Proč není OK, že středoškoláci vedou kampaň Radko Sáblíkovi?

Každá volební kampaň potřebuje příběh a poutavé kulisy. Třeba takový: Loni v květnu seděl dlouholetý ředitel Smíchovské střední Radko Sáblík na hausbótu na Orlíku. Trojice jeho studentů, tehdy ve druhém ročníku, mu tam doporučila kandidovat do Senátu a slíbila, že mu udělá kampaň… Potom dostal Sáblík stejnou nabídku od ODS, a tak se nakonec stalo, že se aktuálně v obvodu číslo 21 uchází o hlasy jako společný kandidát ODS, STAN a KDU-ČSL. Dary kandidát Sáblík přijímá přes portál ODS, ale kampaň mu přiznaně i nadále vedou studenti jeho školy, zřizované Hlavním městem Prahou. Původní studentská iniciativa se tak rozpustila ve stranickém aparátu, který obstarává peníze i formální náležitosti. Ředitel Sáblík přitom zapojení svých studentů a studentek považuje za „největší odměnu“ (a tentokrát si vzpomíná, že všechno vlastně začalo v pizzerii).

Kampaň kandidáta Sáblíka učí jeho studenty a studentky podporovat moc, kterou znají nejlíp.

Tento text se pokusí vysvětlit, proč se pan ředitel Sáblík tehdy na hausbótu (nebo v pizzerii) nezachoval správně a nechová se tak ani dnes, kdy využívá nerovné mocenské pozice na své škole pro podporu vlastních zájmů. Nejprve ale považuji za nutné zdůraznit dvě věci:

1. Radko Sáblík podle všeho neporušuje zákon. Paragraf 32 Školského zákona sice říká, že „ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace“. Zákonodárci však počítali s možností, že se o přestávce někdo vetře do školy s letáky, ne už s tím, že se žáci mimo vyučování zapojí do stranické kampaně svého ředitele.

2. Mladí lidé ze Smíchovské střední jistě dělají podle svého svědomí to nejlepší a přejí si podpořit ředitele, který má velký podíl na úspěších a prestiži jejich školy. Neudělali nic špatně a bylo úkolem jejich pedagogů, a především ředitele, který má ze studentské dobré vůle bezprostřední prospěch, aby je od kampaně pro stranického kandidáta odradili. Pojďme zvážit proč.

Nestranická vždycky, apolitická stěží

Nejdřív odstraňme z cesty frázi, že škola má být apolitická. Není to tak. Škola musí být nadstranická, ale apolitická rozhodně ne. Má naopak vést mladé lidi k zájmu o veřejné dění, vysvětlovat jim jeho principy a ukazovat cesty, jak se do něj podle hodnot každého studujícího zapojit. Brazilský pedagog Paulo Freire, autor Pedagogiky utlačovaných, tvrdí, že vzdělávání je vždy politické. Každá škola podle něj buď lidem pomáhá chápat a proměňovat podmínky, ve kterých žijí, nebo je s nimi smiřuje. Proti konceptu „bankovního vzdělávání“ (škola do dětí jako do prasátka uloží předem prověřené mince, které si společnost později vybere) staví proces zvědomění vlastní situace a kritického náhledu na ni.

Pokud by na Smíchovské střední opravdu šlo o zvýšení kompetencí mladých lidí, jak v obhajobě své kampaně tvrdí ředitel Sáblík, mohla by škola jistě zvolit jiné, dialogičtější metody: studující mohli organizovat debaty všech kandidátů a kandidátek, rozdělit se jako dobrovolníci do jejich kampaní, sledovat volební proces a analyzovat ho. Jistě by také mohli zakládat vlastní iniciativy; freirovský model zvědomění by ovšem předpokládal, že studující smějí dojít i k závěru, že ředitel není nejvhodnější kandidát nebo že kandidaturou ohrožuje nezávislost školy. To nyní možné není, studující s disentním názorem se může pouze nezapojit nebo proces opustit. Protože nejde o vzdělávací projekt, ale o stranickou kampaň.

Privatizace značky

V této kampani hraje důležitou roli její identita (ta, která začíná historkou z hausbótu/pizzerie). Web se představuje hlasem „studentů Smíchovské střední“ a jméno školy tak slouží jako značka týmu. Symbolický kapitál, se kterým Sáblík vstupuje do politiky, vznikal na veřejné instituci, placené z veřejných peněz, prací celého pedagogického sboru. To bývá především v senátních kampaních běžné: horní komora parlamentu je plná lékařů, kteří mandát získali díky renomé z veřejných nemocnic. Jenže vztahy mezi ředitelem a studenty, které kampaň předvádí jako svůj hlavní obsah, jsou i v tomto případě vztahy vytvořené právě institucí. Vznikly jen tím, že jeden z aktérů řídí školu a druzí do ní chodí a jsou vůči němu v podřízeném postavení. Kampaň lékaře, vedená pacienty jeho oddělení, zjevně závislými na lékařově ochotě je uzdravit, by nejspíš vzbudila pochyby.

Sám ředitel Sáblík tuto námitku předvídal. „Jsem si vědom, že se pohybuji na tenkém ledě, protože určitě se ozve někdo, že zneužívám svého postavení ředitele školy,“ říká v prvním odkazovaném článku tohoto textu. S tenkým ledem má pravdu. Etický kodex učitele, sestavený respektovanými organizacemi působícími ve vzdělávání, v bodě 9 říká totéž, co napadne každého: „Učitel nezneužívá svého postavení a nevystupuje vůči žákům z pozice moci.“

Kandidát Sáblík argumenty o nerovném postavení odmítá s tím, že studující nikdy k aktivitě nenutil a že celá iniciativa je především projevem jejich mimořádných kvalit. Médium ODS tradičně nakloněné chválí studenty za to, že unesou „stejnou zodpovědnost jako dospělí marketéři či političtí stratégové“, a web kampaně o nich mluví jako o dospělých a dospívajících s vlastním názorem. I to je ale – alespoň některými jistě nereflektovaný – aspekt celé transakce.

Dary, nebo transakce?

Dospělost a profesionalita jsou totiž vlastnosti, o které mladí lidé na střední škole usilují. Kampaň jim toto uznání nabízí – jenže zároveň je váže na jediný obsah, totiž na zvolení jejich ředitele do Senátu za ODS. Být dospělým politickým stratégem tu znamená dělat neplaceného stážistu straně. Věta jednoho ze studentů o důvěře, kterou teď studenti řediteli vracejí, nechtěně celou směnu ilustruje.

Francouzský sociolog Pierre Bourdieu v Teorii jednání rozvíjí tezi, podle níž každý dar zavazuje k protidaru. Odklad mezi darem a protidarem funguje jako zástěna, díky níž se dva souměrné úkony jeví jako dva nesouvisející projevy velkorysosti. Obě strany tak mohou prožívat směnu jako nezištnost a veřejně – i sami před sebou – vystupovat s čistými úmysly. Přesně to teď obě strany dělají; věřím, že studující to ve svém idealismu myslí upřímně; u pana ředitele bych vzhledem k jeho erudici a zkušenostem očekával hlubší vhled do situace.

Kampaň, v níž ředitel žádá o podporu (nebo ji přijímá, pokud trváme na verzi, že o ni nežádal), je totiž projevem asymetrie. A takto projevená důvěra se těžko odmítá. Formálně ta možnost samozřejmě zůstává, ale sociálně se prodražuje, protože odmítnout stojí víc než přijmout. Přátelské klima na Smíchovské střední je (bez ironie) cennou předností školy; také ale pomáhá zastřít, že ani v kultuře partnerství nemizí asymetrie mezi ředitelem a studujícím, jen mění svou podobu a stává se hůř viditelnou. Čím víc ředitel působí jako kamarád, tím obtížněji se v jeho přání rozpoznává pokyn nadřízeného. Čím víc se kampaň podobá školnímu projektu, tím méně je patrné, že jejím výsledkem má být mandát pro jednoho z účastníků a státní příspěvek pro jeho stranu.

Aktéři kampaně sami potvrdili, že kandidatura „ve škole nemá stoprocentní podporu“. Kdo z nespokojených by ale chtěl veřejně nesouhlasit se svým ředitelem a zároveň s nejviditelnější skupinou spolužáků, kterou spřízněná média vyzdvihují jako vzor občanské angažovanosti? Odhlédněme teď od problému, že angažovanost tu směřuje k autoritě, nikoli proti ní. Kritické myšlení nás nabádá zpochybňovat moc a hledat její neviditelné projevy. Kampaň kandidáta Sáblíka učí jeho studenty a studentky podporovat moc, kterou znají nejlíp.

Test selským rozumem

Pokud se vám všechny dosavadní argumenty zdají příliš akademické a abstraktní a na studentské kampani pro kandidáta ODS nevidíte nic špatného, zkusme následující test. Ve stejném obvodu kandiduje za KSČM vystudovaná socioložka Petra Prokšanová. Představme si, že je ředitelkou školy a kampaň vedou její žáci. Jak se k tomu postavíte? Jak by o tom asi psala média? Viděli bychom titulky o „oblíbené ředitelce“ a o „první studentské kampani“, nebo o zneužívání mladých lidí a o politizaci školy? Za jak dlouho by na Českou školní inspekci přišla první žádost o prošetření?

Volba pro ředitele Sáblíka se lidem v jeho sociální bublině jistě může jevit jako přirozené pokračování školní identity, jako hlasování pro „naši“ kulturu, odvahu a (elitní) jinakost. Na chvíli to zastírá fakt, že jde zároveň o hlasování pro konkrétní koalici s konkrétním programem. Odměnu, o které mluví ředitel Sáblík, přitom vždycky dostává ten, kdo něco vykonal. A platí ji ten, kdo je zavázán.

Jsem přesvědčený, že až opadne horká fáze volební kampaně, bude na obou stranách transakce víc času na reflexi toho, že pan ředitel dlouhá léta budovanou důvěru studujících a jejich rodičů zklamal a (pokud bude zvolen) vybral si větší odměnu, než na jakou měl ve své funkci ředitele veřejné střední školy nárok.

Demokratická škola by měla učit něco jiného než strategii kampaně pro jednu politickou stranu: třeba to, že autorita – a obzvlášť ta, kterou obdivujeme – potřebuje kontrolu, že instituce patří všem, kdo v ní spolupracují, a že nejdůležitější politická schopnost občana je umět říct ne těm, kdo mají moc, i když jsou nám sympatičtí. Jenže tohle se na Smíchovské střední aspoň v letošním prvním pololetí neučí.

Autor je učitel.