Hollywoodské velkofilmy divákům pravidelně přinášejí napínavou akci, dokonalé speciální efekty a pořádnou porci společenského zeitgeistu. Jedním z nejzajímavějších blockbusterů této sezóny se stalo akční sci-fi Na hraně zítřka, které odráží současný trend dehumanizace druhého a učí diváky žádoucí podobě lásky k bližnímu svému. Hlavní hrdina filmu William Cage (Tom Cruise) umírá v zoufale nevyrovnané a chaotické bitvě proti armádě mimozemšťanů. Ze záhadných důvodů se však znovu a znovu probouzí do posledního dne svého života a prožívá nevyhnutelnou smrt v prohrané bitvě. Cage nakonec tuto existenciální noční můru využije k záchraně celého lidstva a stejně jako Bill Murray ve filmu Na Hromnice o den více z ní procitá jako nový člověk.
Na pěšácích nesejde
Pro Williama Cage je konec filmu šťastný, avšak smrt všech mimozemšťanů a přežití lidstva v nezměněné podobě nevyznívá jako happy end. Zpodobněním invazní armády snímek silně připomíná některé velkofilmy předešlých let. Tak jako ve filmech Nevědomí (2013), Avengers (2012), Pán prstenů: návrat krále (2003) nebo Star Wars: Skrytá hrozba (1999), jsou útočníci nelidská masa identických jedinců, kteří umírají tehdy, je-li zničenou jejich kontrolní středisko. Jedině díky tomuto zjednodušení můžou hrdinové dosáhnout snadného vítězství a vyhnout se problémům z filmu District 9 (2009), v němž je lidstvo nuceno žít po boku kosmických trosečníků. Zpodobnění nepřátel jako nelidských bytostí, jejichž život závisí na bytí či nebytí centrálního mozku navíc zapadá do schémat blockbusterů jakožto zábavy pro celou rodinu, v níž se neřeší morální dilemata a zobrazované násilí je omezeno podle parametrů hodnocení PG-13, jak se označují snímky, u nichž Americká filmová akademie doporučuje rodičovský doprovod pro děti mladší třinácti let.
Označovat hollywoodské velkofilmy za bezmyšlenkovitou zábavu je zcela scestné. Pokud u blockbusterů člověk nepřemýšlí, přemýšlí za něj někdo jiný.
Cage začíná jako úskočný mizera zodpovědný za marketing války a nadcházející útok na mimozemšťany. Jeho úkolem je prodat válku veřejnosti a rekrutům, kteří mají padnout na bitevním poli. Díky neobratné komunikaci s vedoucím generálem se však z Cage stává pouhý pěšák. Jeho sisyfovský boj s vlastní smrtí začíná zařazením do jednotky mladých lidí, kteří jsou nutnou a zároveň postradatelnou součástí válečné mašinérie řízené centrálním mozkem pod praporem propagandy. Lidská armáda je tak zrcadlovým obrazem armády mimozemské – v obou případech na řadových vojácích příliš nesejde. Film přitom opatrně nechává otevřenou otázku, kdo vlastně zaútočil první, a staví na protikladu obou řídících středisek, která nemilosrdně ženou pěšáky do boje. Když je nakonec armáda mimozemšťanů zničena, jedná se pouze o vítězství jedné dominantní ideologie, vykoupené ovšem smrtí mnoha nevinných obětí. Podobný princip najdeme také ve filmu Pacific Rim (2013), který jej znázorňuje ještě otevřeněji.
Kdo je náš bližní?
Vedle centrálně řízené invazní armády ve výše zmíněných filmech najdeme ještě jeden zvláštní obraz. Na hraně zítřka, Avengers i Pacific Rim obsahují velmi podobné scény zachycující obětování hlavních hrdinů, jejichž důsledkem je výbuch, smrt nepřátel a přežití lidstva. Akt obětování spolu s obrazem rozpažených rukou na pozadí světla silně evokuje obraz Krista. Jaký význam však v tomto kontextu má?
Zásadní je zde interpretace Kristova učení „miluj bližního svého jako sebe sama“. Kdo je však náš bližní? Milovat ty, které již máme rádi a kteří jsou nám podobní, je v zásadě jednoduché. Milovat ty, kteří jsou radikálně odlišní, je podstatně těžší. Bližními v tomto druhém smyslu můžou v současné západní politické realitě být muslimové. Představují pro nás radikálně odlišného druhého, se kterým se není možné smířit, ale naopak je třeba s ním bojovat ideologicky i vojensky. Právě v tomto smyslu jsou ve válečných filmech zobrazováni nepřátelé, což odráží vykonstruovaný antagonismus, který se stal přirozenou součástí našeho chápání světa a zároveň nám pomáhá konflikt zobrazovaný filmem přijmout.
Tímto způsobem se ve filmech odráží naše vlastní úzkost a zranitelnost – jádro našeho já, s nímž se nedokážeme smířit. Nepřátelé ve snímku Na hraně zítřka, Avengers nebo Nevědomí jsou jen „drony“, tedy neživé bytosti bez vlastní individuality, které jsou plně závislé na přímých příkazech řídícího střediska. Je takřka neuvěřitelnou ironií, že rozložení sil současného ideologického konfliktu ve skutečném světě je přesně opačné. To Západ využívá v boji proti svým nepřátelům, kteří jsou virtuální kopií nepřátel ve válečných sci-fi filmech, drony bez lidské posádky. Na hraně zítřka toto chycení se do vlastní pasti dobře demonstruje. Nejsme to my, kdo konflikt vyhrál.
Symbolika Krista v Na hraně zítřka, Avengers nebo Pacific Rim nám má umožnit setřást za sebe pocit viny za násilí vůči druhému. Obraz hrdinského sebeobětování přehlušuje všechny ostatní důsledky. Ve všech případech je však oběť pouze zdánlivá, protože hrdina ve skutečnosti neumírá, ale probouzí se do nové reality, v níž druhý už neexistuje.
Spojenci, nikoliv nepřátelé
České zpravodajské portály dlouhodobě malují obraz přílivu nepřekonatelně cizích, uniformních přistěhovalců, kteří nám přicházejí vzít naše sociální dávky a kulturní tradice. Politická diskuze na toto téma se vede na stejné úrovni. Namísto snahy přistěhovalcům porozumět a přijmout je jako své bližní se setkáváme s jejich dehumanizací. Potenciální spojenci se stávají a priori potenciálními nepřáteli, před kterými je třeba se bránit. V případě muslimů se při tom radikální ideologie organizací typu Hamás nebo ISIS ztotožňuje s islámským světonázorem obecně. Podobně se radikálové z přistěhovaleckých komunit ve Francii, Německu nebo Nizozemí stávají typickými zástupci celku. Jaké pozdvižení však v diskuzích na zpravodajských serverech vzbudil článek informující o českém gangu zneužívajícím ve Velké Británii sociální dávky. Odsouzení přece nebyli Češi, ale Romové!
Na hraně zítřka i Avengers obsahují subverzivní prvky, které poukazují na jistý odstup jejich tvůrců od ideologických implikací způsobu zpracování tématu. Vyobrazování nepřátel jako nelidské hordy ve snímcích Na hraně zítřka i Avengers má však podobný efekt, jako kdyby hlavní roli ve filmu Nespoutaný Django ztvárnil Leonardo DiCaprio, a to v make-upu černocha. Letošní léto nabídlo alternativní přístup ve filmu Úsvit planety opic, který cíleně nestaví do protikladu lidi a opice, ale ty, kteří zastávají společné hodnoty, jako jsou rodina a domov, a ty, kteří je chtějí v zájmu dosažení svých cílů ohrozit. Namísto vytváření nesmiřitelných protikladů je zde snaha mezi protivníky tvořit přirozené koalice. Přístup podobný tomu v Na hraně zítřka by díky evoluční blízkosti lidí a opic byl neúnosný. Pokud jsou však protivníci nelidské bytosti, není problém je vyhladit.
Na hraně zítřka samozřejmě ve své fikční realitě potenciální spojenectví mezi lidmi a naprosto nelidskými mimozemšťany nedovoluje. Úkolem blockbusterů je zaujmout co nejširší publikum. Je tedy třeba zvolit témata vycházející ze současné reality a zpracovat je odpovídajícím způsobem. Takovým, v němž jsou karty jednoznačně rozdané a který hladce zapadne do šablon v myslích diváků. Označovat hollywoodské velkofilmy za bezmyšlenkovitou zábavu je proto zcela scestné. Pokud u blockbusterů člověk nepřemýšlí, přemýšlí za něj někdo jiný.
Autor je filmový kritik.