Poslední říjnový pátek se na Palackého náměstí ve Skutči tísnil dav lidí. Vlastně to nebyl dav. Ani se netísnil. Sedm lidí postávalo před malou oplocenou plochou pod Mariánským sloupem. Nad hlavami jim pravidelně přelétávalo hejno holubů. Skupinku uvítala žena v oranžové vestě. Děkuje a vysvětluje, o co jde. Její slova mizí a zase se vynořují z hluku projíždějících aut. Náměstí v centru města je poměrně rozlehlé a podobně jako v jiných českých městech slouží především jako odkladiště aut.
Lidé se ale nesešli kvůli autům ani kvůli hluku, ale kvůli stavebnímu plotu vymezujícímu prostor za ženinými zády. Takové polty obvykle ohrazují stavby či výkopy. „Lidé se ptají, kde praskla voda, ale voda nepraskla,“ popisoval situaci starosta Skutče pro Novinky. Ploty totiž tvoří sochu, kterou zde v září instalovala skutečská umělkyně Johana Merta, absolventka brněnské FAVU. Žena v oranžové vestě.
Že bylo dílo Johany Merty jedinou skutečně zajímavou událostí, která se ve Skutči za posledních dvacet let odehrála, dojde místním možná až někdy později.
Jakmile tato klíčová informace, že plot není plotem, ale sochou, pronikla do veřejného prostoru pětitisícového města, začaly části lidí praskat cévky a vybuchovat hlavy. Skutečské facebookové stránky a skupiny, kde se obvykle řeší, komu se zaběhl pes a kdo ztratil čepici, se změnily v kunsthistorická centra, kdy v té kultivovanější části se diskuze pohybovala v předpokládaných mantinelech od „tohle bych zvládl taky“ po „dneska je možné za umění prohlásit cokoli“ a místní volali, „ať už ta hrůza konečně zmizí“. Nakonec tyto vášně vedly k předčasnému odstranění celého projektu, a tak už jsou na skutečském náměstí zase jen auta, na která si z výšky ulevují holubi. Situace je přehledná, podobně jako práce v nedalekém kamenolomu.
Těsně před odstraněním instalace, v poslední říjnový pátek, pořádala Johana Merta druhou – a poslední – komentovanou prohlídku díla. Na první ani na tu poslední nedorazil z facebookových kritiků nikdo.
Místo Tindru umění ve veřejném prostoru
„Já jsem se hlavě chtěla seznámit s místními,“ vysvětluje se smíchem Johana Merta svůj hlavní motiv. Do Skutče se přistěhovala se svým manželem Ondřejem a dětmi v roce 2019. O pár měsíců později vypukla epidemie covidu a všechny uzavřela v jejich domovech. Svou novou životní etapu tak Mertovi zahájili jako cizinci v cizím městě, uzavření za plotem své zahrady.
Nicméně nelze říct, že by o umělkyni a její rodině město nevědělo. Na menším městě na sebe člověk upoutá pozornost už jen tím, že má přízvuk odjinud. Dva excentričtí umělci, obývající navíc ve městě známou vilu po malíři Gustavu Poršovi, pozornosti rozhodně neunikli. Jak Merta vysvětluje, chtěla místní lépe seznámit se svou tvorbou a skrze ni se seznámit s nimi. Jak se ale nakonec ukázalo, neseznámila s ní jen město. Mediální pokrytí populárního tématu „podívejte se, čemu se dnes říká umění“ přesáhlo hranice okresu i kraje. Projekt s názvem Ó Europe, I Cry for You pracuje s bájí o Európé, která byla unesena a znásilněna Diem a pozastavuje se nad tím, že se náš kontinent jmenuje po oběti znásilnění, aniž by to bylo předmětem širší reflexe. Merta dokonce adresovala předsedkyni Evropské komise Ursule von der Layen dopis požadující přejmenování kontinentu. Ten byl spolu s odpovědí vystaven na jednom z plotů. Především však bylo dílo určeno veřejnosti, aby na ně každý napsal či vylepil, co chce, a vznikla tak komunikační platforma či nástěnka v centru města, doplněná o díla dalších umělců, třeba Vladimíra Turnera.
To už je ale příliš mnoho podnětů na jedno malé město na úpatí Železných hor, kdesi mezi Hlinskem a Chrudimí. Místní si s tolika impulzy nevěděli rady, a tak pomocí facebooku vyděsili městské zastupitele natolik, že nakonec výstavu předčasně ukončili – v čemž je sama Merta podporovala. Projekt přitom město ani nefinancovalo, pouze povolilo zábor veřejného prostoru o rozloze dvou až tří parkujících aut. Merta před zastupiteli nic netajila a ke schválení dostali přesně to, co pak na náměstí postavila. Na projekt získala podporu od soukromé nadace Kalliopi.
Lidé mě rádi mít nemusí
Odstranění díla přitom autorka nebere ve zlém. Naopak, má pro reakce místních pochopení, a když se zvedla vlna veřejného pohoršení, sama založila petici požadující odstranění projektu. „Samozřejmě bych mohla udělat něco líbivého, ale tím bych popřela sebe samu a lidé by se tak se mnou nemohli seznámit,“ vysvětluje Merta, proč nepostavila na náměstí třeba sochu s mužem na koni nebo auto z mramoru, aby šla obecnému vkusu více naproti.
„Mně asi primárně nejde o pochvaly. Vlastně mi nejde o to, aby mě lidi měli rádi. Samozřejmě, že je příjemný, když tě někdo má rád, ale musí tě mít rád takového, jaký jsi,“ vysvětluje Johana pod noční oblohou vedle autobusové zastávky Skuteč-náměstí. Všímám si, že holubi už na obloze nekrouží. Nejspíš šli spát, tak jako zbytek města.
Doptávám se dál. Chci vědět, stejně jako místní, co svým dílem vlastně sleduje. „Neřeším jenom Skuteč, řeším skrz umění i svoje problémy, ale ty problémy mě přesahují a jsou zároveň obecné. Vlastně šlo o to, jak říct Skutči: Hele, jsme Evropa… Ale my tady raději řešíme žabomyší války… To, že to Skuteč nic nestálo, neznamená, že ji to nic nestálo. Něco ji to stálo a hodně lidí si myslí, že je to stálo jejich hrdost, to, že můžou být na svoje městečko pyšní, protože tohleto akorát byla ostuda a teďka skrz moje dílo budou známí jako ostuda,“ vysvětluje Johana Merta, zatímco okolo nás hučí další SUV hledající parkovací místo na náměstí.
Periferie uprostřed státu
Já sice vím, kde Skuteč je, protože v danou chvílí ve Skutči přímo stojím, ale je mi jasné, že pro většinu obyvatel této země se jedná o abstraktní prostor s podezřelým názvem. Když pátrám v mediálním archivu po skutečských událostech posledních dvou dekád, mnoho toho nenaleznu. O městě se trochu mluvilo před pár lety, když definitivně skončila s výrobou bot místní firma Botas. Pak v roce 2013 v souvislosti s výstavou mučicích nástrojů a v roce 2009, když zde tehdejší prezident Václav Klaus vzpomínal, jak ve Skutči zpíval v padesátých letech s dětským sborem.
Po krachu skoro všeho zůstávají poslední kotvou skutečského života i hrdosti místní kamenolomy, což, přiznejme, není mnoho. A jak mi Johana vysvětluje, oporou místní identity je také náměstí, na kterém stojíme a které svým dílem narušila. Na náměstí pak místní podle Johany mají nejraději, že je čisté, což mi říká u zastávky, kde je zem plná vajglů. Nicméně jak dodává, tohle ani všechna ta auta nikdo nevidí. Zato viděli plot, který navíc ani nebyl plotem a nic se za ním nestavělo. Nic se za ním prostě nedělo, což je ve městě, ve kterém se rovněž vůbec nic neděje, krajně matoucí.
„Oni třeba vůbec nevidí, že tady vyrůstá generace mladých lidí, kterým se nedává žádný prostor. Ale opravdu žádný, nula. Oni můžou sedět hezky v klidu tady na zastávce, ale když na té zastávce nedej bože začnou hulákat, tak je přijde srovnat místní policajt. A to je asi tak všechno, co jim to město dopřává,“ shrnuje Merta místní situaci, která možná může za to, že počet obyvatel města vytrvale klesá. Přece jen práce v kamenolomu není takovým lákadlem, aby udržela mladé v místě, a ani v okolí to není o moc lepší. Skuteč leží nedaleko hranice Pardubického kraje se sousední Vysočinou, a je tak tím, čemu se říká vnitřní periferie. Místem, kam lidé zabloudí spíše omylem, a kdo odejde, už cestu zpět ani nehledá. Mertovi jsou tak výjimkou, když se přistěhovali právě sem.
Johana Merta ovšem, aby nedošlo k omylu, situaci černě nevidí. Její akce splnila svůj účel, a i když se starosta a radní ohlasů veřejnosti zalekli, oceňuje, že vůbec našli odvahu jí dát prostor. Ostatně starosta Jaroslav Hetfleiš hájil výstavu i v jedné z facebookových debat, byť velmi opatrně.
Nyní je Palackého náměstí ve Skutči ke spokojenosti místních zase prázdné – samozřejmě s výjimkou aut, která ale nikdo nevidí. Mediální obraz Skutče se vrátil zpátky k normálu, tedy k nezájmu, a facebooková skupina „Skuteč žije“ opět usnula – její nástěnku oživují jen obvyklé události, jako když se v pondělí v noci na náměstí zaběhli hned dva psi. Že bylo dílo Johany Merty jedinou skutečně zajímavou událostí, která se ve Skutči za posledních dvacet let odehrála, dojde místním možná až někdy později. A možná taky nikdy. Takový už je život.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás