Představme si na chvíli obyčejného osmnáctiletého člověka. Narodil se v roce 2008, chystá se maturovat, dost možná teprve přemýšlí, co bude dělat dál. Má celý život před sebou. Tedy alespoň podle všech těch dobře míněných frází, kterými dospělí rádi zahrnují mladší generace. Jeho dosavadní život přitom vydá na poměrně depresivní čtení.
Problém nemusí být v jejich neschopnosti přizpůsobit se světu, ale ve světě samotném. A především v těch, kdo o jeho podobě poslední desítky let rozhodovali.
Když Mark Zuckerberg v roce 2004 spouštěl Facebook, nebyl náš osmnáctiletý hrdina ještě na světě. Když se o čtyři roky později začal hroutit americký hypoteční trh a následně i globální ekonomika, právě se narodil. O tom, jak státy sanovaly banky, jak se následně škrtalo a kdo za krizi zaplatil, pochopitelně nemohl rozhodovat – neovládal ještě ani svěrač.
Když se Donald Trump v roce 2017 stal poprvé americkým prezidentem a začal zásadně měnit podobu západní politiky, chodil náš mladý člověk do druhé nebo třetí třídy. O několik let později mohl z první řady sledovat, jak se konspirační teorie, rasismus a krajně pravicový populismus postupně zabydlují v politickém mainstreamu. A jak se z někdejších politických excesů stává běžná součást veřejné debaty. A pak přišel covid.
Bylo mu 12. Měl chodit do školy, navazovat první skutečná přátelství, zamilovávat se, dělat hlouposti, objevovat svět a pomalu zjišťovat, kým vlastně je. Namísto toho jsme ho na dlouhé měsíce zavřeli doma, posadili před obrazovku a pro jistotu mu ještě více omezili kontakt s okolním světem. Sociální sítě, před jejichž škodlivostí ho dnes tak rádi varujeme, jsme mu tehdy nabídli jako jednu z mála možností, jak vůbec nějaký sociální život udržovat.
Samozřejmě, pandemie si žádala mimořádná opatření. Jenže zatímco o ekonomických škodách a ztrátách jednotlivých odvětví jsme vedli nekonečné debaty, o tom, co dlouhodobá izolace udělá s dospívajícími, jsme se začali pořádně zajímat až ve chvíli, kdy se následky projevily. A ani tehdy jsme jim toho mnoho nenabídli.
Generace, kterou vychovává algoritmus
Sociální sítě jsou ostatně dobrým příkladem naší pozoruhodné schopnosti vytvářet problémy a následně za jejich existenci peskovat ty, kteří je nezpůsobili. Technologickým korporacím jsme umožnili vybudovat byznysové modely založené na obchodování s lidskou pozorností. Algoritmy optimalizované pro maximální zapojení uživatelů postupně zjistily, že rozhořčení, strach, závist nebo nenávist dokážou člověka udržet u displeje spolehlivěji než komplikovaná a vyvážená debata o veřejných financích.
Majitelé platforem mezitím zbohatli způsobem, který nemá v moderních dějinách obdoby. Někteří z nich dnes nejen ovlivňují podobu veřejné debaty, ale také aktivně vstupují do politiky, podporují konkrétní kandidáty a politická hnutí nebo sami rozhodují o pravidlech, podle nichž se k miliardám lidí dostávají informace.
Regulovat jsme je začali pozdě a nedůsledně. Evropská unie sice přijala pravidla pro digitální služby, jejich existence ale sama o sobě neznamená, že jsme vyřešili dopady algoritmů na společnost, natož na děti. A co na to my, dospělí?
Stěžujeme si, že mladí pořád čumí do mobilů. Že nedokážou déle udržet pozornost, že nejsou schopni normální mezilidské komunikace a že si svůj názor utvářejí podle třicetisekundových videí. Jako bychom zapomněli, kdo jim ty telefony koupil, kdo vytvořil prostředí, v němž tráví tolik času, a především kdo na jejich pozornosti vydělává miliardy.
Pracujte tvrdě a třeba jednou budete mít kde bydlet
Kdyby ovšem jediným problémem dnešních mladých lidí byla digitální závislost, mohli bychom si ještě gratulovat. Po dokončení školy je totiž čeká další příjemné překvapení. Mají se osamostatnit, pracovat, založit rodinu, a především převzít odpovědnost za vlastní život. Jenže něco tak samozřejmého, jako je vlastní bydlení, se pro významnou část mladé generace proměnilo ve stále vzdálenější sen.
Ceny nemovitostí v řadě evropských měst dávno přestaly odpovídat příjmům běžných domácností. Nájemní bydlení často pohlcuje neúměrnou část výdělku a „hypina“ už je vyloženě z říše snů. Společenská představa, podle níž si člověk po několika letech práce pořídí vlastní byt, začíná připomínat vyprávění pamětníků o době, kdy pivo stálo dvě koruny.
Mají více pracovat, říkáme jim. Lépe hospodařit. Nekupovat zbytečnosti, oželet avokádový toast a sójové lattéčko a každoroční dovolenou. To, že člověk s průměrným příjmem dnes v některých evropských metropolích na byt jednoduše nedosáhne ani při značné finanční disciplíně, už se do těchto dobře míněných rad jaksi nevejde.
A zatímco mladým vysvětlujeme přednosti osobní odpovědnosti, sledují, jak se stále větší část ekonomického bohatství soustřeďuje u úzké skupiny lidí. Jak se bydlení mění z jedné ze základních životních potřeb v investiční aktivum. A jak o podobě ekonomiky rozhodují především ti, kteří z jejího současného nastavení nejvíce profitují. Není příliš překvapivé, že se jim podobná pravidla hry přestávají líbit.
Planeta v plamenech, ale hlavně neblokujte silnici
Do toho všeho jsme jim přibalili klimatickou krizi. Ještě před několika lety jsme mladé lidi povzbuzovali, když po vzoru Grety Thunbergové vycházeli do ulic a požadovali, aby politici začali brát vážně vědecké poznatky o oteplování planety. Tedy alespoň do chvíle, než začali požadovat něco konkrétního.
Jakmile se totiž ukázalo, že řešení klimatické krize může znamenat zásahy do zavedených obchodních modelů, spotřebních návyků nebo struktury ekonomiky, nadšení veřejnosti poněkud ochladlo. Mladí se rázem změnili z inspirativních idealistů v otravné aktivisty, kteří nerozumějí reálnému světu.
A tak se mladá generace učí žít s vědomím, že bude čelit důsledkům rozhodnutí, která neudělala, a nést náklady řešení, která její předchůdci opakovaně odkládali. Přičemž od ní současně očekáváme, že bude optimistická, flexibilní, produktivní a hlavně nebude příliš obtěžovat.
Vedle toho pak náš dospívající hrdina sledoval, že když mladí demonstrují pokojně a nenásilně, čelí fyzickému i verbálnímu násilí, protože si dovolili přilepit se na pár minut k magistrále.
Válku jsme vám taky přichystali
A aby toho nebylo málo, do Evropy se vrátila válka. Rusko už více než čtyři roky vede rozsáhlou agresi proti Ukrajině a evropské státy se znovu připravují na možnost vojenského konfliktu. Debatuje se o znovuzavedení povinné vojenské služby, o posilování armád i o schopnosti společnosti snášet válečné ztráty.
Pro dnešní osmnáctileté to není vzdálená historická zkušenost, kterou znají z učebnic dějepisu. Je to jedna z možných podob jejich vlastní budoucnosti. A možná vůbec nejabsurdnější je skutečnost, že zatímco se Evropa připravuje na ruskou hrozbu, některé její státy stále nakupují ruské energetické suroviny, a pomáhají tak financovat ekonomiku agresora.
Dnešní teenageři o evropské energetické závislosti nerozhodovali. Stejně jako nerozhodovali o desetiletích podinvestovaných armád, přehlížení bezpečnostních varování nebo obchodních vztazích s autoritářskými režimy. Přesto to mohou být právě oni, kdo za to jednou zaplatí nejvyšší cenu.
Naši synové a dcery, kteří ještě před pár lety seděli doma u distanční výuky, možná budou za několik dalších let sedět v zákopech. A ruský dron, který na ně poletí, jsme zafinancovali my, jejich rodiče, nákupem nafty do svých aut…
Sněhové vločky se přestaly tiše rozpouštět
Když se to vezme kolem a kolem, vzpoura mladé generace tak byla jen otázkou času. Ve Francii se studenti bouří proti nedostatku učitelů a podmínkám ve školství. V dalších evropských zemích mladí lidé vycházejí do ulic kvůli drahému bydlení, zhoršujícím se životním podmínkám nebo nedůvěře v politické instituce. Nejde o jednotné hnutí, požadavky i okolnosti se liší. Přesto mají tyto protesty něco společného. Přicházejí od generace, která teprve vstupuje do dospělosti, ale už teď má poměrně dobrý přehled o tom, kolik problémů po nás zdědí. A je oprávněně zděšena.
Aby toho nebylo málo, právě ve chvíli, kdy se mají mladí postavit na vlastní nohy, přichází další technologická revoluce. Umělá inteligence, která má potenciál zásadně proměnit trh práce, zautomatizovat část profesí a změnit hodnotu dovedností, jejichž osvojení mladým lidem ještě před několika lety doporučovali rodiče i učitelé.
Zatímco předchozí generace mohly alespoň přibližně předpokládat, jaké uplatnění jim poskytne vystudovaný obor, dnešní maturanti nemají jistotu, zda bude jejich vysněná profese za 10 let vůbec existovat. O tom, jak se s touto proměnou společnost vypořádá a kdo z ní bude ekonomicky těžit, se přitom opět rozhoduje převážně bez nich, v úzkém kruhu oligarchů okolo osmdesátiletého amerického prezidenta.
Nemusíme se samozřejmě automaticky ztotožňovat se všemi požadavky protestujících. Stejně jako nemůžeme omlouvat rozbíjení výloh, zapalování aut nebo násilí v ulicích. Jenže vysvětlovat současnou vlnu nespokojenosti přecitlivělostí mladé generace je nejen pohodlné, ale především intelektuálně líné. Myslet si pak, že jde jen a pouze o následek migrace a vše vyřeší uzavření hranic nebo masové deportace, je vyloženě strkáním hlavy do písku.
Zvlášť když si uvědomíme, jak absurdně působí naše představy o tom, co by vlastně měli mladí lidé dělat. Mají se dobře učit, přestože školství v řadě zemí dlouhodobě zápasí s nedostatkem peněz. Mají si najít perspektivní zaměstnání, přestože se s nástupem umělé inteligence mění samotná definice perspektivní profese. Mají tvrdě pracovat, aby si mohli pořídit bydlení, na které jim ani nadprůměrný příjem nemusí stačit. Mají se zajímat o svět, ale nenechat se ovlivňovat sociálními sítěmi, jejichž pravidla jsme nechali do značné míry určovat soukromé korporace. Mají se chovat ekologicky, ale hlavně neomezovat ekonomický růst. Mají věřit demokracii, přestože jim každodenní politika nabízí stále více důvodů k pochybnostem o její schopnosti řešit dlouhodobé problémy. A pokud se jednou bezpečnostní situace v Evropě skutečně dramaticky zhorší, budeme od nich možná očekávat také ochotu nasadit za tento systém vlastní život.
Za to všechno jim nabízíme především rady, aby nebyli líní, přestali koukat do telefonů a neřešili nesmysly. To vše prokládáno skuhráním, že současná mladá generace je slabošská, rozmazlená a příliš zaměstnaná debatami o 90 pohlavích.
Připustit si jinou možnost by bylo podstatně nepříjemnější. Znamenalo by to totiž uznat, že problém nemusí být v jejich neschopnosti přizpůsobit se světu, ale ve světě samotném. A především v těch, kdo o jeho podobě poslední desítky let rozhodovali.
Jestli současné protesty něco ukazují, pak právě to, že označení „sněhové vločky“ přestává fungovat i jako pohodlná generační karikatura. Lidé, kteří údajně nezvládnou kritiku nebo sebemenší nepohodlí, se totiž začínají docela hlasitě ptát, proč by se měli bez výhrad smířit s podmínkami, které jim připravili jiní.
Reakcí části politiků a veřejnosti je volání po přísnějších trestech, tvrdších policejních zásazích a obnovení pořádku. Jenže pořádek není totéž co důvěra a potlačení protestu ještě neznamená odstranění jeho příčin.
Můžeme samozřejmě dál diskutovat o tom, jestli jsou dnešní mladí lidé dostatečně odolní, pracovití nebo vděční. Můžeme jim vysvětlovat, že každá generace měla své problémy a že svět nikdy nebyl spravedlivý. Obojí je do určité míry pravda.
Jen by bylo užitečné si přitom uvědomit, že od generace, která v podstatě celý svůj dosavadní život strávila přecházením z jedné krize do druhé, dnes požadujeme trpělivost, důvěru a optimismus. Aniž bychom jí dokázali věrohodně říct, kdy a proč by se její životní vyhlídky měly začít zlepšovat.
Právě to je na současných protestech nejpodstatnější. Nikoliv to, že mladí ztratili trpělivost. Ale že my starší stále předpokládáme, že jí mají mít neomezené množství.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
