Když se po světě připomínaly tři roky od 7. října 2023, bylo to tragické výročí ve dvojím smyslu. Na jednu stranu se připomínal útok Hamásu a dalších palestinských ozbrojených skupin na Izrael, během nějž bylo zabito téměř 1200 lidí a dalších 250 uneseno. Během útoku došlo k válečným zločinům, mezi něž zcela jistě patří usmrcení přes 800 civilistů. Kromě nich bylo zabito také přes 360 izraelských vojáků a dalších příslušníků bezpečnostních složek.
Zároveň šlo o výročí začátku brutální odvety proti Gaze. Izraelská armáda od té doby zabila celou řadu velitelů Hamásu, ale také dalších 74 tisíc lidí – tedy tři procenta populace enklávy. Do tohoto čísla se přitom započítávají pouze oficiálně pohřbení. Další lidé zůstávají „pohřešovaní“, což znamená, že jejich těla se nepodařilo najít pod sutinami ze zničených budov. Studie, které započítávají i nepřímo způsobená úmrtí v důsledku zničení zdravotnického systému, podvýživy a nevyhovujících hygienických podmínek, přidávají další desetitisíce obětí.
Drtivou většinu zbraní, kterými byla spáchána genocida v Gaze, dodaly Izraeli Spojené státy americké. Přímý vývoz má ale na svědomí i Česko.
V prvním případě by šlo rozebírat další a další úrovně tragédie. Lze připomínat generační trauma a fakt, že 7. října bylo hromadně zabito nejvíc židů od Holocaustu. Lze porovnávat různá svědectví izraelských rukojmí. Lze mluvit o hořké ironii toho, že část obětí má na svědomí izraelská armáda, která dle zjištění novinářů izraelských médií Haaretz, Ynet i svědectví přeživších z kibuců použila oficiálně zakázanou „doktrínu Hanibal“. Ta stojí na předpokladu, že kvůli potenciálním výměnám zajatců je lepší, když jsou vlastní vojáci i civilisté mrtví než zajatí.
V případě útoku na Gazu lze jen přibližovat a z různých stran ukazovat utrpení, destrukci a zkázu, která pokračuje po trajektorii započaté vyhnáním Palestinců (Nakbou) v roce 1948. Zabíjení v průmyslovém tempu s pomocí nástrojů umělé inteligence a za explicitní veřejné podpory nejvyšších politických představitelů země by nemělo jít v civilizované společnosti nijak obhájit.
Od debaty k činům
V České republice se to ale děje. V soukromých médiích jako Info.cz tak bez většího pobouření vyjde článek jako ten od Martina Schmarcze, který kromě několika vyvrácených lží obsahuje dehumanizační a rasistické výrazy jako „nelidské teroristické plemeno“ nebo „monstrózní sít násilnických barbarů, jimž nejde o nic menšího, než zničit celý Západ“.
Veřejnoprávní zpravodajství pak na letošní výročí 7. října uvede reportáž o návratu do kibuců. Na ní samotné by nebylo nic špatně, kdyby následoval blok o palestinském utrpení. „Gaza se svou bídou, radikalismem a vládci dál dominuje obzoru,“ varuje před plotem v jediné zmínce o Palestincích reportér ČT David Borek, který se svou větou z loňského května o „fotogenických záběrech“ z Gazy nesmazatelně zapsal do dějin válečné propagandy převlečené za žurnalistiku. V reportáži pak ještě zmíní, že za plotem na rozdíl od doby před třemi lety „operuje“ izraelská armáda – hezký eufemismus pro okupaci.
Když se jindy v ČT zmíní alespoň čísla zabitých Palestinců, doprovází je dovětek, že pocházejí „od úřadů kontrolovaných Hamásem“. Pokud by se novináři chtěli držet vyváženosti, uváděli by informace ze strany izraelské vlády jako „od ministerstva kontrolovaného Likudem“. Už proto, že ministr obrany této strany otevřeně tvrdí, že jeho záměrem je provést v Gaze etnickou čistku. Co jiného by mu mělo vysloužit tento dovětek k „vymezení vůči extremistům“. Pokud novináři v České televizi na toto nemají odvahu nebo znalosti, mohli by jednoduše věřit aspoň údajům izraelské armády – jako to dělají ve všem ostatním. Ta totiž letos v lednu potvrdila, že počty obětí uvedené úřady v Gaze odpovídají jejím odhadům.
Zřejmě jediný kritický bilanční text k výročí nabídl Deník N, kde se akademik Jakub Záhora pokoušel vyvrátit mýty a vysvětlit slepé skvrny české debaty o Palestině. Agresivní reakce na sociálních sítích jen potvrdily jeho tvrzení. A zároveň ukázaly, že i když se mluvčí v debatě pokouší být co nejméně kontroverzní (Záhora z taktických důvodů navrhuje netrvat na pojmu genocida), agresivní reakce je v Česku nevyhnutelná.
Dehumanizace Palestinců v českém mediálním prostředí je děsivá. Agresivita jindy zásadových liberálních demokratů z řad českých elit neznačí nic dobrého. I přesto je – právě v době okolo výročí útoku Hamásu – důležité nezapomínat, že jde stále jenom o slova. Protože vedle nich jsou tu i konkrétní kroky, kterými Česko přispělo k tomu, že Izrael mohl spáchat genocidu bez větších potíží. Samozřejmě je třeba být konkrétní – přímou komplicitu s genocidou nemá deset a půl milionu obyvatel naší země, ale především konkrétní politici a firmy zejména ve zbrojním průmyslu.
Doktrína blokování
Těmi nejviditelnějšími viníky jsou politici, zejména ve vládních funkcích. Snadno doložitelná jsou hlasování v OSN, za která nese odpovědnost ministr zahraničí. Jakkoliv se při čtení západních médií může zdát, že se „globální veřejné mínění“ posunulo k důslednější kritice Izraele až loni, historie hlasování ukazuje jiný obrázek. Už v prosinci 2023 schválilo Valné shromáždění (zástupci všech zemí OSN) rezoluci volající po okamžitém příměří, propuštění zajatých a otevření přístupu pro humanitární pomoc. Proti bylo deset států světa. Vedle Izraele a USA byly mezi nimi dvě evropské země – Rakousko a Česko. V září téhož roku odmítá Česko jako jedna ze 14 zemí rezoluci, která se ani přímo netýká Gazy. Podle ní má Izrael přestat okupovat Západní břeh – postoj, který je součástí deklaratorně přijímaného dvoustátního řešení.
„Dlouhodobá politika EU, a tedy i České republiky, podporuje úsilí o vytvoření palestinského státu, který by vznikl na základě dohody s Izraelem a existoval v míru s ním,“ píše se v oficiálním vyjádření ministerstva zahraničí. Kromě toho stejný český úřad poskytoval na Západním břehu rozvojovou pomoc – nebylo by pro Palestince lepší, aby se rozvíjeli bez okupace?
V květnu 2024 hlasovala OSN o přijetí Palestiny jako plnohodnotného člena. Proti bylo devět členů a mezi nimi opět hlas českého velvyslance. K tomuto hlasování mám osobní vzpomínku. V tu dobu izraelská armáda začala útočit na Rafah, kde se tou dobou tísnilo přes milion vysídlených Palestinců. Krátce před hlasováním jsem se zúčastnil na ministerstvu zahraničí brífinku pro novináře. Zatímco jsem na telefonu sledoval videa z bombardovaných uprchlických stanů, v Černínském paláci mi trojice mužů v oblecích vysvětlila, že Česko bude hlasovat proti. Asi nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit, že obývám jinou realitu než ostatní lidé v místnosti.
Zatímco hlasování v OSN mají spíše symbolickou rovinu, zcela konkrétní krytí poskytli čeští politici pro Izrael na půdě EU. Ta je pro Izrael zásadní v tom, že sedmadvacítka je jeho největším obchodním partnerem. V rámci takzvané asociační dohody má Izraeli přístup na společný evropský trh a z peněz evropských daňových poplatníků čerpá i další výhody, například zapojení univerzit do výměnného studijního programu Erasmus+ nebo do vědeckých programů Horizon. Pozastavení dohody už přes dva roky prosazují některé evropské státy jako účinný způsob, jak na Izrael zatlačit.
Už na podzim 2024 Česko využilo právo veta a zablokovalo symbolické prohlášení, které volalo po příměří. O rok později se už tehdejší ministr (nejprve za Piráty, pak za ODS) Jan Lipavský veřejně chlubil blokací klíčové obchodní smlouvy. „Diskutovali jsme o pozastavení asociační dohody mezi EU a Izraelem, načež jsem ho (izraelského ministra – pozn. autora) ujistil, že Česko je a bude jasně proti,“ prohlásil ministr.
Nedlouho poté se vládní garnitura vyměnila a v Černínském paláci od té doby sedí Motorista Petr Macinka. Letos v květnu uvalila EU sankce na některé izraelské osadníky kvůli čím dál většímu násilí na Západním břehu. Některé státy postihnou i ty nejvíce extremistické ministry, jako je Itamar Ben Gvir, který na videích šikanuje dokonce i zadržené aktivisty z Evropy a s lahví šampaňského slaví schválení trestu smrti pouze pro Palestince. „Nepřipustíme žádné další obchodní sankce proti Izraeli, i kdybychom měli blokovat jako jediní. Nepřipustíme žádné suspendování nebo zmražení asociační dohody s Izraelem – ať celé, nebo jenom její části. V tomhle bude naše pozice jasné ne,“ řekl navzdory tomu všemu Macinka letos na jaře.
Jeho pozice je přitom ještě tvrdší než postoj Lipavského. Ne snad proto, že by se v něčem lišili. Jejich pozice je totožná, pouze jeden k její obhajobě využívá jazyk lidských práv a druhý suverenity a ekonomického prospěchu. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco dřív se v evropských blokacích mohl Izrael vždy spoléhat na Viktora Orbána, po jeho dubnové porážce ve volbách se nejsilnějším spojencem Izraele v EU stala právě Česká republika. Český podíl na krytí izraelských válečných zločinů tak násobně vzrostl.
Propletený obchod se zbraněmi
Drtivou většinu zbraní, kterými byla spáchána genocida v Gaze, dodaly Izraeli Spojené státy americké. Přímý vývoz má ale na svědomí i Česko. Podle výroční zprávy o zahraničním obchodu s vojenským materiálem za roky 2024, respektive 2025 vyvezlo Česko do Izraele zbraně v hodnotě necelých 50, respektive 35 milionů eur. Za loňský rok ministerstvo udělilo přes sto licencí na vývoz vojenského materiálu do Izraele – jedná se o třetí největší počet po Ukrajině a Slovensku. Obzvlášť znepokojivým faktem je, že Izrael je na druhém místě za USA, pokud jde o vývoz „ručních zbraní pro civilní použití a pro ně určeného střeliva“ (v celkové hodně 252,3 milionu korun). Nejozbrojenější částí izraelské společnosti jsou přitom osadníci na Západním břehu, jejichž násilí se rok od roku stupňuje.
Kromě těchto vývozů je potřeba vzít v úvahu, že zbrojní průmysl je extrémně mezinárodně propojený. Jak popisuje v rozhovoru pro Novara Media výzkumník Andrew Feinstein, typické jsou „dlouhé dodavatelské řetězce“ napříč několika zeměmi, kdy z každé pochází třeba jen jedna součástka. Nejextrémnějším případem jsou stíhačky F-35, které se konstruují z dílů vyrobených až ve třiceti zemích. Existují ale i skromnější příklady – třeba když CSG v minulé dekádě obcházela zbrojní embargo pro vývoz do Ázerbájdžánu tím, že svoji část vyvezla do Izraele, tam k ní místní největší zbrojovka Elbit přidala svoji součástku a pak ji vyvezla do autoritářského středoasijského státu.
Zhruba třetinu zbrojního importu Izraeli pak dlouhodobě zajišťovalo Německo. Jak popisuje například studie Jany Urbanovské a Antonína Novotného, provázanost českého a německého zbrojního průmyslu od desátých let postupně roste. Ukazují to i konkrétní obchody. Loni v prosinci například kopřivnická Tatra, vlastněná skupinou CSG Michala Strnada, oznámila, že bude dodávat trupy pro německé tanky Leopard.
Právě z CSG nejbohatšího Čecha Michala Strnada se v posledních letech stal druhý největší vývozce munice v Evropě. Vyrábí v osmi státech, takže zahraniční výroba společnosti se do českých statistik ani nepočítá. Další „české stopy“ se objevily loni na podzim, když italští dokaři zablokovali lodě plující do Izraele kvůli tomu, že měly převážet zbraně. Podle italských médií byla zásilka právě z Česka. O rok dříve řešilo Španělsko kauzu okolo lodi z přístavu v Cartageně, která měla převážet zbraně do Izraele. Vláda se ale hájila tím, že finální destinací zbraní je právě Česká republika.
Navzdory soukromému vlastnictví zbrojovek přitom nejde o pouhé soukromé obchody. Jak připomíná Feinstein, zbrojní průmysl patří mezi ty, které pro své ekonomické přežití potřebují nejvíc státní pomoci. Například analýza britského think-tanku Common Wealth došla k tomu, že až 90 procent nákladů na výzkum a vývoj britských zbrojovek přichází ze státního rozpočtu. Česko má menší armádu a rozpočet, takže nejspíš podíl nebude tak vysoký. Přesto jde o důležitý faktor ve vyvozování odpovědnosti. Leccos vypovídá už samotná absence téměř jakýchkoliv veřejně dostupných informací o fungování českých zbrojovek – ať už z hlediska akademického výzkumu, médií nebo neziskových organizací.
Nesmytelná skvrna
V Česku si rádi vyprávíme příběh o tom, že jsme malá země, která nemá ve světě vliv a je pouze vláčena velkými státy a ještě většími dějinami. Jak ukazuje ale právě historie Izraele a Palestiny, není to pravda. V roce 1948 Praha poskytla sionistickým silám klíčové dodávky zbraní, díky kterým porazily arabské armády, odsunuly či vyvraždily velkou část původního arabského obyvatelstva a založily stát Izrael.
Dnes se tento moment zasazuje do vznešené demokratické tradice a odkazuje se na náklonost, kterou měli k Izraeli prezidenti Masaryk i Havel. Jak ale připomíná například politolog Pavel Barša, tehdejší česká vláda jednala především na popud Stalinova SSSR. Jen o sedm let později přitom Československo uzavřelo velký zbrojní obchod s Egyptem za vlády Gamála Násira, který vedl s Izraelem několik válek.
Přijde chvíle, kdy se budou psát dějiny genocidy v Gaze. Ta stejně jako vznik Izraele či Násirův panarabský politický projekt navždy proměnily region a nakonec celý svět. I tentokrát ponesou českou krvavou stopu. Podíl na vraždění Palestinců si bude česká společnost v budoucnu muset vyřešit – stejně jako se musely jiné evropské státy po druhé světové válce vypořádat s tím, že jejich režimy dobrovolně spolupracovaly s nacisty a podílely se na holocaustu.
Provázet tímto bolestným procesem nás mohou třeba slova egyptského novináře Omara El Akkada z knihy One Day, Everyone Will Have Always Been Against This (Jednoho dne budou všichni tvrdit, že byli vždycky proti): „Nejdůležitější rozměr historie je ten morální. Spočívá v jediné otázce, která se klade znovu a znovu: Když na tom záleželo, kdo se postavil na stranu spravedlnosti a kdo na stranu moci? To, co činí tyto okamžiky tak nebezpečnými a zároveň tak objasňujícími, je skutečnost, že každý je nucen na tuhle otázku odpovědět.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás