„Sešli jsme se dnes, abychom vzpomněli na ty, kteří koncem prázdnin nezasednou do školních lavic. Ne proto, že by nechtěli. Ne proto, že by na ně čekaly jiné cesty. Ale proto, že jejich životy byly předčasně a násilně ukončeny válkou v Gaze,“ zahájila Helena Shanaáhová pietní akci před ministerstvem školství v Karmelitské ulici v Praze, kde se ráno v první školní den sešlo několik desítek lidí, aby věnovaly vzpomínku dětem, které zabila Izraelská armáda od začátku svých operací v Gaze.
Prázdná lavice je jeden z nejtěžších a nejbolestivějších symbolů, jaké existují. Nekřičí – jen mlčí.
„A pro ty, které by snad ještě mohly přijít, nemají mnohdy kam. Podle dostupných odhadů bylo v Gaze poškozeno nebo zcela zničeno až 93 procent všech škol,“ připomněla Helena Shanaáhová osud všech ostatních dětí v Gaze, které nemohou chodit normálně do školy. „Prázdná lavice je jeden z nejtěžších a nejbolestivějších symbolů, jaké existují. Nekřičí – jen mlčí. A přesto v tom tichu je slyšet vše, o co byly tyto děti připraveny: sny o budoucím povolání, první lásky, přátelství, které mělo trvat celý život, i ta obyčejná dětská radost z učení se něčemu novému,“ popisovala Shanaáhová symbol hrůz, které děti v Gaze už třetím rokem zažívají.
Ozvěte se proti zabíjení dětí
Součástí pietní akce bylo i čtení dopisů ministru školství Robertu Plagovi, předsedovi Sněmovny Tomiu Okamurovi a petičnímu výboru Sněmovny. „Podle zprávy Nezávislé vyšetřovací mezinárodní komise OSN z června 2026 bylo v Gaze mezi 7. říjnem 2023 a 7. říjnem 2025 zabito nejméně 20 179 dětí a dalších 44 143 bylo zraněno, přičemž děti tvořily přibližně 30 procent všech zabitých a 26 procent všech zraněných. Komise tyto počty nepovažuje pouze za tragický vedlejší efekt bojů, ale na základě zdokumentovaných případů konstatuje úmyslné zabíjení a zraňování dětí jako širší vzorce jednání izraelských sil,“ píše se v dopise, který upozorňuje i na pokračující násilí po 10. říjnu 2025, kdy IDF za necelé tři měsíce zabila více než 120 dětí.
Autoři dopisu Mohamed a Helena Shanaáhovi požadují po ministru školství, aby se veřejně vyjádřil nad znepokojivým rozsahem dětských obětí v Gaze a zároveň aby se o této realitě ve školách mluvilo a ministerstvo poskytlo metodickou podporu pedagogům pro práci s tématem válečného násilí páchaného na dětech. V dopise předsedovi Sněmovny Okamurovi zase požadují, aby inicioval veřejné vyjádření Poslanecké sněmovny k dětským obětem genocidy v Gaze.
Po úvodních slovech roztáhli přítomní dvaatřicet metrů dlouhou plachtu popsanou jmény dětí, které byly v Gaze zabity. Účastníci zároveň četli příběhy rodin, které zabila izraelská armáda. Poté se i s roztaženou plachtou účastníci přesunuli před Sněmovnu, kde pokračovali ve čtení příběhů.
Nevím, co jí řekneme
Jeden ze čtených příběhů byl vyprávěním šestatřicetiletého Muhammada, který sám má tři děti a jeho rodina přijala devítiměsíční neteř Lurein, jejíž rodiče i sourozenci zemřeli pod sutinami rozbombardovaného domu ve městě Gaza, jediná Lurein přežila. Když byla propuštěna z nemocnice, kde jí ošetřili rány a spáleniny, přijala ji rodina strýce Muhammada, který pro izraelskou organizaci Be-celem popsal okolnosti smrti jejích rodičů a sourozenců, které postupně vyhrabávali ze sutin a pohřbili. Muhammad se ve vyprávění zamýšlí nad tím, co malé holčičce řekne, až se bude ptát po svých rodičích. „Jsme teď Lureina rodina a doufáme, že nám Bůh dá sílu, abychom jí ztrátu rodiny vynahradili. Doufám, že jí dokážeme dát teplo a lásku, které se jí nikdy nedostane od jejich rodičů a sourozenců, kteří byli nevinnými malými dětmi. Čím se zasloužili, že jejich domov byl vybombardován a že jim bylo vzato dětství a život? Co udělala Lurein, že ji připravili o celou rodinu?“
Některé z nahlas čtených příběhů připomínaly i dění na Západním břehu. Jeden z nich, zveřejněný letos v březnu v New York Times, připomněl událost, při které izraelští vojáci zastřelili manželský pár a jejich dvě malé děti, když se vraceli autem se svými čtyřmi dětmi z výletu. V jednu chvíli zastavili na cestě, aby si matka, která měla na klíně jednoho ze synů, mohla něco vytáhnout z kabelky a v tu chvíli po nich začali vojáci střílet. Z šesti lidí v autě přežily jen dvě děti.
Po přečtení asi deseti příběhů drželi účastníci minutu ticha za všechny oběti a poté pietní akce skončila.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás