což znamená, že politicky upřednostňuje jeden z takzvaných tří konstitutivních národů, případně své členstvo rekrutuje dominantně z řad jednoho konstitutivního národa. To je případ jak staré SDP, tak i nové Demokratické fronty.
Staré nepořádky
V prvních letech po podepsání mírové dohody byl hlavním důvodem, proč voliči upřednostňovali vesměs tytéž nacionalistické strany, strach, že nevolit „svou“ stranu by znamenalo ohrozit postavení vlastního národa. V současnosti souvisí jejich trvalá přízeň s něčím jiným, a sice s prorůstáním stranických aparátů do sféry každodennosti. Klientelisticky provázané garnitury tří národů, jež z protikladných pozic vystupují se stejným záměrem udržet v Bosně a Hercegovině status quo, spolu bez větších problémů spolupracují, ovládají mediální prostor, kontrolují klíčové podniky v zemi, zdroje financování, veřejné tendry a další příjmy. Tím, že své příznivce umísťují do státních podniků či administrativy, si zajišťují jejich loajalitu a volební přízeň. V opačném případě, při nedostatečné zaangažovanosti, hrozí osobám spjatým s určitou stranou v případě volební prohry odstřižení od zdrojů. O zisku zaměstnání tak často nerozhodují odborné a pracovní kvality uchazeče, jako spíše „štela“ (rozsah neformálních kontaktů, intenzita příbuzenských a stranických vazeb) a etnická příslušnost (v případě, že je třeba dodržet stanovené proporční kvóty).
Každopádně ve srovnání s předchozími událostmi tohoto roku v Bosně a Hercegovině se všeobecné volby jeví poněkud nevýrazně a strnule. Spíše než vidinu zásadní změny, zrcadlí staré (ne)pořádky, které umožňují uzmout několik dobře placených ministerských křesel či posílit nadvládu nad určitou správní oblastí země – všeobecné volby zahrnovaly volby prezidentské, volby do státního parlamentu, do parlamentů entit a do kantonálních shromáždění ve Federaci Bosny a Hercegoviny. Leckomu volby dovolí zaměstnat několik „rodjaků“ (příbuzných). Všeobecné volby také zrcadlí víceméně úspěšné pokračování rozdělování státu na tři soupeřící konstitutivní národy. K tomuto postupnému dělení vládnoucí garnitura používá zastupitelskou demokracii, a volby jsou tak do určité míry plebiscitem o „ochraně životních zájmů“ Bosňáků, Chorvatů a Srbů. Ale nenechme se mýlit obvyklou rétorikou, v zájmu místních bossů není dosáhnout nezávislosti Republiky srbské, ani ustanovení nějaké třetí entity pro bosenské Chorvaty, ani bošňácká Bosna a Hercegovina. A koneckonců to ani není v zájmu jejich zahraničních věřitelů. Chceme-li se důvodně strašit akutním nacionalismem, je nutné obrátit pozornost spíše mimo Balkán – naším anticiganismem počínaje a patrolami v Gibraltarském průlivu konče.
Konečně všeobecné volby v Bosně a Hercegovině také ukazují, že kromě štěpení společnosti do tří etnických těl, je zde silné štěpení dvoupólové. Totiž na ty živořící, nezaměstnané a lumpenproletarizované, kteří odmítají dále se účastnit hry na demokracii, a na ty, kterým tato hra nese hmatatelný nebo aspoň iluzorní profit. Ti první našli počátkem tohoto roku útočiště na ulicích a v lidových shromážděních. Otázkou do budoucna je, zdali rozbředlost podzimních všeobecných voleb dokáže vrátit veřejnému protestu a plénům jejich politické opodstatnění a svébytnost.
Jaroslav Klepal je sociální antropolog.
Ondřej Žíla je historik a geograf.