Pokud se z boje za demokracii nestane boj proti oligarchii, bude neúspěšný

Milion chvilek pro demokracii stále není schopen pojmenovat systémový důvod úpadku naší demokracie, ani požadovat skutečně nutné kroky. Dokud se to nestane, jeho snaha zůstane marná.

Oleg Tožička
Foto Petr Zewlakk Vrabec / Alarm

V neděli na Letné proběhla demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, která byla největší demonstrací v historii samostatného českého státu. Z proslovů a z výběru mluvčích bylo vidět, že se Milion chvilek posunul, a kromě ohrožení demokracie a médií se snaží mluvit i o dalších tématech. Zajímavý vstup zde měly třeba odbory, za které mluvil Vlastimil Vojtěch. Podobným směrem vybočoval také projev Kláry Vlasákové, která zmínila potřebu solidarity napříč sociálními boji. Jmenovitě zmínila vládní snahu legalizovat švarcsystém, který by ohrozil prakticky všechny zaměstnance v této zemi a v tuto chvíli je hlavním tématem i pro odbory.

Problém je, že jedinou organizací schopnou opravdu celostátní politické mobilizace je v tuto chvíli Milion chvilek pro demokracii, který se ale jakékoliv diskuzi o systémové příčině krize demokracie zjevně brání, zejména pod vlivem staronového předsedy Mikuláše Mináře.

Ústřední příběh, který však Milion chvilek a další organizace tohoto zaměření, jako je Díky, že můžem a Štít demokracie, vyprávějí, zůstává stejný. Úpadek naší demokracie a vzestup krajní pravice stále nazývají vzestupem populismu a viní z něj především jednotlivce, jako jsou Babiš, Okamura, Macinka a Turek. Volají po návratu k normální politice. Jenže návrat k normální politice ve světě, kde oligarchové rok od roku zvyšují svou moc i majetek, není možný.

Oligarchie proti demokracii

Úpadek naší demokracie totiž nemají na svědomí tito jednotlivci. Je to systémový problém, který způsobuje rostoucí moc miliardářů, o nichž se i u nás čím dál častěji mluví jako o oligarších. Ti rozkládají naši demokracii dvěma hlavními způsoby.

Zaprvé přímo tím, že do politiky buď sami vstupují jako Babiš či Trump, nebo ji ovlivňují penězi. Naposledy se přímé ovlivňování voleb oligarchy ukázalo v Brazílii, kde americké sociální sítě, patrně pod vlivem svých majitelů napojených na Trumpa, zvýhodňovaly krajně pravicového kandidáta na úkor levicového. Vzpomenout si můžeme i na otevřenou podporu, kterou německé AfD vyjádřil nejbohatší muž planety Elon Musk. V Česku zase Motoristé bezprostředně hájí zájmy svých bohatých sponzorů, třeba miliardáře Františka Fabičovice v kauze vyhlášení CHKO Soutok.

Druhý způsob, kterým oligarchové ničí naši demokracii, je méně viditelný, ale o to škodlivější. Lobbingem a ovládáním stále většího mediálního prostoru miliardáři úspěšně prosazují své zájmy, které jsou přitom v přímém rozporu se zájmy většinové populace. Tento princip je vidět na všech dnešních krizích. U krize bydlení by bylo potřeba rozšířit státní a městský bytový fond a podpořit družstevnictví, aby na trhu bylo co nejvíce státem kontrolovaných bytů za dostupnou cenu, které by tlačily ceny bydlení celkově dolů. To by ovšem omezilo zisky velkých developerů a vlastníků investičních nemovitostí. Ti tomu tedy aktivně brání.

Podobně je tento mechanismus vidět třeba na Green Dealu. Ten nejprve vznikl pod tlakem mladých lidí a studentů, kteří protestovali za svou budoucnost. Vlivem lobbingu velkých korporací a uhlobaronů se z něj ale stal dotační program, z něhož velkou část získávají právě velké korporace, často titíž oligarchové, kteří emise produkují.

Lidé, zejména chudší a zranitelnější část společnosti, na kterou dnešní krize dopadají nejvíc, pak začínají ztrácet víru v systém, a často i v samotnou demokracii. Nejde přitom o žádné nepochopení demokracie a její funkce, jak to často líčí část politických komentátorů. Lidé ztrácejí důvěru v systém proto, že není schopen zajistit jim základní jistoty, jako je dostupné bydlení, dostupné a kvalitní vzdělání, fungující služby či obecný pocit finanční stability.

Že tuto pochopitelnou frustraci dokáže využít krajní pravice, a ne nějaká sociální a pokroková síla, která by chtěla systém reformovat a oligarchy omezit, je způsobeno právě vlivem samotné oligarchie. Oligarchové v posledních letech skoupili velkou část médií. Podnikatelé systematicky podporují strany, které zastupují jejich zájmy, a to nejen u stran současné vlády či u občanských demokratů.

Jako své želízko v ohni vnímá spousta podnikatelů i hnutí STAN. Příkladem bylo hlasování z 10. září 2025, kdy STAN podpořil zrušení čtyřicetimilionového limitu pro osvobození zisků z prodeje akcií a podílů ve firmách od daně z příjmů. Pirátští poslanci byli tehdy jediní, kdo hlasoval proti. Šlo přitom prakticky jen o daňovou úlevu pro ultra bohaté. Stojí to za připomenutí zejména proto, že i na Letné Mikuláš Minář nenápadně naznačil, že se STAN stává tou dlouho hledanou vedoucí silou opozice.

Zdanění za demokracii

Právě tady by měla nastoupit občanská společnost, která skutečného viníka dnešních krizí pojmenuje. Měla by požadovat a podporovat politiku, která vliv oligarchů omezí a zdaněním jejich majetku zaplatí řešení krizí, kterým čelíme. Problém je, že jedinou organizací schopnou opravdu celostátní politické mobilizace je v tuto chvíli Milion chvilek pro demokracii, který se ale jakékoliv diskuzi o systémové příčině krize demokracie zjevně brání, zejména pod vlivem staronového předsedy Mikuláše Mináře.

Téma rozpočtové odpovědnosti je obecně největším problémem českého liberálního prostředí. Řečníci z nejrůznějších oblastí, od kultury až po sport, opakovaně zmiňovali, že vládní škrty ničí jejich obory. Zároveň ale od mnoha z nich zazněla i obava ze zvyšujícího se státního dluhu. Některé vládní škrty jsou jistě motivované snahou udusit občanskou společnost, jiné, třeba ty ve sportu, jsou ale spíš výsledkem nedostatku peněz ve státním rozpočtu. Ten lze vyřešit jediným způsobem, a to vyšším zdaněním majetků těch nejbohatších, protože práce a nízké příjmy jsou v Česku už daněny nadstandardně.

Jenže řada lidí z okolí Milionu chvilek vnímá snahy o spravedlivější zdanění jako stejný populismus a extremismus, proti kterému protestují. Ze zdanění kapitálu a majetku přitom Česko vybírá téměř 3krát méně, než je evropský průměr.

Selektivní solidarita

Klára Vlasáková ve svém velmi dobrém proslovu mluvila o tom, že demonstrace je i o solidaritě a že lidé, kteří dnes přišli podpořit zaměstnance veřejnoprávních médií, vědí, že třeba sami budou jednou potřebovat podporu ve svých bojích. V jejím proslovu zaznělo i téma oligarchizace. Přímo zmínila krize, jako je bydlení nebo legalizace švarcsystému. Dobře tak vystihla nejen to, jak by se občanská společnost měla chovat, ale i to, jak už teď funguje spousta hnutí a iniciativ. Problém je, že Milion chvilek takovou solidaritu vůči jiným hnutím a snahám příliš neprojevuje. I když se na demonstraci zmiňovala i jiná témata, většinu prostoru na akci i v komunikaci Milionu chvilek pořád zabírají prázdná slova o potřebě dialogu a kritika problematického procedurálního chování vlády. Jedinými většími reálnými požadavky jsou odvolání Tomia Okamury z pozice předsedy Sněmovny, aby ministr obrany nebyl za SPD a stažení zákona o veřejnoprávních médiích.

Nabízí se otázka, proč je právě obrana tak důležitá, že je třeba ministra rovnou vyměnit, když občanskou veřejností mnohem víc rezonuje chování Klempíře na ministerstvu kultury. Tam ale požadují pouze stažení jednoho problematického zákona. Navíc na život většinové populace mají mnohem větší dopad asociální kroky ministerstva práce a sociálních věcí, jako je superdávka, chystaná redefinice švarcsystému nebo snížení podpory v nezaměstnanosti.

Dalo by se argumentovat, že strategií je mít co nejméně požadavků. Problém je, že Chvilky dlouhodobě nedokážou reflektovat sociální a ekonomický rozměr boje za demokracii a jejich požadavky na víkendové demonstraci tomu odpovídají. Celý rozměr ničení sociálního státu a pracovního práva, stejně jako samotná systémová příčina úpadku demokracie, zůstává Milionem chvilek pro demokracii nepojmenovaná.

Autor je člen vznikající platformy Proti oligarchii.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále

  1. Proč jsem nešla na Letnou
    Ludmila Dobrovolná Wladyniak