Cléo od 5 do 7 (1962), Štěstí (1965) nebo Jedna zpívá, druhá ne (1977) – to jsou jen některé z osobních a svébytných filmů, kterými se režisérka, fotografka, dokumentaristka, scenáristka, herečka a aktivistka Agnès Varda zapsala do dějin kinematografie. Všestranná filmová autorka aktivně točila od padesátých let až do úplného konce – její poslední film měl na festivalu Berlinale premiéru teprve minulý měsíc.
Většinově mužský svět filmu obohacovala o feministická témata i silné sociální otázky, aniž by přitom ztrácela nadhled a humor.
Varda, která se narodila v Belgii řeckému otci a francouzské matce, chtěla být původně fotografkou. Už v pětadvaceti letech však natočila svůj první film La Pointe Courte (1955), který stříhal slavný režisér Alain Resnais (Loni v Marienbadu, Hirošima, má láska). Svou jednoduchostí a skromným rozpočtem tento snímek v mnohém inspiroval francouzskou novou vlnu, která je dnes často vnímána jako jedno z umělecky nejzajímavějších období filmových dějin. Agnès Varda, které bývá přezdíváno „matka francouzské nové vlny“, byla po boku Françoise Truffauta nebo Jeana-Luca Godarda jednou z ústředních postav tohoto uměleckého hnutí. Jako jeho jediná ženská představitelka se často zasazovala nejen o ženská práva, ale především o rovnoprávnost žen ve filmovém průmyslu. Většinově mužský svět filmu obohacovala o feministická témata i silné sociální otázky, aniž by přitom ztrácela nadhled a humor. Na loňském festivalu v Cannes pronesla spolu s Cate Blanchett společnou řeč, která byla jejich příspěvkem do diskuze vyvolané kampaní #MeToo: „Ženy nejsou ve světě minorita, ale náš průmysl se tak přesto tváří. Schody do filmového průmyslu musí být pro všechny. Pojďme po nich stoupat.“
https://vimeo.com/111098095?fbclid=IwAR1ueetHRkFBp_5dUKz-XfOruOEAuWE3jIbI9zsjWNPTozWH-nmrXrTgSl4
Ve filmové tvorbě se Varda nebála umělecky inovativním a experimentálním způsobem reflektovat i kontroverzní témata týkající se sexu nebo smrti. Často se věnovala ženským hrdinkám, obtížným životním situacím a snažila se zviditelňovat lidi na okraji společnosti. Na konci šedesátých let se s manželem, režisérem Jacquesem Demym, přestěhovala do Los Angeles. Nikdy však nepracovala pro Hollywood a natáčela raději vlastní projekty. Seznámila se zde s Dennisem Hopperem, Andym Warholem a dalšími postavami nezávislého amerického filmu a točila například i protesty Černých panterů za propuštění Hueye P. Newtona. „Svět je v nebezpečí. Tisíce lidí bojují o přežití, aby našly práci, získaly slušný plat, trochu úcty a malý kousek štěstí. Miliony lidských bytostí hledají útočiště,“ řekla Varda v prosinci, když přebírala cenu na festivalu v Marrákeši, a dodala, že bychom měli „dávat hlas“ právě těm, kteří ho nemají.
Agnès Varda zemřela doma na následky rakoviny – nemoci, jíž se obává i zdánlivě lehkovážná zpěvačka Cléo z jejího snad nejznámějšího filmu. Někdejší ředitel filmového festivalu v Cannes, Gilles Jacob, na svém Twitteru napsal: „Varda odešla, ale Agnès tu s námi bude vždycky. Inteligentní, živoucí, sladká, spirituální, smějící se, vtipná a nepředvídatelná jako její dílo.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás