Server iDnes nedávno přišel s bombastickou zprávou: nositel Nobelovy ceny míru se podle jejího titulku „zapletl s komunistickou StB“. Uspokojení novináře je z této formulace patrné. Po spisovateli, který málem dostal Nobelovu cenu za literaturu, šplíchla z českých archivů trocha senzační špíny tentokrát na skutečného nobelistu, ba dokonce nositele ceny za mír. Podívejme se na něj, na panáčka: „zapletl se“! A kdo se zaplete s StB, ten přece, jak se nám neustále sugeruje, morálně selhal. Ještě že máme pravdu, lásku a Archiv bezpečnostních složek.
„V minulosti neprobíhala jen jedna studená válka, která byla pro všechny stejná. Znamenala totiž něco úplně jiného pro disidenta z Československa než pro bojovníky proti okupaci v některých částech třetího světa.“
Zpráva obsahovala podrobné líčení toho, jak neohrožený novinář příslušná lejstra z archivu dostal (nechtěli mu je vydat, ale tvrdošíjnost autora nakonec zvítězila), a pak poutavý popis kontaktů českého agenta tajné služby s Josém Ramosem Hortou, bojovníkem za nezávislost a pozdějším prezidentem Východního Timoru. Docházelo k nim na sklonku sedmdesátých let a Horta během nich údajně předával agentovi citlivé informace namířené proti Americe.
Co nám na iDnes neřekli
Do článku plného podrobností se, jak už to tak bývá, nevešel kontext – a to včetně informace, že Východní Timor byl v oné době místem genocidy, již měla na svědomí indonéská armáda vydatně podporovaná americkou vládou. Bez této informace se čtenářům pochopitelně zdá, že se Horta „zapletl“ s československou tajnou službou podobným způsobem, jako se s ní „zapletly“ některé slavné herečky nebo lidé udávající třeba své kolegy v práci. Ve světle této informace si ovšem můžeme spíše klást otázku, zda se všem lidem na celém světě musel východní blok jevit jako to nejhorší zlo a zda spolupráce s tajnými službami některého z jeho států musela být nutně morálním selháním. Nemohla být v určitém místě a čase studené války racionálním politickým rozhodnutím, ba dokonce vysoce morální volbou?
V článku se dozvíme, že Horta byl koncem sedmdesátých let ambiciózní mladík, „nepřátelsky naladěný vůči USA“, takže byl pro československou rozvědku „ideálním spojencem“, dokonce „darem z nebes“. Skoro to vypadá, že StB konspirovala s antikapitalistickým fanatikem z třetího světa, kterému šlo hlavně o to, aby poškodil USA. (Dnes o sobě tvrdí, že je umírněný sociální demokrat a tuto spolupráci popírá, ale věřte mu, když byl tenkrát protiamerický, že…) O vraždění statisíců lidí ve Východním Timoru, malém státu v ostrovní části Jihovýchodní Asie, tu nenajdeme ani zmínku. Přitom právě za těchto okolností setkávání Horty s českým agentem probíhalo. V textu se místo toho dozvíme, že východotimorské hnutí za nezávislost, jehož byl Horta předním činitelem, vzniklo jako odbojové hnutí proti „indonéské správě ostrova“. Zkusme se tedy lépe podívat, jak zmíněná „indonéská správa“ Východního Timoru konkrétně vypadala. Možná pak snadněji pochopíme, že v minulosti neprobíhala jen jedna studená válka, která byla pro všechny stejná. Znamenala totiž něco úplně jiného pro disidenta z Československa než pro bojovníky proti okupaci v některých částech třetího světa.
Genocida na obranu před komunismem?
Na rozdíl od StB není Východní Timor české veřejnosti příliš znám. Čtenářsky je rozhodně vděčnější psát o našich tajných službách než o státu nacházejícím se pár set kilometrů od australského pobřeží, kam v prosinci 1975 vtrhly indonéské jednotky. Stalo se tak krátce poté, co Timořané jako jeden z nejchudších a nejmenších národů Asie vyhlásili nezávislost na portugalské koloniální říši, ale ke své smůle měli také velké zásoby nerostných surovin, zejména ropy a zemního plynu, o něž byl značný zájem. Na zemi zaútočila pod záminkou „obrany před komunismem“ nesrovnatelně silnější Indonésie s invazními čluny, helikoptérami a parašutisty, a zahájila tak jeden z největších masakrů období studené války.
Celá třetina ze zhruba osmi set tisíc obyvatel Východního Timoru byla vyvražděna nebo vyhladověna. Brutalita, s jakou si počínaly indonéské eskadry smrti, snese srovnání se zvěrstvy nacistů ve východní Evropě – indonéská armáda se v masovém měřítku dopouštěla mučení, organizovaného znásilňování a poprav. Místní obyvatelé byli v očích indonéských vojáků považování za „podlidi“ a podle toho se s nimi zacházelo. Byl to právě rasismus dobyvatelů, který vysvětluje řetězec neuvěřitelných krutostí a sadismu, jenž s plnou vahou pronikl na veřejnost teprve po šestnácti letech. V roce 1991 dva američtí investigativní novináři Amy Goodmanová a Allan Nairn zdokumentovali masakr dvou set sedmdesáti bezbranných lidí na hřbitově Santa Cruz ve východotimorské metropoli Dili. Na pietní akci tehdy začala do demonstrantů bezhlavě střílet indonéská armáda a oba američtí novináři vyvázli živí jen zázrakem.
Genocida na Východním Timoru, jejíž intenzita je v přepočtu na obyvatele srovnávána s holocaustem, neušetřila ani rodinu „informátora StB“ Horty, který odešel z Východního Timoru už v pětadvaceti letech, tedy před invazí, a posléze působil v OSN, kde se snažil přesvědčit diplomaty, aby podpořili konec indonéské okupace. Horta měl k „nepřátelskému naladění“ vůči Spojeným státům zásadní důvod, o němž se ovšem z článku na iDnes rovněž nedozvíme – jde o roli, kterou USA a některé další západní země v dění na Timoru sehrály.
Přátelé Ameriky
Ti, kdo viděli dokumentární film Způsob zabíjení (Act of Killing, 2012), si jistě vybaví jeho ústřední téma: převrat generála Suharta v Indonésii v roce 1965, po kterém následovalo masové vraždění stovek tisíc lidí a dvaatřicetiletá diktatura. Americké vlády v té době za Suhartem stály a dobře věděly, koho podporují. V případě invaze indonéské armády na Východní Timor o deset let později se tedy dalo celkem předvídat, co nastane. Jak upozornila stanice BBC, z odtajněných dokumentů vyplývá, že americká vláda pod vedením prezidenta Geralda Forda a ministra zahraničí Henryho Kissingera dala Suhartovi doslova zelenou ke krvavé invazi, a odsoudila tak Východní Timor ke čtyřiadvaceti letům okupace. Těsně před invazí se indonéský diktátor Suharto osobně radil s Kissingerem o chystaném přepadení: „Chápeme váš problém a potřebu jednat rychle,“ odpověděl americký diplomat Suhartovi, který žádal pochopení pro „drastickou akci“. Kromě toho byla indonéská armáda vyzbrojena arsenálem z USA, které ovšem svoji spoluúčast držely v tajnosti.
Jaké možnosti dávala tato situace člověku, který chtěl zastavit okupaci své země a genocidu svého lidu? Mohl samozřejmě žádat západní státy, aby mu pomáhaly cvičit jeho ozbrojené jednotky, aby financovaly rozhlasové vysílání do jeho země, aby morální podporou a tlakem na indonéskou moc hájily lidská práva timorských obyvatel. Mohl se přidat k „impériu svobody“. Jen škoda, že by toto impérium patrně bylo k jeho prosbám hluché. Řezník z Djakarty byl přece rozhodný bojovník proti komunismu. Role amerického spojence v oblasti byla už jaksi obsazena protistranou.
Pokud někdo bojuje o život masakrovaných žen a dětí, těžko se divit, že platí „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Platilo to pro Churchilla i pro Beneše. Existuje jediný důvod, proč by to nemělo platit pro Hortu? Prvním a nejbližším „nepřítelem mého nepřítele“ byla Čína, s níž také volky nevolky východotimorští revolucionáři spolupracovali. I autor článku na iDnes ukazuje, že pokud Horta chtěl spolupracovat s StB, šlo mu o to získat jiného spojence než Čínu. Pokusme se vcítit do situace tehdejších východotimorských revolucionářů. Na jedné straně tu byly USA – spojenci pachatelů genocidy. Na straně druhé Maova a těsně pomaovská Čína, která se v dané době teprve pomalu vzpamatovávala ze zločinů Rudých gard během takzvané kulturní revoluce. Režim, který před pár lety dopustil něco takového, byl spojencem z nouze.
Nesrovnatelné utrpení
Pokud se Horta skutečně v dané situaci rozhodl spolupracovat s tajnou službou středoevropského sovětského satelitu, podnikl odvážné a riskantní, zároveň ale také morální rozhodnutí: z možností, které měl, si vybral patrně nejetičtější možnou alternativu, ze sil, mezi nimiž mohl volit, si vybral tu, která se ve světle jeho kauzy jevila jako nejhumanističtější. V kontextu debaty o střední Evropě, disentu a třetím světě je možná třeba to ještě jednou zopakovat: vzhledem k americké zahraniční politice, která podporovala genocidní režimy, a vzhledem k čínské vnitřní politice, která zahrnovala masové vraždění, byla pro východotimorského bojovníka proti okupaci v sedmdesátých letech spolupráce s StB patrně eticky nejpřijatelnější možností. Tedy – byla by jí, pokud by v StB nebyli lenoši a packalové, kteří si nechtěli (tak jako nikdo kromě pár aktivistů a intelektuálů) pálit prsty pro Východní Timor a nakonec celou záležitost pustili k ledu.
Pokud by Horta měl trochu smyslu pro černý humor, mohl by srovnat sovětskou okupaci Československa a indonéskou okupaci své země. Pokud by zvážil statisíce obětí, mohl by vůbec dojít k jinému závěru, než že se těm sebestředným Čechoslovákům ve srovnání s jeho lidem vlastně zase tak moc nestalo? Čeští novináři by ho pak odsoudili s tím, že utrpení různých lidí se přeci nesmí srovnávat. Jinak řečeno: že utrpení, které znají a zajímá je, se nesmí srovnávat s utrpením jiných lidí, o kterém toho příliš nevědí a především o něm nejsou ochotni moc mluvit, protože vrhá stín na jejich zjednodušený obrázek nedávných dějin.
José Ramos Horta dnes spolupráci s StB popírá. Možná ale, že prostě jen nechce poslouchat, jak ho nějaký nedovzdělaný novinář ze země neschopných rozvědčíků školí z morálky. Podle českého publicisty by zřejmě stačilo, aby Horta neměl námitek proti „indonéské správě“ země a nebyl „nepřátelsky naladěný“ vůči spojencům okupanta, a mohl stát v dějinách na té správné straně. Takhle bude mít v zemi pravdy a lásky už jednou pro vždy z ostudy kabát. „Zapletl se“ přeci s historickým zlem, a to se nedělá…
Autoři jsou politologové.