Začala v Británii demontáž thatcherovského odkazu?

Andy Burham je i dva měsíce po zvolení premiérem hvězdou britské politiky, což minulý týden potvrdil na výroční konferenci Labouristické strany. Zatímco minulý rok ostřeloval tehdejšího lídra Keira Starmera v okrajových diskusích v menších sálech, nyní mu patřilo hlavní pódium. Podle hlasů přímo z dějiště v Liverpoolu to byla obrovská změna, Burnham dodal straně zatlačené do kouta novou energii.

Starmer ve svých projevech působil jako účetní. Vždycky shrnul, co vláda dělá a bude dělat, co se podle něj zlepšilo a zlepší. Pak přešel k varování, jakou hrozbu by znamenalo, kdyby se místo něj k moci dostal Nigel Farage a Reform UK, případně konzervativci, i když ti sloužili zejména jako důvod (a často i výmluva), proč se situace nemění tak rychle, jak by si vláda i voliči přáli.

Zelení mají na britské politické mapě své místo: i když jsou labouristé pod vedením Burnhama progresivnější než dříve, stále je potřeba alternativa zleva.

Burnham hlavní projev – a vlastně i celé své dosavadní premiérské působení – pojímá jinak, pozitivně. Nemluví příliš o politice ostatních, v Liverpoolu dokonce ani žádného ze svých politických oponentů vysloveně nejmenoval. Hovoří o vlastní politice a o své vizi země, a to s odhodláním, jímž na svou stranu strhává i váhající. Na to Británie nebyla zvyklá minimálně od dob Tonyho Blaira.

Pojďme se tedy podívat, jaké hlavní body Burnham na konferenci představil. Rozdělil je důmyslně, těžiště leží v sociální politice, ale dostalo se i na bydlení, životní náklady a zahraniční politiku. Pozornosti našich médií neušlo politicky vcelku riskantní prohlášení, že vláda znovu otevře debatu o brexitu, přičemž na stole je i plnohodnotný návrat. Výčet politických třaskavin doplňuje ještě reforma nynějšího většinového volebního systému, který kvůli fragmentaci stále méně věrně reflektuje voličské preference.

Odklon od pilířů neoliberalismu

Burnham už delší dobu hovoří o reformě sociální péče, zejména o seniory. Minulý týden představil nový systém, který by chtěl vytvořit podle vzoru Národní zdravotnické služby (NHS), klenotu britského sociálního státu, na který si nedovolila výrazněji sáhnout ani Margaret Thatcher. NHS je financována z daní, takže do ní každý občan přispívá a každý je do ní také zahrnut. To by mělo pomoci narovnat značně roztříštěný systém sociální péče s velkým vlivem soukromých poskytovatelů. Odvrácenou stranou však je, že od roku 2030 Burnham plánuje snížit tempo růstu důchodů (tzv. triple lock), aby stát mohl reformu financovat.

Vláda se také chystá posílit roli státu a obcí v oblasti bydlení. Labouristé přicházejí i s tím, že by mělo být možné vyvlastňovat bydlení majitelům, kteří se o své majetky nestarají a odmítají je upravovat. Mimo to navrhují opatření, které by samosprávám dalo do rukou nástroj, jak pronajímat dlouhodobě prázdné domy a byty potřebným. Nejenže by se tak měla zlepšit situace nájemníků, ale posílil by se i fond veřejně vlastněného bydlení.

Jednou z priorit Burnhamova kabinetu je také posílení veřejného sektoru v základní infrastruktuře. Dlouho se mluví o distribuci vody, která je na Britských ostrovech v katastrofálním stavu, přestože si manažeři firem odnášejí tučné prémie. Nejprve je však potřeba se zbavit reliktu z doby Margaret Thatcher, který zakazuje, aby vodohospodáře vlastnil stát. Burnham tak nastartoval poměrně složitý proces. Sektor by se během následujících let měl změnit od základů; nyní alespoň snad dostanou starostové nástroje, jak si na firmy došlápnout a omezit výši výdělků manažerů.

Podobně se vláda chystá vstoupit i do energetiky. Brity totiž trápí vysoké ceny energií, vyšší než v kontinentální Evropě, což tvrdě dopadá na firmy i domácnosti. Burnham proto počítá s vytvořením firmy ve veřejném vlastnictví, která má masivně investovat do infrastruktury, rozhýbat konkurenci a být aktivní tam, kde to soukromníci opomíjejí.

Tyto návrhy narušují pilíře britského neoliberalismu. Ostatně Burnham je prvním premiérem, který se odkazem Margaret Thatcher nezaklíná, ba naopak ho považuje do značné míry za zhoubný. Vzpomeňme, jak se Tony Blair snažil navazovat na thatcherovské základy, nebo jakou inspirací údajně byla pro Keira Starmera. Že by konečně začala demontáž thatcheristického kultu?

Ne každá strana konferenci zvládne

Konference měly i další strany. Hodně se mluvilo o konzervativcích, kteří pod vedením Kemi Badenoch prosazují hlavně přísnost na imigranty, mladé nezaměstnané nebo nízkopříjmové rodiče. Snaží se zapůsobit na voliče krajní pravice, ale dle průzkumů jim to moc nejde.

Velký ohlas sklidila anglická a velšská odnož Strany zelených, a to povětšinou kritický. Dokonce se spekuluje, že pozdvižení bude stát jejich šéfa Zacka Polanského poslanecké křeslo. O to se uchází v doplňovacích volbách v londýnském Holbornu a St. Pancras, bývalém obvodu Keira Starmera. Strana si totiž v neděli odhlasovala usnesení, které označuje sionismus za rasismus. Ideově to není velké překvapení, strana izraelskou vládu konzistentně kritizuje, ovšem nové prohlášení je hodně silné a málokdo si je jistý, co vlastně znamená. Kontroverzní proklamace navíc poukazuje na vnitřní rozpolcenost Zelených.

Zeleným se v první polovině roku dařilo. V průzkumech rostli až ke dvaceti procentům a vypadalo to, že budou hrozbou pro labouristy. Jenomže zatímco vládní strana se s Burnhamem v čele znovu nadechla, Zelení ztrácejí. Jejich příznivci se totiž mohou obávat, že strana není schopná racionálně vládnout. Jistá chaotičnost, která se nyní ukázala naplno, přitom pramení přímo z organizační struktury.

Zelení si potrpí na přímou demokracii. Polanski je tak do jisté míry spíše mluvčím strany než klasickým lídrem, disponuje pouze jedním hlasem ve výkonném výboru. Kolektivní vedení je zde důležitější než třeba u labouristů nebo konzervativců. Na konferenci tedy může projít i návrh, za kterým nestojí autorita lídra, jeho zástupců nebo poslanců. Zmíněné usnesení tak prošlo, i když s ním nesouhlasili čtyři z pěti poslanců. Sám Polanski dokonce na hlasování chyběl, protože se věnoval volební kampani, a dodnes se k němu pořádně nevyjádřil.

Volné uspořádání nahrává tomu, aby stranickou politiku mohla „unést“ úzká skupina lidí. Členstvo strany se za poslední měsíce ztrojnásobilo. Podle kritiků však mnohým lidem jde jen o jedno téma, aniž by se ohlíželi na celkový program. Na stranické konferenci tedy je pro skupinu aktivistů snadné svůj zájem protlačit. Nyní tím tématem byla Gaza, příště to může být něco jiného. V tomto případě to bylo navíc zbytečné. Patrně nikdo nemůže pochybovat o postoji strany vůči Izraeli, a přesto zlomek členů poslal do oběhu tak kontroverzní tvrzení, které vráží klín i mezi odpůrce izraelské vlády.

Zelení mají na britské politické mapě své místo: i když jsou labouristé pod vedením Burnhama progresivnější než dříve, stále je potřeba alternativa zleva. Ostatně letošní proměna Labouristické strany je z velké části dílem Zelených a Zacka Polanského, který z okrajového a lokálního uskupení za pár měsíců udělal stranu, se kterou se musí počítat na celostátní úrovni.

Jak jsme se přesvědčili v nedávné historii britské politiky, rozdělení a chaos stranám nesvědčí a voliči od nich dávají ruce pryč. Přesvědčili se o tom konzervativci i labouristé, nyní je to problém i Zelených. Pokud chtějí navázat na úspěchy z úvodu roku, budou se muset nad svou organizací zamyslet. A rozhodnout se, jestli chtějí být hlasitou protestní frakcí, nebo stranou schopnou vládnout.

Autor je expertem na britskou politiku Asociace pro mezinárodní otázky.