Škrty, zamítnuté granty a nekonečný hustle. Má smysl tvořit kulturu, když na ni nikdo nechodí?

Co dělat jako tvůrci a diváci, když vidíme, jak v české kultuře po vzoru té slovenské houstne atmosféra? Pokud lidé nechodí do divadla, je chyba v nás nebo v nich? Co znamená Unkulunkulu? A má snaha tvořit divadlo v době krizí a genocid smysl? Nový díl podcastu Moshpit je o krizi v kultuře, a to nejen společenské, ale také osobní. Režisérka a herečka Tereza Smetanová, dokumentarista Peter Podolský a dramaturg Roman Poliak z divadelního souboru Unkulunkulu hovořili o vztahu slovenské a české kulturní scény, o dopadech škrtů v kultuře a také o tom, jestli je umění opravdu vykoupením v době krizí.

Kvůli struktuře nezávislé kultury, která je závislá na grantových žádostech, podle Petra „člověk pořád generuje nějaké nápady, ale vždycky to zůstane jen na papíře“. Každá repríza je pak podle hostů „jen další hustle“. A protože alternativní představení dokáží oslovit jen malou část populace a na představení chodí pořád méně diváků, ptají se, jestli má vůbec smysl se dál snažit. „Vede mě to k otázce,“ říká Tereza s odkazem na nedávné škrty v kultuře, „jestli nemá vládnoucí garnitura v něčem pravdu.“ Ale to, co dělá na Slovensku ministryně kultury Martina Šimkovičová, publikum, které by alternativní divadlo oslovilo, podle Terezy jen zmenšuje. Navíc je podle ní vždycky lepší, když se dávají peníze na kulturu, ať má jakoukoliv kvalitu, protože to znamená míň peněz na zbrojení.