Donald Trump nejprve kritizoval Ukrajinu za její útoky na ruské rafinerie, které údajně zdražují naftu a pohonné hmoty ve světě. Následně oznámil dohodu s Ruskem, v níž se Putinův režim zavázal uvolnit své zásoby nafty na světový trh. Americká administrativa nakonec začala Ukrajině také vypínat americký systém Starlink a znemožnila Ukrajincům vojenskou aktivitu i normální život. Co se to teď s americko-ukrajinskými vztahy děje? A můžeme Spojené státy stále považovat za evropské spojence? O tom si v dnešním díle pořadu Studio Alarm+ povídáme s bezpečnostním analytikem Michalem Smetanou.
Můžeme po tom posledním dění vůbec ještě považovat Trumpovu administrativu za naše spojence?
Formálně stále platí, že Spojené státy jsou naším spojencem v rámci NATO. A pořád jsme neudělali žádný krok k tomu, aby se to změnilo a asi bychom takový krok ani udělat neměli. Amerika je stále naším spojencem a stále spolupracujeme v řadě oblastí, které jsou klíčové pro naši bezpečnost. Ale na té politické úrovni přemýšlíme o hodnotě toho závazku a pravděpodobnosti, že kdyby skutečně došlo na lámání chleba, jestli americká administrativa udělá to, co jsme od ní desítky let očekávali. Co se vzájemné důvěry týče, dostali jsme se skutečně na bod mrazu.
My musíme pracovat s variantou, že USA zůstávají formálně naším spojencem, nicméně prakticky musíme počítat i s možností, že v případě otevřeného konfliktu například s Ruskem už se na ně nemůžeme spolehnout a musíme hledat nové scénáře. Scénáře, které by ještě před deseti lety nedávaly smysl. Kdybychom se bavili po roce 2014 poté, co Rusko anektovalo Krym, tak v NATO samozřejmě existovaly obavy, že by se Rusko mohlo o něco podobného pokusit i vůči evropským zemím NATO. Pořád se ale počítalo s tím, že Spojené státy budou součástí jakékoliv odpovědi. Teď musíme počítat i s variantou, že to tak nemusí být.
Máte pocit, že takové scénáře, v nichž se nepočítá s podporou Spojených států, už dnes v Evropě někde vznikají?
Obranné plány NATO i nadále pracují s variantami, v nichž Spojené státy poskytují některé své klíčové kapacity, které Evropa buď nemá vůbec, nebo je nemá dobudované do té míry, aby to byla schopná jakýmkoliv způsobem nahradit. Bavíme se o získávání zpravodajských informací v reálném čase pro vedení konfliktu. Bavíme se o logistice a mobilitě, tedy o přesouvání poměrně velké části sil na druhou část kontinentu.
V celé této oblasti poskytují Spojené státy unikátní schopnosti a naše obranné plány s těmito schopnostmi počítají. To znamená, že i v případě, že by Spojené státy neposlaly v době kontinentální války do Evropy jediného vojáka, naše plány stále počítají s tím, že tyto zmiňované schopnosti budeme mít k dispozici. Varianta, v níž tyto kapacity nebudeme mít k dispozici, je bohužel něco, o čem se musíme bavit. Evropské státy o tom musí uvažovat.
Pojďme se bavit o tom, jakým způsobem tyto schopnosti ve střednědobém horizontu dobudovat, aby Evropa mohla být v tomto ohledu samostatná. Jenomže NATO a naše obranné plánování v rámci NATO je založené na úvaze, že tohle k dispozici máme a že Spojené státy jsou tím klíčovým spojencem. NATO je postavené na půdorysu spolupráce mezi evropskými státy a USA.
Celý rozhovor si můžete pustit na našem youtubovém kanálu
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás