Přednáška britského hudebního publicisty Johna Dorana má v podtitulu první verš, který zazní na debutové desce Black Sabbath z roku 1970. Proto je víc než jasné, že se bude týkat heavy metalu. V neděli 23. června ji Doran přednese v Meetfactory v rámci série Synapse Knowledge. Dokumentární zvukově-obrazovou performanci s ním vytvořila experimentální filmařka Sapphire Goss, která ho bude doprovázet. Přednáška What is that Stands Before Me: Heavy Metal and Modernismměla premiéru v dubnuna bristolském Monochrome festivalu, o měsíc později byla uvedena v berlínském Desertfestu a teď tedy doputuje i do Prahy. John Doran v ní mluví o dějinách metalu a spojuje ho s modernismem a jeho neustálou touhou vytvářet nové a nové obrazy světa.
John Doran se věnuje hudební publicistice od devadesátých let, o metalu píše od začátku tisíciletí, kdy se do žánru vrátily experimenty a avantgardní tendence. Od roku 2008 provozuje vlastní webový hudební magazín The Quietus, který je jednou z posledních bašt nezávislé publicistiky v době, kdy ostatní hudební servery z obav o budoucnost končí pod křídly korporátních firem. Na téma udržitelnosti současného stavu hudební publicistiky bude Doran mluvit ve vršovické Planetě Za v sobotu 22. června s Milošem Hrochem. Vyhlídky nejsou růžové, ale Doran zůstává optimistou a věří, že i v éře sociálních sítí budou lidé ochotni si za kvalitní čtení zaplatit.
V Praze budete mít přednášku, která se věnuje heavy metalu a jeho vztahu k modernismu. Položím na začátek trochu kacířskou otázku. Proč věnovat intelektuální pozornost žánru, který většině lidí stále přijde směšný?
Jestli lidé ve vaší generaci považují metal za něco hodného výsměchu, pak si představte, jaké to bylo být metalistou v osmdesátých letech. (smích) Lidé si tehdy mysleli, že když posloucháte heavy metal, jste naprostý idiot. Přinejmenším na severu Anglie, kde jsem vyrůstal. Na škole jsem si zamiloval Iron Maiden, poslouchal jsem i punk, hip hop, a později house, ale ve třinácti pro mě byli Iron Maiden celý svět.
V té době byla poměrně jasná čára mezi tím, co se mohlo a nemohlo poslouchat. Hudební média měla mnohem silnější vliv než dnes a určovala diskurz a dostat se k opačnému názoru bylo těžké. Takže když byl člověk metalista, rozhodně nebyl cool. Když mi říkali, že metal je primitivní, neprogresivní a vede posluchače na společenský okraj, nezbylo mi než si na to zvyknout.
Zkuste se podívat třeba na nejslavnější modernistickou malbu – Picassovy Avignonské slečny – uvidíte v nich spoustu stejných věcí, z nichž je obviňován i metal.
V té době hudební tisk razil názor, že žánry jako indie nebo post-punk jsou tím místem, kde se skutečně dějí zásadní věci. Jenže mně bylo třináct a během následujících dvou let vyšlo Ride the Lightning od Metallicy a pak Reign in Blood od Slayer a pak přišli Extreme Noise Terror, Carcass, které jsem viděl v šestnácti a byla to skutečně radikální zkušenost. A pak jsem zažil něco podobného na Napalm Death a mohl bych pokračovat. Brzy mě začalo štvát, že mi středostavovští fanoušci The Smiths nebo Wedding Present můžou říkat, že metal je pro primitivy a hlupáky. Naopak, tehdy jsem si vytvořil představu, které se držím už tři a půl dekády, a to, že metal je nadřazená forma rockové hudby. Ne ta nejhorší ani nejtrapnější, ale naopak ta vrcholná.
Předpokládám, že to bude předmětem vaší přednášky. Zkusme tady alespoň nastínit hlavní argumenty.
Když jsem začal psát svoji přednášku, vzal jsem jednotlivé kritiky jednu po druhé. Začněme s tím, že metal je primitivní, odporný, nesofistikovaný. Dobře, ale nejsou to stejné argumenty, které se používaly třeba proti kubismu, když se poprvé objevil?
Zkuste se podívat třeba na nejslavnější modernistickou malbu – Picassovy Avignonské slečny – uvidíte v nich spoustu stejných věcí, z nichž je obviňován i metal. Posedlost primitivismem a odporností? Asi není náhoda, že na obraze jsou sexuální pracovnice, což je sféra, na kterou buržoazní společnost shlíží z vrchu. Dobře, ale dvě z nich mají obličeje nakreslené podle afrických masek, takže tady se ta údajná primitivnost začíná komplikovat. Umění může vypadat primitivně nebo se odkazovat na předcivilizační myšlenky, ale tím nepřestává být modernistické.
Zadruhé je potřeba tyto hodnotící soudy oddělit od módy. To byl důvod, proč byly kapely jako The Smiths nebo Echo & The Bunnyman považované za kdovíjak progresivní, i když nakonec nedělaly nic jiného, než že oživovaly postupy rock´n´rollu z šedesátých let. Byly strašně konzervativní, zatímco ve stejné době natáčeli Napalm Death tracky jako You Suffer. Ten trvá vteřinu a půl a všichni si mysleli, že to je jen hloupý vtip, protože členové kapely byli teenageři. Ve skutečnosti to ale bylo tak radikální gesto, že nikdo nevěděl, co si s tím počít, a tak se mu vysmívali. Když jsem dělal rozhovor s Nickem Bullenem, zakladatelem Napalm Death, tak mi vysvětloval, že tehdy četl Samuela Becketta a snažil se shrnout jeho existencialismus do úplné esence, do jediné extrémně nepříjemné a vše vystihující otázky a ta byla: „Trpíš. Ale proč?“
Samozřejmě, že metal je srandovní. Máš v něm chlápky, kteří nosí bláznivé mundúry a zpívají o dracích a čarodějích. Ale to nevylučuje jeho radikalitu. Když se podíváme do historie žánru, tak v něm najdeme spoustu revolučních myšlenek. Vezměte si třeba Black Sabbath. Když se zjevili, byl to úplně nový sound. To je třeba uznat.
Rockoví fanoušci dnes ze současníků Sabbath uctívají Erica Claptona, Cream, Jimmy Page a Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Yardbirds, ale tyhle kapely jen vzaly už existující formu, kterou bylo blues, a udělaly z ní hlasitější a kulturně akceptovatelnou verzi vhodnou pro mladé bílé publikum. Black Sabbath takhle popsat nejde, je to naprostá roztržka s dějinami rocku.
Podtitul vaší přednášky je první verš ze skladby Black Sabbath od Black Sabbath, „What is this that stands before me?“ Tady nejspíš začíná historie heavy metalu. Máte nějakou teorii, kde se vzal?
Je asi dobré říct, že na počátku heavy metalu je zvláštní náhoda. Ví se, že Tomy Iommi přišel při nehodě v továrně o konečky dvou prstů na pravé ruce a myslel si, že to je konec jeho kariéry. Manažer v továrně se cítil provinile, dokonce se to stalo v Iommiho poslední den v práci, a tak mu na rozloučenou koupil desku romského kytaristy Django Reinhardta. Ten se po svém naučil hrát na španělku poté, co přišel o dva prsty. Tony Iommi byl teenager a v tomhle věku vnímáte čas jinak. Mohl se samozřejmě naučit hrát v opačném gardu, trvalo by mu to třeba dva roky, ale když je vám -náct, tak vnímáte čas jinak a tak si vyrobil vlastní protetické konečky prstů a hrál jen stupnice, které pro něj nebyly tak bolestivé. Shodou okolností to byly stupnice, které neměly nic společného s blues. Takto se vytvořil zcela originální zvuk Black Sabbath.
To jsou začátky. Jak se metal jako modernistický žánr vyvíjel dál?
V přednášce budu mluvit o Judas Priest, Bathory, mluvím o Mayhem a taky o Burzum. Teď možná odbočuji, ale modernismus jako umělecké hnutí vždy koketoval s fašismem. Ezra Pound, D. H. Lawrence, Wyndham Lewis, italští futuristé. Všichni propadli fašistické demagogii a metal to má podobně, taky má spoustu podobných problematických postav, jako je Varg Vikernes z Burzum.
Mayhem podle mě nejsou jen parta blbců, kteří se snaží jeden druhého překonat v tom, co vymyslí nebo udělají extrémního, a náhodou u toho dělají modernistickou hudbu. A blbci nejsou ani Napalm Death nebo Carcass, všechno jsou to chytří lidé, kteří dělají avantgardní hudbu. Členům Napalm Death bylo třináct čtrnáct, když točili první desky, ale už v té době poslouchali kapely jako Crass, Throbbing Gristle nebo japonský noise.
Mayhem byli fanoušci krautrocku a moderní klasické hudby. Dodnes otevírají svoje koncerty skladbou Silvester Anfang, kterou jim dal Conrad Schnitzler z Cluster a Tangerine Dream. Prý k němu přijeli domů, on se jich trochu bál, a tak jim dal pásku se svou skladbou, aby se jich zbavil. Podstatné ale je, že existuje vazba mezi Mayhem a avantgardní hudbou, kterou dělali Cluster. Jasně, že o Mayhem se mluví v souvislosti s vraždami, sebevraždami, zapalováním kostelů a fanatismem, ale za všemi těmi historkami je neuvěřitelně inovativní hudba.
Je tedy fašismus nutnou součástí metalu?
To určitě ne, stejně jako není nutnou součástí modernistického umění. Jen se na ně přilepuje. Samozřejmě, že ani metal není imunní a rozhodně to není nic, co bychom úspěšně vyřešili. Stačí se ale podívat, které kapely v 21. století drží prapor inovací, jména jako Liturgy nebo Imperial Triumphant, a to rozhodně nejsou fašisté. V čele Liturgy je trans žena, která hudbu vysvětluje skrz filozofii. Nebo Panopticon, ti se otevřeně hlásí k socialismu, a to dokonce v zemi, kde je dost nebezpečné o sobě tvrdit, že jsi socialista.
Rozumím modernistickým tendencím v historii metalu. Nicméně když se podíváte na typického fanouška žánru, určitě to nebude člověk, který by přísahal na nějaké progresivní myšlenky, dokonce bych řekl, že bude hodně konzervativní a to i ve vztahu k inovacím v rámci žánru.
Samozřejmě, že ne všechen metal je radikální. To platí jen o hrstce kapel, spousta metalu je naopak velmi konzervativní. Ale podle mě tyto dvě polarity fungují jako sever a jih na magnetu, který se točí v dynamu. Jedna strana potřebuje druhou a bez radikálních impulzů se to celé zastaví. Díky tomuto napětí se žánr promění každých pět let. Kdyby metal pořád zněl jako Paranoid nebo Evil Woman od Black Sabbath, tak bychom se o něm dneska nebavili.
Žánr potřeboval, aby přišli Judas Priest o sedm let později, pak dva roky po nich Venom a pak Bathory. Pak to zase všechno změnili Metallica a Slayer a pak Death a Napalm Death a tak dále. To je důvod, proč se z metalu nestal jen průmysl, který se opakuje pořád dokola jako jiné formy rockové hudby. Post-punk se blíží metalu v radikalitě inovací, ale trval relativně krátce a teď už se jen vrací v té samé verzi. Každých pět let se objeví nové mladé kapely, které zní jako The Fall, ale vážně už je nepotřebuju poslouchat. Nemám nic proti garážovému rocku ani indie, ale tohle nejsou radikální hudební formy. Metal ano.
Metal ale určitě není jediná modernistická hudba?
To určitě ne. Jde mi jen o to, že nikdo ani nemrkne okem, když se řekne, že taneční hudba je modernistická. Dubstep, drum´n´bass, jungle, hardcore, všechno to jsou modernistické žánry. Ale stejná energie, která se věnuje sledování inovací v taneční hudbě, by se měla věnovat i metalu. Protože co se týče inovací, je metal stejný jako taneční hudba. O ní ale nepíšu, protože to už dělají jiní.
Měl jste nějaký moment prozření, kdy se tyto myšlenky spojily s realitou?
Ano, bylo to, když jsem poprvé uviděl Sunn O))). Vím i přesně, kdy to bylo, před 21 lety. V té době jsem už metal neposlouchal, někdy na začátku devadesátek jsem přestal a místo toho jsem začal chodit na taneční večírky a poslouchat hip hop. V roce 2003 jsem ale jel na skvělý festival All Tomorrow´s Parties, který tehdy kurátorovali Autechre. Ten festival mi změnil život.
Byl jsem tam s kámošem, od půlnoci do dvou měl hrát Aphex Twin djský set a pak bylo v programu něco, co jsem vůbec neznal – Sunn O))). Podle názvu jsem si myslel, že to je nějaké minimal techno z Kolína, tak jsme si řekli, že si dáme dvě tabletky extáze, užijeme si Aphexe Twina a pak ještě přihodíme jednu tabletku na techno. Takže jsme byli hodně sjetí, když na pódium vylezli dva chlápci v kutnách, za kterými svítilo jedno velké silné světlo, a začali hrát velmi pomalé drony na elektrické kytary. A pak ještě přišel na pódium Attila Csihar a zpíval něco jako gregoriánské chorály. „No, kurva,“ podívali jsme se na sebe s kámošem a pak už si jen pamatuju, jak jsme na čtyřech na zemi a vůbec netušíme, co se děje. Bylo to, jako kdyby se mi v hlavě otevřely nové dveře.
Vůbec jsem netušil, že v metalovém undergroundu se dějí takové věci. Bylo to jako křest ohněm. A od té chvíle jsem začal psát o explozi avantgardního metalu, která tehdy ještě ani neměla žádné jméno. Dělo se toho hodně, lidé, kteří přestali poslouchat metal, se k němu najednou začali vracet a také přicházeli mladí lidé, kteří neměli žádné předporozumění o tom, jestli metal je, nebo není cool.
Byla to první generace lidí, kteří vyrostli na internetu. Nemuseli si projít scénou, která umí být velmi nevlídná v tom smyslu, že musíš ctít určité hierarchie. Metal byl najednou díky nim znovu velmi sofistikovaný a divoký. Takže jsem začal dělat rozhovory s kapelami jako Sunn O))), Khanate, Earth, Melvins, Locust, Boris a oni se mnou mluvili o jazzu, hlukové hudbě, současné vážnohudební avantgardě a školili mě o věcech, které jsem vůbec neznal. Tehdy mi přišlo, že každý týden se v extrémní hudbě stane něco zajímavého, což mi připomnělo situaci před deseti lety, kdy takhle šíleně rychlou evolucí procházela taneční hudba.
Ten proud inovací se ale po pár letech trochu zpomalil. Je dnes ještě pořád metal modernistický žánr?
Samozřejmě, že tohle tempo se nedalo vydržet, ale pořád se čas od času objeví něco, co je úplně jiné. Napadají mě třeba Blood Incantation. Objevuje se spousta zajímavého, inovativního black metalu. Přijde mi, že v jazzu je teď spousta muzikantů, kteří byli dřív metalisti a přinesli si odtud spoustu impulzů. Mohl bych pokračovat.
Jak těžké bylo tehdy najít pro vaše texty odbytiště? Přece jen avantgardní metal nebyl nikdy mainstream.
Psal jsem pro Metal Hammer, který měl na tuto hudbu zvláštní sekci. Vedl ji Tommy Udo, který byl důležitou postavou undergroundové hudby od začátku osmdesátých let až do roku 2019, kdy zemřel. Viděl ve mně někoho, kdo byl trochu mimo tradiční metalovou scénu a nebyl svázaný jejími pravidly.
Mezi léty 2004–2008 jsem psal pro Metal Hammer a bylo to skvělé. Psali jsme o té nejprogresivnější hudbě. Když jsme pak založili The Quietus, věděli jsme, že je důležité, abychom avantgardní hudbě věnovali stejnou důležitost jako klubové hudbě nebo jakémukoliv dalšímu druhu populární hudby. Samozřejmě, že většina metalových novinářů, kteří se tím chtějí živit, musí psát o kapelách, které vidíte hrát na velkých festivalech, ale já mám vlastní hudební magazín a můžu si psát, o čem chci. (smích)
Je to luxus, že můžeme psát o kapelách, které nejsou tak populární nebo se o nich říká, že je těžké se k nim dostat. A můžeme to dělat stejně, jako ostatní píšou třeba o Trivium nebo Metallice.
Už když jste Quietus v roce 2008 zakládali, mluvilo se hodně o krizi hudební žurnalistiky a mizejících místech pro kulturní novináře. Teď, o šestnáct let později je situace ještě mnohem horší. Jak vůbec váš portál přežívá v téhle situaci? A skutečně je hudební žurnalistika na smrtelné posteli, jak se už skoro dvě dekády traduje?
Popravdě, kdybych dostal desetilibrovku pokaždé, když se mě někdo zeptá na tuto otázku, tak bych asi nebyl vyloženě bohatý, ale určitě bych si mohl udělat fakt pěknou dovolenou. (smích) Možná, že odpovědí je už samotný fakt, že se mě na to lidi posledních šestnáct let ptají. A ano, všechno se změnilo, není to smrt, ale ta změna je tak rychlá, že je těžké držet krok a všichni se musíme pořád učit, jak na to.
Musíte vědět, za čím si stojíte a držet se toho. Děláme rozhovory, profily kapel, snažíme se lidi namotat na novou hudbu. Recenzujeme desky, o kterých si myslíme, že by je lidé měli znát. Nepíšeme o hudbě, o které si myslíme, že už o ní dost píšou jiní. Máme pravidlo, že článek nemá cenu psát, dokud nemáš nějaký dobrý, originální nápad.
Za tu dobu za námi chodili lidé a říkali, že potřebujeme blikající animace. Že musíme mít videa nebo že musíme být na TikToku. Prd. Nepotřebujeme ani jedno z toho, nemáme na to peníze ani znalosti, my píšeme články o hudbě, protože to umíme. Nikam jinam se necpeme.
Ekosystém hudební žurnalistiky ale zažívá další a další rány. Co si myslet, když i tak zásadní a historicky důležitý server jako Pitchfork už nemůže existovat nezávisle a musí přejít pod křídla korporátu.
Nechápal jsem, jak je možné, že Pitchfork prodal většinu svého podílu Condé Nast. Ve chvíli, kdy prodáš většinu, už to není tvůj byznys. To si vážně představovali, že noví šéfové přijdou a řeknou jim: „Sice nemáte většinu, ale v pohodě, dělejte si, co chcete, my vám do toho nebudeme zasahovat.“ Samozřejmě, že zasahují a chtějí nějaká čísla, a když je nedostanou, tak přijde kravaťák z vedení a začne dělat škrty. „Tyhle články o menšinových žánrech a hudbě pro diskriminované skupiny lidí, sorry, to musí pryč a místo toho chceme, abyste psali víc o Taylor Swift.“
Nemám nic proti článkům o Taylor Swift, ale je to pak jako s trychtýřem – je užší a užší, až se nakonec všude píše o tom stejném. Tohle je divoký neoliberalismus, ve kterém se všichni musíme pohybovat, systém, ve kterém všichni myslí jen na to, jak maximalizovat zisky. Reakcí je návrat k DIY kultuře, dělat si všechno sám a na svém písečku. Samozřejmě, že nikdy nezbohatneš, ale co? Mně je padesát dva let, nemám kancelář, dělám s tebou rozhovor v ložnici na posteli v tričku s kapelou. Vybral jsem si tuhle cestu, nestěžuju si.
Není to ale každým dnem těžší a těžší?
Jsem v pohodě. Řádně splácím hypotéku, mám jídlo v ledničce, tekoucí vodu a čisté oblečení. A moje rodina je v pohodě. Mám nejlepší práci na světě a pár peněz navíc, abych si občas koupil desku nebo knihu. Ta volba je nakonec strašně jednoduchá. The Quietus stojí na víře, že mezi autory a čtenáři může vzniknout nějaké pouto, kdy nás pak čtenáři začnou podporovat. Samozřejmě, že některé začneš časem nudit, ale když tě dost lidí vnímá jako spolehlivý zdroj informací, dá se nějak přežít. Vědí, že se nezblázníme z nějakého nového populárního žánru, že raději hledáme na okrajích, ve věcech, které nejsou cool na první dobrou.
The Quietus nedávno udělal grafický rebrand a na začátku června jste vyhlásili, že potřebujete pět set nových předplatitelů, abyste přežili. Není to náznak nějakého apokalyptického scénáře?
Nešlo o přežití, ale o to, abychom dál vzkvétali. Tak to bylo i v tom průvodním textu. Pět set předplatitelů je nějaká hranice, abychom mohli přestat panikařit. Pořád nad námi visí nebezpečí a noví předplatitelé nám můžou dát určitý pocit jistoty. Už mám svůj věk a představa, že žiju v tomhle stresu z budoucnosti do sedmdesáti, není moc dobrá. Podepisuje se to na mém duševním zdraví.
Kdybychom přesvědčili jedno procento lidí, kteří chodí na naše stránky, aby posílali pravidelné příspěvky, jsme za vodou. Nezbohatneme, nekoupíme si jachty, ale můžeme na chvíli přestat přemýšlet o tom, kde vzít peníze na provoz. Místo toho můžu víc editovat články a psát o tom, proč by lidi měli poslouchat desku Science Fiction od Ornetta Colemana nebo třeba přesvědčovat Sleaford Mods aby natočili desku s Wolf Eyes.
Za poslední tři roky jsme přišli o filmovou sekci, knižní sekci, museli jsme stopnout výtvarnou sekci. Neříkám, že je to kdovíjak vážné, ale bylo by super mít možnost zaplatit lidi, kteří píšou o hudbě z různých koutů světa, z Egypta, Japonska, Polska nebo Česka. Ne někoho na dálku, ale lidi přímo odtud, kteří znají historický a kulturní kontext.
Nemyslím si, že v nejbližší době zavřeme. Věřím tomu, že je dost lidí, kteří chápou, že když chtějí číst o své oblíbené hudbě a nacházet novou, a taky, aby texty měly nějaký standard, musí prostě něco zaplatit. V tomhle prostě není žádná zkratka.
Na téma udržitelnosti současného stavu hudební publicistiky bude Doran mluvit ve vršovické Planetě Za v sobotu 22. června s Milošem Hrochem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás