Británie bude mít péči zdarma. Co přesně chystá?

Na sjezdu labouristů 29. září britský premiér a předseda strany Andy Burnham oznámil vznik Národní pečovatelské služby, která doplní britský systém zdravotní péče a bude fungovat na podobných principech jako veřejné zdravotnictví. Péči dostane ten, kdo ji potřebuje, a u pokladny se neplatí. Argument je provozní i lidský. Senior bez pomoci v domácím prostředí často skončí v nemocnici, kde ale – technicky vzato – blokuje lůžko. Nefunkční sociální péče tak podle britského premiéra nakonec poškozuje i zdravotnictví.

Sociální pracovníci v Anglii se dnes spíše než skutečné sociální práci věnují papírování. Posuzují, kdo má nárok na bezplatnou péči, a počítají, kolik si kdo připlatí.

Dnes je sociální péče v Anglii přísně testovaná podle majetku, a to u všech dospělých, nejen u seniorů. Kdo má majetek nad 23 tisíc liber (zhruba 657 tisíc korun), platí si péči celou sám, často za cenu prodeje domu. Péči přitom podle britské vlády během stáří potřebují zhruba tři ze čtyř lidí nad 65 let. Každý sedmý za ni za svůj život zaplatí přes sto tisíc liber, tedy asi 2,8 milionu korun. Kdo na to nemá, dostane péči od obce. Ta ale často znamená jen krátké návštěvy pečovatelky, například patnáctiminutové, během kterých má člověka umýt, obléknout a nakrmit. Oficiální britská doporučení přitom počítají nejméně s půlhodinou. Jak velkou krizi tento sektor v Británii dnes zažívá, ukazují data Age UK. Dva miliony starších lidí mají nenaplněnou potřebu péče. K tomu je třeba přičíst, že pečovatelky pracují za mzdu, kterou sám premiér nazval chudobnou.

Premiérův plán

Podle nového plánu by měla být osobní péče pro seniory zdarma, podle míry potřeby, ne majetku. Ubytování a strava v pobytových službách zůstanou placené. Péče má být preventivní, začínat doma a stavět na terénních službách. Pečovatelky mají dostat postavení srovnatelné se zdravotními pracovníky a pracovnicemi a mzdy kolektivně vyjednané pro celé odvětví.

Vláda chce peníze na rozšíření sociální péče získat mimo jiné zpomalením růstu důchodů. Dnes jejich valorizaci určuje pravidlo, podle něhož se penze každý rok zvyšují podle nejvyšší ze tří hodnot: inflace, růstu mezd nebo 2,5 procenta. Protože se vždy bere nejvyšší číslo, důchody mají tendenci růst rychleji než mzdy. Od roku 2030 se má tento mechanismus změnit. Zůstane zaručeno, že důchody porostou alespoň o inflaci nebo o 2,5 procenta, už se ale nebude automaticky vybírat nejvyšší ze všech tří hodnot. Dlouhodobě mají penze místo toho zůstat na zhruba stejné úrovni vůči průměrné mzdě, kolem její třetiny.

Tato změna má vládě na konci třicátých let přinášet úsporu kolem 15 miliard liber ročně. Peníze chce použít na financování sociální péče, která má být zavedena postupně. Podle Institutu pro fiskální studia ale úspory z důchodů v prvních letech nebudou stačit na financování univerzálně dostupné péče. Její postupné zavádění se má proto řídit návrhem komise Louise Casey, která má svá doporučení dokončit v létě 2027.

Co to znamená pro sociální práci

Sociální pracovníci v Anglii se dnes spíše než skutečné sociální práci věnují papírování. Posuzují, kdo má nárok na bezplatnou péči, a počítají, kolik si kdo připlatí. Konec testování majetku by udělal ze současných výběrčích poplatků a byrokratů opět pečující profesionály, kteří mají čas věnovat se lidem a jejich potřebám. Přesto zůstává několik zásadních otázek stále otevřených.

Především není jasné, kdo a podle čeho bude posuzovat, jestli člověk péči potřebuje. Bezplatnost nic neřeší, pokud se k ní člověk nedostane. Už dnes musí každý v Anglii nejdřív projít posouzením obce, jestli jeho potřeby splňují zákonná kritéria, a teprve potom se zkoumá jeho majetek. Kritéria jsou přísná a pomoc často dostane až ten, kdo sám nezvládne ani základní věci, jako je umýt se nebo se obléknout. Pokud nová služba tuto laťku převezme, zůstane péče zdarma jen pro nejtěžší případy a statisíce lidí s „lehčími“ potřebami zůstanou tam, kde jsou dnes.

Britská komora zdravotních sester a bratrů (Royal College of Nursing) navíc hned po Burnhamově projevu prohlásila, že novou službu by měly vést registrovaní ošetřovatelé a ošetřovatelky. Zní to rozumně, ale skrývá to riziko. Zdravotní sestry a bratři jsou vyškolení hledat nemoc a léčit ji. Moderní sociální péče ale vychází z jiné otázky: co člověku brání žít tak, jak chce, tedy bydlet doma, pracovat, vídat se s lidmi. Pokud péči převezmou zdravotníci, hrozí, že se z pomoci k samostatnému životu stane ošetřování pacienta.

Kriticky lze nahlédnout také fakt, že plánovaná péče zdarma se má navíc týkat pouze seniorů. Čtyřicetiletý člověk po úraze potřebuje pomoc s oblékáním nebo hygienou úplně stejně jako osmdesátník, v Anglii si ji ale bude dál platit, pokud má úspory. Nárok se tak odvozuje od data narození, ne od potřeby, což odporuje Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením: ta zaručuje právo na samostatný život a pomoc, která ho umožňuje, všem bez ohledu na věk. Že to jde i jinak, ukazuje sousední Skotsko, které zavedlo péči zdarma v roce 2002 pro lidi nad 65 let a v roce 2019 ji rozšířilo na všechny dospělé.

Plán také mlčí o neformálních pečujících, tedy o rodinných příslušnících, kteří dnes péči většinou zajišťují zadarmo. O tom, jakou podporu dostanou oni, v tuto chvíli plán nic neříká.

Není tajemstvím, že Česko jde opačnou cestou než Británie. Péči neposkytuje, ale platí za ni prostřednictvím dávek. Peníze dostává přímo ten, kdo péči potřebuje, a sám rozhoduje, jestli za ně zaplatí pečovatelskou službu, osobní asistenci nebo je dá rodině, která se o něj stará. Na papíře to zní jako svoboda volby. Jenže volit lze jen tam, kde je z čeho. V mnoha regionech terénní služby chybějí nebo mají pořadníky a v nižších stupních závislosti vystačí směšně nízký příspěvek sotva na pár hodin pomoci měsíčně. Zbytek pak padá na rodinu, většinou na ženy, které kvůli tomu omezí práci nebo z ní odejdou. Stát tak péči nezajišťuje, jen na ni přispívá, a jestli ji člověk skutečně dostane, už ho tolik nezajímá.

Britský plán vzbuzuje mnoho otázek a peníze na něj zatím nejsou. Říká ale nahlas něco, co v české politice dosud nezaznělo: péče je stejně základní potřeba jako zdravotnictví. Nikdo nechce po člověku se zlomenou nohou, aby před operací prokázal, jestli na ni má, nebo jestli se ho doma ujme rodina. U člověka, který se sám neumyje ani neoblékne, to přitom bereme jako samozřejmost.

Česká debata o péči se dnes točí kolem toho, o kolik stovek zvednout příspěvek na péči. Burnham ukazuje, že se lze ptát i jinak: ne kolik stojí dávka, ale kdo za péči nese odpovědnost.

Autor je sociální pracovník.