Ministerstvo zdravotnictví přišlo s návrhem novely zákona, podle kterého by si za léčbu zranění, které si lidé způsobili sami, museli v určitých případech sami zaplatit. Pojišťovny by podle tohoto návrhu mohly vymáhat náklady na péči na léčbu po lidech, kteří si zranění způsobí při trestném činu či pod vlivem drog.
První, co člověka napadne, je že proč pod vlivem drog, ale ne třeba pod vlivem alkoholu? To by možná následovalo, i když v Česku s velkou tolerancí k alkoholismu a alkoholu možná nakonec ani ne. Každopádně je takový nápad vykročením z toho, že každý občan České republiky má nárok na zdravotní péči a diagnostiku, která je hrazena ze zdravotního pojištění.
Aby byli lidé odpovědní
Zavádět různé motivační platby, aby se v lidech budoval pocit odpovědnosti, se na první pohled může zdát prozíravé. Takových nápadů už tu v minulosti bylo hodně a jsou země, jako třeba USA, kde pojišťovny tímto způsobem fungují. Existuje o tom nepřeberné množství filmů, které neskýtají moc veselé zážitky. Jejich zápletky by se daly shrnout do jedné věty: Chudí lidé nemají dostupnou lékařskou péči. Jakkoliv se může zdát, že by takový návrh postihl jen zločince a uživatele drog, což jsou stejně opovrženíhodní lidé a feťáci, je to porušení principu, kdy je lékařská péče dostupná všem. Zároveň bychom se vydali na cestu, kdy by zranění, nemoc nebo cokoliv dalšího mohlo za určitých okolností znamenat, že bude člověk do smrti zadlužený. Jak dopadají nápady na zpoplatňování ve zdravotnictví, můžeme docela dobře vidět i na stomatologické péči. Výsledkem je, že chudí lidé nemají zuby.
Jak dopadají nápady na zpoplatňování ve zdravotnictví, můžeme docela dobře vidět i na stomatologické péči. Výsledkem je, že chudí lidé nemají zuby.
Kdybychom tuto červenou linii překročili, zcela jistě by u toho nezůstalo. A jako vždycky by důsledky nesli především chudí lidé. Zrovna včera jsem seděla na návštěvě u kamarádů, kteří jsou velmi chudí. Před několika lety neměli peníze ani na to, aby zaplatili devadesátikorunový poplatek na pohotovosti za svého patnáctiletého syna. Starostí mají nad hlavu, v minulosti často neměli kde bydlet, azyl střídal ubytovnu, takže si na to nevzpomněli ani později. Synovi teď přišla exekuce na 9 100 korun.
Za poplatky ve zdravotnictví stála jistě také rozumná myšlenka, že se jimi omezí zneužívání lékařské péče, a zároveň představa, že devadesát korun má přece každý. Pravda z toho může být jen jedno. Buď je to natolik bagatelní částka, kterou má každý, že nic stejně nereguluje, nebo to pro někoho může být v nějaké fázi měsíce problém a pak se tím brání v přístupu ke zdravotní péči. A to se bavíme ještě o relativně nízké částce. Vymáhání peněz za lékařskou péči po nějakém zranění, by znamenalo v mnoha případech zadlužení, exekuci a přechod do šedé ekonomiky.
Nápady zajištěných
Jako u všech podobných nápadů by důsledky dopadly na lidi z nižších vrstev, protože pro ně tyto zákony vytváříme, na chudý lid musí být přísnost. Nehledě na to, že by se to vymáhalo soudně a ani před zákonem si nejsme v žádném případě rovni, protože někteří z nás mají dobré právníky, jiní nemají žádné. Devatenáctiletý kluk, který by se zranil třeba při krádeži, by tak už nikdy nedostal šanci žít normální život, protože z těch dluhů, které by mu ve vězení jen narostly, by se nikdy nevysekal.
Málo se to asi ví, ale vězni, pokud pracují, pobírají natolik nízké mzdy, že se ven dostávají zadlužení i v případě, že jejich původní dluhy byly velmi malé. Jiní se ve vězení zadluží, protože si něco před nástupem výkonu trestu nevyřídí, a tak vycházejí ven zadlužení i v případech, kdy původně žádné dluhy neměli. Pokud bychom chtěli dělat opravdu nějaké prospěšné reformy, které by se vyplatili jak lidem, tak celé společnosti, zde je nepřeberná škála možností, jak situaci vězňů zlepšit a zvýšit šance na jejich resocializaci.
Do podobného rizika může sklouznout někdo, kdo by se zranil pod vlivem nějaké nezákonné drogy, a pak by se už jen vezl v podobném scénáři, přestože se žádného trestného činu ani nedopustil. Příběhů, kde by návrh novely mohl sehrát klíčovou roli v pádu na samé sociální dno, lze vymyslet mnoho a zcela jistě by se jich mnoho skutečně stalo.
Ačkoliv tento nápad nejspíš neprojde, je projevem jistého typu myšlení. Vláda se nám snaží ve svých posledních křečích ukázat, jaké má hodnoty. Možná tak dokonce hledá voliče mezi lidmi, kteří na tom sami nejsou nejlépe, ale chtějí se cítit jako ti lepší a slušní, aby se odlišili od těch, kdo jsou na pomyslném žebříčku ještě pod nimi: kriminálníci a feťáci. To bude naštěstí nejspíš zcela nefunkční strategie. Možná i proto, že aby tato strategie fungovala, nesmí být z jejích proponentů tak strašně moc cítit elitářství.
