Nechtějí vnoučatům předat mrtvou planetu. Švýcarské klimababičky ukazují, že aktivismus není výsada mladých

Ženy z hnutí KlimaSeniorinnen, jejichž průměrný věk je 73 let, vyhrály ve Štrasburku soudní spor se státem Švýcarsko. Politiky své mateřské země obvinily z nedostatečného řešení klimatické krize, která přímo dopadá na jejich životy a zdraví. Evropský soud pro lidská práva jim dal v dubnu 2024 za pravdu.

„Za deset let tu možná nebudeme. To, co děláme teď, je pro naše děti a vnoučata,“ řekla tehdy šestasedmdesátiletá Elisabeth Stern. Ostatně argumentem, že seniorky se nebezpečného oteplení planety nedožijí, argumentoval u soudu i zástupce švýcarského státu. Švýcarští politici se v parlamentu dokonce nezdráhali vítězné žalobkyně označovat jako „boomery, kterým je v létě moc horko“.

Klimababičky proto ve filmu i během debaty zdůrazňovaly, že soudní spor upozornil nejen na bagatelizaci klimatické krize, ale rovněž i na hluboce zakořeněnou mizogynii a diskriminaci na základě věku.

Poprvé se babičky sešly před 10 lety, kdy jich bylo kolem 40. Nyní je uskupení švýcarských „klimaseniorek“ na evropské tour a čítá přes dva a půl tisíce členek. „Rozdělily jsme se do dvojic a objíždíme zahraniční města, abychom se mohly navzájem inspirovat, předávat si zkušenosti a vytvářet network,“ vysvětlují Marianne Huber a Marianne Roth, které 19. října navštívily i právnickou fakultu UK v Praze. Ani doma podle svých slov ale nepřestávají být aktivní. Pořádají happeningy, debaty a protesty napříč švýcarskými regiony. Pražské debaty s nimi se zúčastnila i česká „klimababička“ Jana Hradílková, a také představitelka české klimatické žaloby Veronika Králová.

Debatě předcházel snímek Beat the heat: KlimaSeniorinnen vs. Switzerland, který sledoval cestu švýcarských babiček až k Evropskému soudu pro lidská práva. Již na podzim 2016 přednesly s pomocí týmu právniček a právníků a za podpory organizace Greenpeace požadavek k ukončení porušování ochrany klimatu. Švýcarské soudy jejich podněty ale pokaždé zamítly. Dokumentární záběry ukazují odhodlání právnictva i samotných babiček, které si cesty vlakem do soudních síní krátily háčkováním i zpíváním.

V létě nevycházím ven

Hlavní argumenty žaloby, která putovala až do Štrasburku, byly prosté: stát dostatečně neřeší dopady klimatické krize a nesnaží se ji omezit, navzdory tomu, že podle unijních smluv má povinnost chránit své občany. Důchodkyně v žalobě rovněž popsaly, jak vlny veder přímo ohrožují jejich zdraví a životy. „V létě nevycházím ven. Když je víc než 30 stupňů, nemůžu se nadechnout, takže jsem doma. Nemám žádný společenský život,“ popisuje ve snímku členka KlimaSeniorinnen izolaci, ve které je nucena žít. Jiné záběry sledují ženy procházející se po vrcholcích švýcarských Alp: „Řekla jsem svým dětem, že musejí navštívit tato místa, protože zanedlouho zmizí úplně. I tady přestává sněžit, ledovce tají a přicházíme o vodu.“

Rozsudek Evropského soudu z roku 2024 je precedentním případem v oblasti klimatické politiky. Uznal totiž seniorkám z hnutí status obětí, zatímco stát Švýcarsko označil vinným za nedodržování ochrany svého obyvatelstva. Švýcarské aktivistky tím vydobyly na půdě Evropského soudu historicky první obdobné rozhodnutí týkající se klimatické krize. Žalobkyním se rovněž podařilo prokázat, že právě ony jsou tou nejohroženější skupinou, která nejvíce trpí dopady globálního oteplování. Předložily totiž důkazy o předčasných úmrtích důsledkem veder.

Mladí jsou vděční za to, co děláme

V debatě na právnické fakultě se Roth, Huber i Hradílková shodly, že zásadním impulzem k přidání se ke klimababičkám však byla budoucnost jejich dětí a vnoučat. „Najednou jsem měla v důchodu hodně času a chtěla jsem ho využít k tomu, aby se něco změnilo. Musí se tlačit ze strany občanské společnosti. A lidé, hlavně mladí, jsou vděční za to, co děláme,“ popisuje Huber. Hradílková dodává, že jsou pro ni mladší lidé hnacím motorem k pokračování ve své práci. „Setkala jsem se s lidmi, které rozplakalo to, co říkám. Mladá generace se cítí opuštěná a starší politici, kteří utvářejí jejich budoucnost, jim nenaslouchají.“

Jana Hradílková se v klimatickém hnutí angažovala už za minulého režimu. Tehdy šlo v českém kontextu hlavně o prosazování ochrany ovzduší. V průběhu debaty zklamaně konstatovala, že část lidí, kteří aktivně prosazovali klimatickou politiku v minulosti, nyní zlehčují závažnost současné krize. Přiznává také, že měla velké obavy z participace v Klimababičkách, bála se, zda by jí veřejnost naslouchala. „Na začátku jsem byla hodně skeptická. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší se věnovat vnoučkům. Reakce mladých lidí mě ale dojímají. Pak jsem si uvědomila, že má cenu tohle dělat.“

Hradílková upozorňuje i na to, že v čele klimatického hnutí v osmdesátých letech rovněž byly ženy. „Tehdy to byly matky, kterým záleželo na životech jejich dětí. Klimatická krize výrazně dopadá na ženy i z toho hlediska, že dnes například váhají, zda kvůli změně klimatu mít, nebo nemít děti.“

Mizogynie i ageismus

Přestože pro rozhodnutí Evropského soudu hlasovalo 16 ze 17 soudců, přední švýcarští politici rozsudek ostře kritizovali. Někteří přitom otevřeně diskriminovali žalobkyně na základě věku a genderu. Klimababičky proto ve filmu i během debaty zdůrazňovaly, že soudní spor upozornil nejen na bagatelizaci klimatické krize, ale rovněž i na hluboce zakořeněnou mizogynii a diskriminaci na základě věku. Přestože je Švýcarsko dlouhodobě považováno za jednu z nejlépe funkčních demokracií s vysokou životní úrovní, ženy zde až do roku 1971 neměly volební právo.

Dva měsíce poté, co se ze strany švýcarských politiků snesla vlna kritiky nejen na KlimaSeniorinnen, ale i na představitele Evropského soudu, jejichž rozsudek někteří politici přímo označili za „chybný“, se švýcarskými Alpami přehnaly ničivé bouře a povodně. Pod vlnami bahna a sutin lehly domy a několik lidí zahynulo. Navzdory tomu, že rozsudek Švýcarsku doporučil zřídit poradní orgán, který by se zabýval klimatickou politikou, se tak dosud nestalo. Marianne Huber konstatuje, že stát dosud neimplementoval funkční nástroje k ochraně klimatu.

Českým Klimababičkám podle Hradílkové chybí strukturovaná organizace, ale hlavně finance. Členek je prý málo a těch aktivních ještě míň. S nedostatkem financí se potýkají i lidé z Klimatické žaloby ČR. „Na rozdíl od KlimaSeniorinnen je naše uskupení víc rozmanité. Máme mezi sebou odborníky, ale i lidi s klimatickou úzkostí,“ říká členka skupinové žaloby Veronika Králová.

Česká klimažaloba funguje jako spolek, který přijímá nové členstvo. V současné době se přidalo již více než 450 lidí. Podnět žalující Českou republiku za nečinnost v oblasti klimatické politiky byl již několikrát předložen českým soudům, avšak pokaždé neúspěšně. Poprvé byla žaloba podána již v roce 2021. Nyní se čeká na vyjádření Evropského soudu, zda se jí bude zabývat či nikoli. Členstvo se shoduje v tom, že fungování spolku je odkázané převážně na dobrovolnickou činnost. „Na rozdíl od bohaté fosilní lobby nemáme prostředky na masivní kampaně a právníky,“ shrnuje Králová.

Marianne Roth a Marianne Huber považují za stěžejní podporu od organizace Greenpeace i od jednotlivců, kteří jejich činnost finančně podporují nebo se podíleli na vzniku filmu. Díky tomuto síťování a sdílení know-how s podporovateli napříč obory a disciplínami teď mohou vyjet do zahraničí a tam šířit osvětu o úspěšném občanském zapojení.

Autorka je novinářka.