Oknem hotelu jsme viděli přicházet rozzářeného asi patnáctiletého chlapce. Když vešel dovnitř, zastavil se v jídelně u našeho stolu. Zeptali jsme se ho, jestli už ví výsledky přijímacích zkoušek na střední školu. Majitel hotelu Jan Popelák nám totiž právě řekl, že by se je měl dnes dozvědět. „Dostal jsem se na teplické gymnázium, právě jsem se to dozvěděl,“ vyprávěl nám nadšeně. „A jak probíhaly zkoušky?“ ptali jsme se. „Byli na mě hodní, byl to pohovor a chválili mě, jak dobře mluvím česky. Něco úplně jinýho než na Benešáku, kde mi ta paní říkala, že mluvím špatně česky,“ svěřil se i s nepříjemným zážitkem z přijímacího řízení na teplickou průmyslovku.
Zkušenost, kterou udělal šťastný chlapec s přijímacími zkouškami na střední školu, ukazuje, jak různé mohou být podmínky přijetí. Jazyková znalost, která má být kritériem, jestli dítě na školu má, mu stačila pro přijetí na gymnázium, zatímco na průmyslovku nikoliv.
Všichni postupně a velmi dobrou češtinou vyprávějí, kam se hlásí, většinou se jedná o technické obory. Ty si vybírají proto, že vědí, že budou mít kvůli jazyku spíš šanci.
„Děti z Ukrajiny si mohou požádat o odpuštění testu z češtiny, který se nahrazuje pohovorem, ale ten pohovor nemá jednotnou strukturu. Je v moci ředitele rozhodnout, zda dítě uspělo, nebo ne,“ vysvětluje Kristýna Titěrová z občanské organizace META, která od roku 2006 podporuje vícejazyčné děti a mládež v rovném přístupu ke vzdělávání. „Takže i když by bylo v matematice excelentní, ale ředitel rozhodne, že přijímací pohovor nezvládl, tak není přijat. Sbírali jsme teď zkušenosti a zaznamenali jsme případy, kdy byli při zkoušce na děti milí, podporovali je a říkali jim, jak se zlepšili v češtině až po to, že děti psaly diktáty, dělaly větné rozbory a chovali se k nim nepříjemně. Toto rozhoduje naprosto nerovně, jestli budou moct pokračovat na střední škole, nebo ne. My chceme po ministerstvu, aby to zformalizovali,“ pokračuje Titěrová.
S ukrajinskými dětmi přišel nový fenomén. „Vzdělávací systém není otevřený středoškolákům, protože kdo chce na maturitní obor, musí se připravovat, často s drahými kurzy, takže to vylučuje sociálně znevýhodněné. Natož pak ty, kdo jsou sociálně znevýhodnění a ještě jazykově, to je dvojnásobné znevýhodnění. A to nezmiňuji děti se speciálními potřebami, ty jsou znevýhodněné trojnásob. Přijímačky jsou katastrofa,“ vysvětluje koordinátorka, která upozorňuje na to, že z dětí, které jsou ve věku mezi 15 a 19 lety, nechodila v Česku do školy v minulosti zhruba polovina, po příchodu migrantů z Ukrajiny stouplo toto číslo na osmdesát procent. Ze zhruba dvaceti tisíc ukrajinských dětí starších patnácti let, které jsou v Česku, nechodily letos do školy ani čtyři tisíce. Jak to bude další rok ještě není úplně jasné, výsledky z druhého kola by měly být známé tento týden.
Co dělají mladí lidé od patnácti let?
To číslo je ale jen orientační a v mnoha případech nemusí znamenat, že se dítě dál nevzdělává. Některé děti mohou být reálně mimo Českou republiku, řada z nich sleduje stále ukrajinskou on-line výuku, která jim umožní, pokud dodělají jedenáctiletku a budou mít maturitu, dostat se zde na vysokou školu. To je i případ mladých lidí, kteří navštěvují v Praze jazykovou školu CzechYou s.r.o. Jedná se o intenzivní jazykové kurzy češtiny, které jsou ovšem placené. Do jedné ze tříd mě přivádí jejich učitelka Lenka Kuriščáková, která letos učila třináct studentů, z toho dvanáct se tímto kurzem připravovalo právě na vysokou školu. Celkově letos jazykovou školu navštěvovalo 59 studentů.
Všichni postupně a velmi dobrou češtinou vyprávějí, kam se hlásí, většinou se jedná o technické obory. Ty si vybírají proto, že vědí, že budou mít kvůli jazyku spíš šanci. Jedna z dívek dojíždí z Pardubic, kde podobnou možnost intenzivní jazykové přípravy nenašla. Je před zkouškami a je vidět, že všichni jsou nervózní z toho, jestli se jim podaří dostat na školu. Když se při dopisování reportáže Lenky ptám, jak studenti dopadli, odpovídá mi, že ještě nejsou přijímací zkoušky úplně uzavřené, ale že většina se dostala, byť ne vždy tam, kam chtěla, ale že jsou spokojení.
„V praxi je zřejmé, že mnozí ukrajinští mladí nemají o středoškolské studium v ČR zájem, neboť si on-line formou dokončují vzdělání na Ukrajině a následně se chtějí v ČR hlásit rovnou na vysoké školy, což jim systém umožňuje. České středoškolské vzdělávání je pro ně v tomto postupu vlastně nadbytečné,“ vysvětluje tento fenomén Martina Běťáková z MŠMT.
„Jiná situace je u těch, kteří dokončili základní vzdělání již zde v ČR a nyní usilují o přijetí na české střední školy. Tento týden budou známy výsledky z druhého kola přijímacího řízení a předpokládáme, že velká část těchto uchazečů bude přijata, byť ne úplně všichni,“ pokračuje Běťáková. Každopádně v prvním kole bylo podle organizace META šestkrát víc nepřijatých mezi těmi, kteří měli odpuštěnou zkoušku z českého jazyka, což budou z velké části právě děti s dočasnou ochranou.
Živitelé rodiny i partičky
Sedmnáctiletá Anastazie také nechodí do školy, v jejím případě je ale placený jazykový kurz nedostižnou záležitostí. Bydlí s maminkou a dvěma mladšími sourozenci v malém bytě jedna plus jedna a už skoro rok pomáhá s rodinným rozpočtem. Dřív bydleli na ubytovně, loni na podzim se přestěhovali do bytu. Anastazie chodí na brigády a tvrdí, že by se bez jejích příjmů rodina neobešla. „Když jsme přijeli, sledovala jsem ještě ukrajinský on-line, jenže potom jsme se dostali do problémů, najednou musela máma platit na ubytovně strašně moc peněz za náš pokoj.“ Anastazie proto začala loňské léto pracovat brigádně načerno přes nějaké známé a tím rodinu zachránila, z ubytovny je nevyhodili a na podzim se dokázali přestěhovat do bytu. Náklady na bydlení jsou vysoké a podle Anastazie by bez jejích příjmů prostě nevyžili. Do školy se vrátit neplánuje. „To už bych si raději dodělala školu na Ukrajině, tady se hlásit na střední školu nebudu, musela bych tam chodit čtyři roky, přitom mi do maturity zbývá už jen rok,“ vysvětluje svoje rozhodnutí.
O tomto problému vědí i na ministerstvu školství. „Jako závažný vnímáme problém u těch mladých, kteří by se sice rádi vzdělávali, ale brání jim v tom ekonomická situace rodiny, která je závislá na jejich zapojení na trhu práce. Proto jsme velmi rádi za projekt CESTY, který realizuje v ČR UNICEF a do kterého jsme jako MŠMT zapojeni. Tento projekt se snaží propojit zaměstnavatele a školy a vytvořit příležitosti, jak skloubit studium a práci,“ vysvětluje Běťáková. Toto ovšem nepomůže Anastazii, která pracuje načerno, takže její zaměstnavatel se nejspíš do podobného projektu nezapojí. Kolik takových dětí je, nikdo přesně neví.
Další skupinou jsou pak mladí lidé, kteří ani nechodí do školy, ani soustavně nepracují a pohybují se v partách mladých lidí. V některých případech se tak podle lidí z terénu mohou dostávat do kontaktu s různou nelegální činností. Jak je ale problém skutečně významný, se vlastně nedá odhadnout. Lidé, kteří pracují s rizikovou mládeží jej vnímají jako podstatný, zda se ale jedná skutečně o široký fenomén, nelze z jejich specifické zkušenosti zjistit.
Do školy nechodí ani mladší děti
Kromě středoškoláků eviduje český stát také děti, které nejsou scholarizované a které by měly chodit na základní školu. Podle Jana Heinricha je hlavním problémem při monitorování přesného stavu školní docházky ukrajinských dětí nedostatek přesných a aktuálních dat a zcela nedostačující systém jejich sběru a vyhodnocování. „Když na neutěšenou situaci upozorňujeme klíčové aktéry, setkáváme se naopak s bagatelizací problému a podhodnocováním odhadů počtu nescholarizovaných dětí. Opakovaně ale upozorňujeme, že několikaletý výpadek z řádného vzdělávání má devastující dopady nejen na děti samotné a jejich rodinné příslušníky, ale i na celou společnost. Není podstatné, jestli se jedná o 14 nebo 12 tisíc dětí. Je alarmující, že vůbec existuje takto obrovská skupina dětí, pro které není místo ve škole, ať už z důvodu nedostatečné kapacity, nedůsledného postupu ze strany orgánů veřejné správy či nedostatečné informovanosti uprchlíků,“ upozorňuje Heinrich z organizace META.
Jedním z dětí, které nechodí do školy, je jedenáctiletý Vladislav. Je dyslektik a ve škole mu to nešlo, zato rád hraje fotbal. Jeho maminku potkávám v podstatě náhodou nejprve ve frontě v obchodě, potom jdeme na kafe. Když mi vypráví, co všechno si museli prožít, když narychlo odjížděli, a v jak strašném stresu žije, protože je její manžel na frontě, nemám sílu se moc ptát, proč syna přeci jen neposílá do školy. Vladislav sleduje ukrajinský on-line a chodí hlavně hrát fotbal, což je něco, co mu dělá radost, a jeho maminka ho nechce tlačit, aby chodil do školy, kam se bojí.
Kolik takových dětí přesně je, se nyní český stát snaží zjistit. Ministerstvo vnitra odeslalo dopis obcím s rozšířenou působností spolu se seznamy dětí a obce mají prošetřovat, kde ty děti jsou a jestli chodí do školy. „Z prvních šetření se ukazuje, že velké procento těchto dětí neposílají rodiče do školy úmyslně. Jsou tam jednotky případů, kdy dítě nechodí do školy proto, že máma čekala, že se jí z nějaké školy ozvou a čekala už rok a půl, ale zbytek jsou to rodiče, kteří mají své důvody, aby děti do školy neposílali. Střídavě pobývají na území Ukrajiny a ČR, pokračují v on-line vzdělávání na Ukrajině a plánují, že se budou vracet, a připadá jim nadbytečné, aby chodily do školy v Česku. Nebo se setkaly se šikanou v prvních měsících, nebo zažily výrazný neúspěch a stresuje je to. Mohou mít další přidružené psychické problémy. Nebo se může jednat o děti s autismem, které tu mají problém vůbec získat posudek, aby dostaly správnou podporu, nebo děti s jakýmikoliv vzdělávacími potřebami,“ vysvětluje Lenka Herčíková, krajská koordinátorka pro osoby s dočasnou ochranou v Jihomoravském kraji v Centru pro cizince.
Když se nedostaneš na základku
Oproti situaci v Jihomoravském kraji víme, že například v Praze je řada dětí, které by do školy chodit chtěly, ale nejsou kapacity. Odhady organizace META jsou, že se jedná o téměř čtyři tisíce dětí, které nemohou chodit do školy, neučí se česky a nesocializují se. „Ze začátku se to podcenilo, protože tu byla představa, že válka skončí rychle a problém zmizí, protože se děti vrátí na Ukrajinu. A řada lidí skutečně odešla nebo se posunuli někam dál, někteří se vrátili na Ukrajinu. Ale většina jich zůstala a ten problém zůstal neřešený,“ říká Jan Heinrich.
„Zákon říká, že má ředitel povinnost přijímat do naplnění rejstříkové kapacity. Začali jsme tedy rodinám doporučovat podávat odvolání proti nepřijetím a v tom vzoru odvolání, které nám připravila právnička, je, že žádáme o zdůvodnění a vyčíslení toho, jakou mají kapacitu. Teď se nám stalo na Praze 3 ve škole, která už dva roky říká, že nemá místa, že v daném ročníku byly dvě třídy, kdy v jedné bylo 17 dětí, v druhé asi 23. Toto se nám ukazuje jako největší problém. Některé městské části mají seznam neumístěných dětí, z nichž jsou některé bez školy už dva roky. Teď jsme zaznamenali takové případy v Pardubicích, kdy sem ty děti přijely v sedmé třídě a byly celou dobu na on-linu a teď se hlásí na střední školy,“ vysvětluje Jan Heinrich. „Ale ve chvíli, kdy jsou tu ty děti přes dva roky a zase je poněkolikáté posílají do adaptační skupiny, je to spíš výsměch,“ dodává.
META usiluje také o to, aby náš systém uměl nabídnout okamžitě po příchodu jazykovou podporu. „Teď se to začalo konečně systematizovat a jsou kroky z ministerstva, aby to probíhalo lépe, ale pořád to naráží na terén. Určuje školy, kde jazyková příprava probíhá, ale děti tam často nedojíždějí, protože jejich rodiče nemají čas je vozit na jednu hodinu do jiné školy a pak zase zpátky. Psychologická podpora také chybí, zatím jsou školní psychologové financování z různých projektů,“ vysvětluje Titěrová.
Psychologická pomoc schází
Ať už jsou důvody k tomu, aby děti nechodily do školy, jakékoliv, je zřejmé, že řada ukrajinských dětí by potřebovala psychologickou péči, a to ideálně v ukrajinštině, protože i když se jazyk naučí relativně dobře, pořád představuje nějakou bariéru. Psychický stav mladých lidí je alarmující i mezi českou populací. Děti, které odešly z Ukrajiny, mají ještě mnohem víc důvodů necítit se dobře. Relativně vysoký počet dětí, které nechodí do škol, může s psychickou kondicí souviset. Podle některých lidí, kteří pracují s mládeží, existují na internetu různé skupiny, kde se děti vzájemně utvrzují v tom, že do školy chodit nebudou, řada mladých lidí je také přes internet v kontaktu s bývalými spolužáky z Ukrajiny, kteří jsou v jiných státech, a nechtějí se proto socializovat zde v Česku. Učitelé a výchovní poradci, se kterými jsem mluvila, upozorňují i na vysokou absenci některých žáků a na nízkou motivaci učit se česky. Tedy v některých případech. Jiné příklady zase ukazují, že další děti se integrovaly skvěle, a dokonce dělaly přijímací testy v češtině a uspěly. Jaký je celkový obraz vzdělávání ukrajinských dětí v Česku není tedy zatím úplně zřetelné.
Jaká čísla přinese šetření, které má zjistit, kolik dětí na základní školy nechodí, teprve uvidíme. A je dobře, že se to začalo zjišťovat, byť si někteří odborníci myslí, že by se mělo postupovat skrz ředitele škol, nikoliv skrz obce, které to nejsou schopné dobře spočítat, pokud mají na svém území příliš mnoho lidí. Česká republika je na tom z hlediska scholarizace ukrajinských dětí mnohem lépe než jiné východoevropské státy, přesto se může vysoký podíl dětí, které do škol nechodí, ukázat jako velký problém do budoucna.
Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás