Grantová agentura České republiky (GA ČR) letos přistoupila k radikálnímu kroku: zrušila soutěž postdoktorských projektů a nahradila ji tzv. juniorskými granty. Ty jsou určené pro badatelky a badatele do pětatřiceti let, kteří mají maximálně osm let po obhájení doktorátu a absolvovali minimálně půlroční pobyt v zahraničí na postdoktorské stáži. Jak se uvádí v tiskové zprávě GA ČR z 6. března, „cílem (juniorských grantů) je podpořit vynikající mladé vědce. Ti by měli s pomocí získané finanční podpory dostat příležitost vybudovat si nezávislou skupinu s několika spolupracovníky a moderním vybavením.“
Tato novinka vyvolala v nezanedbatelné části vědecké obce ostrou kritiku, která se soustředila na stanovení věkové hranice třiceti pěti let a na požadavek absolvování půlroční postdoktorské stáže v zahraničí. Podle kritických hlasů (zde, zde a zde) se jedná o opatření diskriminující vědkyně a vědce, kteří mají rodinu nebo z jakéhokoliv jiného čistě soukromého důvodu (zdravotní komplikace nebo postižení, dvojí studium, práce při studiu apod.) dokončili doktorát se „zpožděním“ a/nebo nemohou vyjet na delší dobu mimo Českou republiku.
Není věda jako věda
K těmto důvodům se zde nechceme vracet, protože již byly dostatečně formulovány jinými. Chceme ale upozornit na další diskriminační aspekt juniorských grantů, který zatím podle našeho mínění nebyl dostatečně zdůrazněn. Týká se konkrétně požadavku absolvování zahraničního „postdoku“ a dobře ho demonstruje komentář profesora chemie pražské přírodovědecké fakulty Michala Hocka, který za zavedení juniorských grantů dává GA ČR „jednoznačně kladné body“. Podle něj si kritici novinky nechtějí připustit, že postdoktorská nástavba v zahraničí se stala naprosto standardní podmínkou nastartování úspěšné badatelské kariéry. Naopak smysl podle něj postrádaly dřívější postdoktorské granty, protože dobří badatelé stejně raději odjeli na postdok do světa. Problém je v tom, že takový názor vychází pouze z praxe přírodních a technických věd.
„Pokud nechceme humanitní a společenskovědní bádání v této zemi jednou provždy zahubit, měla by GA ČR polevit ze svých nesmyslných požadavků.“
Rozdíl mezi přírodními a technickými („tvrdými“) vědami na straně jedné a vědami humanitními a společenskými („měkkými“) na straně druhé lze shrnout v následujících dvou bodech:
1) Humanitní a společenští vědci méně často pracují v týmu. Z toho vyplývá, že už úspěšně obhájená doktorská disertace má být dostatečným důkazem schopnosti a kvality samostatné práce. Na rozdíl od přírodních a technických věd tu zpravidla nevznikají pochybnosti o tom, nakolik absolventovi pomohl školitel či nakolik je jeho disertace plodem kolektivního génia vícečlenné laboratoře. Nenastává zde tudíž (nebo ne tak výrazně) ani klíčový okamžik osamostatnění v přechodu mezi „pouhým“ postdokem a další prací v čele vlastní vědecké skupiny, jejž mají podchycovat právě juniorské granty.
Měřítkem dalšího badatelského zrání po ukončení doktorátu také nebývá míra a četnost zapojení do mezinárodních badatelských týmů, nýbrž jiné ukazatele, tedy (zpravidla samostatné) publikace v odborných časopisech, účast na prestižních konferencích, workshopech a přednáškových pobytech či nabídky účasti v kolektivních monografiích. (A postupem času samozřejmě citace.) Dále z toho vyplývá, že půlroční, roční i víceleté postdoktorské stáže v zahraničí jsou ve většině humanitních oborů, a částečně i v oborech společenskovědních, k dispozici ve výrazně menší míře než ve vědách přírodních a technických, což má mimo jiné za následek obrovskou konkurenci (někdy až tisíc uchazeček a uchazečů na jedno místo).
2) V humanitních a společenských vědách také častěji narazíme na problém lokálního vymezení badatelského zájmu. Zdaleka ne všichni humanitní a společenští vědci (na rozdíl od většiny přírodovědců a technologů) se zabývají globálními tématy. Je naopak velmi časté, že povaha jejich výzkumu – například archivní nebo jiná terénní práce se specificky českým materiálem (ať už se jedná o staré rukopisy, architektonické památky nebo duševní zdraví českých žen na mateřské) – je přímo nutí pobývat v České republice. Cesta do zahraničí pro tyto badatele určitě smysl má, ale především v podobě výjezdů na konference a workshopy, kde si mohou porovnávat výsledky s kolegy z jiných zemí. Dále v úvahu připadají výjezdy za účelem cenného metodologického školení, na něž ovšem nejsou nutně potřeba takové časové objemy jako na přírodovědný nebo technologický postdok.
Je také třeba podotknout, že čeští doktorandi bez ohledu na humanitní nebo společenskovědní specializaci rozhodně nejsou zápecníci, kteří za dobu studia nevytáhnou paty. V době ukončení doktorátu mají často minimálně jeden semestrální metodologický výjezd za sebou – díky tomu, že na něj jako doktorandi mohli čerpat prostředky z mezinárodních programů typu Erasmus nebo z bilaterálních smluv mezi univerzitami. Když už chce GA ČR trvat na půlroční zahraniční zkušenosti, bylo by tedy o něco málo spravedlivější, kdyby žadatelům umožnila prokázat se jinou než postdoktorskou stáží.
GA ČR nad humanitními vědami zlomila hůl
Na obhajobu požadavku půlroční stáže se v tiskové zprávě GA ČR z 6. března píše, že podmínky juniorských grantů byly navrženy „podle obrysů obdobných grantů udělovaných Evropskou radou pro výzkum (ERC)“. Domníváme se, že programy ERC a juniorské granty GA ČR principiálně nelze srovnávat, protože k podpoře od GA ČR v naší zemi neexistuje alternativa. Srovnávat lze naopak s národními programy na podporu juniorů v jiných zemích. Například ve Švédsku také najdeme programy podobné juniorským grantům, jak jsou momentálně nastaveny u GA ČR, tj. zaměřené výhradně na mladé odborníky vracející se ze zahraničí. Aby však tyto programy nebyly diskriminační ve smyslu bodu 1, rozděluje tatáž agentura veřejné prostředky na to, aby mohli absolventi švédského doktorátu na zahraniční stáž, zcela přizpůsobenou jejich individuálním potřebám, nejdříve vyjet. Aby se konečně nediskriminovalo ani ve smyslu bodu 2, působí v zemi ještě orgány udělující podporu čistě pro účely humanitního a společenskovědního výzkumu realizovaného na domácí půdě. Dokud nejsme na této úrovni, ale zároveň nechceme humanitní a společenskovědní bádání v této zemi jednou provždy zahubit, měla by GA ČR polevit ze svých nesmyslných požadavků.
Nahrazení postdoktorských grantů juniorskými odpovídá dlouhodobému trendu modelování měřítek pro hodnocení vědy a výzkumu čistě na „tvrdých vědách“. Upřednostňování práce v týmu a požadavek půlroční zahraniční stáže znevýhodňují v soutěži všechny ostatní. Netvrdíme, že týmová práce nebo zahraniční postdok nemají v humanitních a společenských vědách své smysluplné místo. Reálné podmínky i metodologie těchto oborů však představují při stávajících pravidlech nastavených GA ČR jasný hendikep. Těžko pak nenabýt dojmu, že GA ČR rezignovala na podporu členek a členů této části vědecké obce, navíc v jejich nejzranitelnějším období. V podstatě zlomila hůl nad českým prostředím a přiznala, že v něm nelze provádět smysluplný postdoktorský projekt hodný její podpory.
Anežka Kuzmičová působí na humanitní fakultě Stockholmské univerzity. Jakub Stejskal působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.