V sobotu 7. října se na severopařížském předměstí Le Bourget sešlo na 20 tisíc příznivců levicového kandidáta na prezidenta Jeana-Luca Mélenchona, který tak odstartoval klání o Elysejský palác. Druhé kolo prezidentských voleb proběhne 2. května a situace ve Francii prozatím nahrává scénáři, v němž by Mélenchon mohl hrát zásadní roli. Jaký byl tento historický mítink?
Společná budoucnost
Program politického setkání sice oficiálně začal až v půl čtvrté odpoledne, ale již po poledni byly linky příměstského vlaku RER B, který běžně dopravuje jen cestující na Letiště Charlese de Gaulla, přeplněné lidmi. Výběr místa nebyl zdaleka náhodný, historicky patří Bourget a zejména jeho část, kde se nachází mimo jiné výstaviště a rozsáhlé haly, k zásadním místům dělnické Francie. Místní nákladové nádraží je silně spjato s odborářskou konfederací CGT a s levicí obecně. Svou kampaň zde v roce 2012 zahajoval bývalý socialistický prezident François Hollande, v roce 1988 ji tu naopak zakončoval François Mitterrand. Dlouhé roky se v areálu výstaviště v Bourgetu konal slavný levicový festival Fête de l’Humanité. Bourget je navíc součástí okresu 93, tedy Seine Saint Denis, v jehož čele od dubnových komunálních voleb stojí „nepoddajný“ starosta Bally Bagayoko, který se stal virální hvězdou během probíhajících studentských protestů, kde se snažil svým tělem bránit studenty před policejním násilím. Jeho „Arrêtez!“ (Přestaňte!) obletělo svět.
Mélenchon se jasně staví na stranu „občanské revoluce“, tvrdí, že kapitalismus žije své poslední hodiny a brzy dojde k jeho nahrazení spravedlivějším a ekologicky udržitelným systémem.
Profily lidí, kteří se snažili za skandování „Siamo tutti antifascisti“ nebo na stejnou melodii „Všichni jsme děti Gazy“ co nejrychleji dostat do sálu, aby měli nejlepší místa, byly velmi rozmanité. Vedle městských rodin se hojně objevovali mladí všech barev pleti, různých sexuálních orientací i identit, starší levicoví aktivisté nebo příslušníci dělnických profesí (rozeznatelní zejména díky vlajkám odborů). Pokud by bylo nutné najít průnik mezi všemi těmito lidmi, byla by to příslušnost k městu.
Atmosféra v sále byla výjimečná, sdílené nadšení a naděje byly cítit z každého dobrovolníka či dobrovolnice a místy to zde spíš než jako na politickém mítinku vypadalo jako na party. Nepoddajná Francie je známá tím, že se velmi dobře adaptuje na nové trendy, což je znát jednak z komunikace tohoto levicového hnutí, jednak z organizace veřejných akcí. Playlist, který účastníky udržoval ve varu, kombinoval staré francouzské fláky jako Ma France od Jeana Ferrata a nejnovější hity, jakým je píseň Djadja od zpěvačky Ayi Nakamury, která zní na každé studentské demonstraci.
Celým odpolednem nás provázel osud matky samoživitelky Justine, která bydlí v malém sociálním bytě, pracuje v kavárně, čeká druhé dítě a snaží se mu zajistit lepší budoucnost. Pásmo s názvem „L’Avenir en commun“ (Společná budoucnost) bylo pojaté jako filmové a částečně divadelní představení. Témata kampaně tak nejdřív představil krátký film a následně samotní politici, kteří přicházeli buď samostatně, nebo po dvojicích, aby ve třech či čtyřech minutách popsali jednotlivé části politického programu hnutí. Jejich příchod provázel obrovský potlesk a skandování křestních jmen, jako by šlo o výstupy filmových hvězd. Jeden z nejdelších potlesků sklidil právě starosta Bally Bagayoko, ale také předsedkyně poslaneckého klubu Nepoddajné Francie Mathilde Panot, šéf hnutí a poslanec Manuel Bompard nebo europoslankyně Rima Hassan, která hájí práva Palestinců. Těsně před projevem samotného Mélenchona přítomní poslanci s typickými trikolorovými šerpami společně četli text Victora Huga „Jsme tvé děti, Revoluce“.
Nová Francie
Následně už za obřího aplausu vystoupil na scénu sice pětasedmdesátiletý, ale stále energický Jean-Luc Mélenchon. „V Maďarsku se zbavili Orbána, v Srbsku studenti porazili Vučiće, v USA dostal Trump co pro to. Ať žije Lula,“ zahájil svůj téměř devadesátiminutový projev. Na úvod požádal přítomné o minutu ticha za Penga Wasia Bangu, oběť rasistického útoku z 23. října v Trappes. Úvod se tak nesl v silně antirasistické notě. Následně Mélenchon mluvil zejména o tématech, která budí mediální rozruch. Deklaroval, že i když po něm někteří chtějí, aby si víno ředil vodou a byl méně zásadový, jinými slovy, aby se pokusil o kompromisy vůči umírněnější levici, on to odmítá. „Kdybych to udělal, bylo by to politikaření, které nikam nevede,“ vyslal jasný vzkaz zbytku parlamentní levice. Zároveň poděkoval poslaneckému klubu komunistů, který se rozhodl jít proti rozhodnutí vedení strany a podpořit Mélenchona v prezidentském klání.
Zastřešujícím tématem celého odpoledne byla „Nová Francie“ (Nouvelle France), koncept, s nímž hnutí přišlo zhruba před rokem. Jde o snahu zahrnout do francouzské identity všechny obyvatele země, a to bez ohledu na barvu kůže, náboženství nebo sexuální orientaci. Mélenchon v Nové Francii vidí způsob, jak plně integrovat všechny, kdo se necítí být reprezentováni a přijímáni jako plnohodnotní Francouzi a Francouzky. Nejde jen o politickou strategii, jak zajistit, aby se obyvatelé předměstí velkých měst účastnili voleb, jedná se o samo jejich zahrnutí do rozhodovacího procesu. Výsledkem jsou stovky lokálních zastupitelů a zastupitelek s migrantskými kořeny, kteří hájí barvy Nepoddajné Francie a hrdě nosí trikoloru.
Další témata souvisela s aktuálními nepokoji v ulicích. Šlo zejména o navýšení prostředků pro školská zařízení, zastropování cen pohonných hmot, investice do bydlení nebo vyhlášení klimatického a sociálního výjimečného stavu za účelem akutního řešení nárůstu chudoby (až 10 milionů Francouzů žije pod hranicí chudoby, každé desáté francouzské dítě hladoví), ale i dopadů klimatické krize. Program ve formátu knihy (což je pro Mélenchona, ale i pro jiné francouzské politiky běžné), který bylo možné si namístě za 4,90 eura zakoupit, obsahuje celkem 1069 návrhů a opatření, která by v případě Mélenchonova prezidentství vedla ke zlepšení každodenního života ve Francii i zámořských oblastech. Mélenchon je v nich velmi populární, takže je nikdy neopomene zmínit.
Nejkontroverznější a nejvíce debatovaná je jeho zahraničněpolitická strategie, která se v období let nemění tolik, jako by se zdálo. Mélenchon se již ve svém prezidentském programu z roku 2012 hlásil k tradičnímu gaullistickému konceptu třetí cesty, kdy odmítá vidět Francii jako vazala Spojených států či Ruska nebo dalších mocností. Vidí Francii jako nositelku mírových jednání, ať už jde o Ukrajinu, nebo genocidu v Gaze. Jeho cílem je vyvázat se z područí „nebezpečného a supremacistického chování Donalda Trumpa a potažmo Spojených států amerických“, a vést tak dialog o silném evropském konceptu obrany a míru. Opřít se chce Mélenchon o země otevřené tomuto dialogu, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Řecko nebo Itálie.
V českém prostředí bude mít Mélenchon nálepku proruského agenta, jeho postoj ovšem není jakousi momentální chimérou, ale pokračováním francouzské tradice vyjednávání. Otázkou je, zda aktuální situace tomuto přístupu přeje. Tyto otázky Mélenchon zatím strategicky nechává otevřené.
Zásadní poselství projevu se týká konce liberalismu. Mélenchon se jasně staví na stranu „občanské revoluce“, tvrdí, že kapitalismus žije své poslední hodiny a brzy dojde k jeho nahrazení spravedlivějším a ekologicky udržitelným systémem. Dodává, že to ale nepůjde bez „vašeho angažmá, i když vás to bude stát několik pokažených rodinných nedělních obědů“. Své vystoupení Mélenchon zakončil holdem, který vzdal Francouzské revoluci a Robespierrovi: „Ať žije Francie! Volnost, rovnost, solidarita, to je naše kolektivní devíza!“ Na závěr si pak celý dvacetitisícový dav zazpíval Marseillaisu a Internacionálu. Mélenchon svým mítinkem ukázal obrovskou sílu hnutí i jeho příznivců.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás