Jaká je dnes ekonomická situace českých domácností? Co znamená, že ekonomika roste? Prokapávají peníze od nejbohatších ke zbytku společnosti? A může fungovat globální daň z majetku? O těchto otázkách mluvíme s ekonomkou Kamilou Fialovou.
Kamila Fialová se specializuje na výzkum trhu práce a finanční situace domácností. Zabývá se zejména institucionálním prostředím trhu práce, příjmovými nerovnostmi a chudobou, finanční odolností domácností, blahobytem a životní spokojeností. Od roku 2014 působí v Sociologickém ústavu AV ČR, vyučuje také na Institutu ekonomických studií FSV UK. Dříve pracovala jako makroekonomická analytička v oddělení hlavního ekonoma Komerční banky a v kanceláři místopředsedy vlády pro ekonomiku na Úřadu vlády ČR. Jako konzultantka spolupracovala také se Světovou bankou a Evropskou komisí.
Politici a ekonomové dnes říkají, že ekonomika roste. Promítá se tento růst do životů běžných lidí?
Ano, nyní už se do života části domácností promítá, ale nerovnoměrně a po relativně dlouhém propadu. Ve druhém čtvrtletí 2026 český HDP předběžně vzrostl meziročně o 2 procenta, růst táhla mimo jiné spotřeba domácností. V prvním čtvrtletí vzrostla průměrná reálná mzda o 6,4 procenta. To je skutečné zlepšení, nejen statistická iluze.
Je však nutné připomenout, z jak nízké základny se zotavujeme a jak silný zásah do hospodaření řady domácností znamenala covidová a následná inflační krize. Reálné hrubé mzdy mezi roky 2021 a 2025 klesly přibližně o 4 procenta. Ve stejném období podle průzkumu Život k nezaplacení navíc u zhruba poloviny ekonomicky aktivních domácností růst čistého příjmu nepokryl celkovou inflaci.
Majetkové daně jsou u nás jedny z nejnižších mezi zeměmi OECD, což je v přímém kontrastu s již zmiňovanou obrovskou majetkovou nerovností, kterou zde máme.
Výrok „ekonomika roste“ i zkušenost mnoha lidí, kteří se stále nemají lépe než před krizí, tedy mohou být současně pravdivé. Dívala bych se proto nejen na HDP a průměrnou mzdu, ale také na další oblasti, mimo jiné schopnost vycházet s příjmem, náklady na bydlení, možnost spořit a rozdíly mezi domácnostmi.
Co tedy můžeme říct o kupní síle českých domácností dnes?
Kupní síla se obnovuje, ale nemůžeme říct, že všem domácnostem roste rovnoměrně. Podle ČSÚ vzrostly čisté peněžní příjmy domácností v roce 2024 reálně o 3 procenta a v roce 2025 rostla průměrná reálná mzda o 4,6 procenta. Směr je tedy pozitivní.
Průměr ale zakrývá velké rozdíly. Většina zaměstnanců si vydělává výrazně méně, než je průměrná mzda. Typický zaměstnanec uprostřed mzdového rozdělení bral v roce 2025 přibližně o 7 900 korun méně, než činil průměr. Rozdíl ukazuje, že průměrnou mzdu zvyšují vysoké výdělky v horní části rozdělení. Domácnosti s nízkými příjmy také vydávají větší část rozpočtu za potraviny, energie a bydlení, takže je zasáhla vyšší osobní inflace než domácnosti s vysokými příjmy.
Jsou tedy dnes české domácnosti schopné vycházet s příjmy?
Podle projektu Život k nezaplacení není zhruba čtvrtina českých domácností schopná vytvořit úspory; po zaplacení všech výdajů jim zbývá nanejvýš 250 korun měsíčně na osobu. Výrazně větší problém je to u nízkopříjmových rodin s dětmi, samoživitelů nebo lidí žijících v nájmu. Podle dat Eurostatu žilo v roce 2025 přibližně 14 procent obyvatel Česka v domácnostech, které vycházely s příjmem obtížně nebo s velkými obtížemi. Současně necelá pětina obyvatel žila v domácnostech, které by z vlastních zdrojů nedokázaly uhradit neočekávaný výdaj ve výši 16 800 korun.
Celková míra ohrožení příjmovou chudobou je v Česku sice dlouhodobě velmi nízká, v roce 2025 činila 9,6 procenta. To však neznamená, že jsou všechny domácnosti ekonomicky bezpečné. Tento ukazatel měří příjem vzhledem k českému mediánu a spíše odráží celkově nízké příjmové nerovnosti, nikoli schopnost pořídit si bydlení, vytvořit si finanční rezervu nebo dosáhnout západoevropské životní úrovně.
V zahraničních debatách se mluví o rychle rostoucích majetkových nerovnostech. Jak si v tomto ohledu vede Česká republika?
Česko je relativně rovnostářské v běžných příjmech, ale podstatně méně rovnostářské v majetku. Přesnou velikost nerovnosti neznáme, protože výběrová šetření zpravidla nedostatečně zachycují nejbohatší lidi. Dopočet z českého šetření Finanční situace domácností 2023 ukazuje, že nejmajetnější pětina domácností vlastnila přibližně 53,4 procenta čistého jmění. Samostatný model UBS pro rok 2022 odhadoval podíl nejbohatší pětiny dospělých na 82 procent. Protože se liší statistická jednotka, zdroje i metodika, nejsou tato čísla přímo srovnatelná.
Lze ale říci, že majetek je rozdělen výrazně nerovnoměrněji než příjmy; přesné mezinárodní pořadí Česka je však nejisté. Odhady Credit Suisse Research Institute nás řadí mezi země s nejvyšší úrovní majetkových nerovností ve světovém měřítku. Podíl nejbohatšího jednoho procenta se v roce 2020 odhadoval na necelých 40 procent. Dochází ale k výraznému růstu této koncentrace v čase, protože ještě v roce 2010 byl tento odhad na necelých 30 procentech. V mezinárodním srovnání jde o výjimečnou koncentraci majetku mezi těmi nejbohatšími.
Českou zvláštností je také složení majetku. Přibližně 81 procent hodnoty majetku domácností tvoří nemovitosti a zhruba tři čtvrtiny domácností nějakou nemovitost vlastní. To část populace chrání, ale zároveň vytváří rostoucí rozdíl mezi vlastníky a lidmi odkázanými na nájem nebo na budoucí koupi.
Vy jste před majetkovými nerovnostmi varovala na konferenci Ekonomického deníku a České justice. Proč je podle vás tato otázka důležitá?
Majetek není jen odložený příjem. Poskytuje bezpečí, možnost překonat období nezaměstnanosti, ručit za hypotéku, financovat vzdělání nebo začít podnikat. Současně se ekonomická nerovnost může měnit v nerovnost politického vlivu: americké studie ukazují, že nejbohatší občané jsou mimořádně politicky aktivní a jejich preference se do veřejných politik promítají výrazně více než preference běžných lidí.
Vysoká koncentrace majetku tak může omezovat sociální mobilitu, reprodukovat nerovnost příležitostí a oslabovat demokratický princip rovného politického hlasu. Koncentrace vlastnictví médií v rukou velmi bohatých může zužovat pluralitu veřejné debaty a zvýhodňovat jejich politické či ekonomické zájmy.
Prakticky, pokud jedna rodina může dítěti předat byt nebo několik milionů na vlastní bydlení a druhá nikoli, rozdíl se promítne do nákladů na bydlení, volby povolání, ochoty riskovat i pro další generace. Nerovnost výsledků rodičů se tak mění v nerovnost příležitostí dětí.
To neznamená, že každá majetková nerovnost je špatná. Rozdíly mohou být výsledkem podnikání, inovací nebo spoření. Problém nastává, když rozhodující část rozdílů vytváří dědictví, růst cen již vlastněných aktiv, monopoly či daňové režimy, které zvýhodňují vlastnictví před prací. Pak se oslabuje sociální mobilita, soudržnost společnosti a důvěra, že hospodářský úspěch závisí na schopnostech a úsilí.
Častý argument proti danění nejbohatších je, že peníze postupně „prokapou“ i dolů k většině společnosti. Je to opravdu tak?
Někdy ano, ale rozhodně ne automaticky. Pokud bohatnutí vzniká vytvořením produktivní firmy, investicemi do technologií nebo rozšířením výroby, může přinést pracovní místa, vyšší produktivitu a mzdy. To je reálný mechanismus.
Jiná situace nastává, pokud bohatství roste hlavně prostřednictvím zdražování pozemků, bytů, dotační politiky, monopolního postavení nebo akumulace finančních aktiv. Pak může jít především o přesun hodnoty k jejich stávajícím vlastníkům. Zdražení bytu samo o sobě nevytvoří další byt, ale zhorší pozici těch, kdo byt teprve potřebují koupit.
Navíc vysokopříjmové domácnosti utratí z dodatečného příjmu menší část než domácnosti nízkopříjmové. Proto ani dopad na spotřebitelskou poptávku nemusí být velký. Zda růst prospěje širší společnosti, závisí na konkurenci, fungování trhu práce, vzdělávání, dostupnosti bydlení a na daních – nikoli pouze na tom, že se zvýší majetek nejbohatších.
Ekonom Gary Stevenson tvrdí, že můžeme mít buď dále bohatnoucí miliardáře, nebo střední třídu, která vlastní majetek. Nemůžeme mít ale obojí. Sledujeme tedy v České republice hromadění majetku v rukou nejbohatších, které vede zároveň k tomu, že si střední třída nemůže dovolit např. koupi vlastního bydlení?
Částečně ano, ale nebylo by poctivé říkat, že české bydlení zdražují především miliardáři. Pro takové tvrzení nemáme data.
Mechanismus zvýhodňující stávající vlastníky ale vidíme. Kdo již nemovitost vlastní, získává při růstu cen další majetek a může jej použít jako zástavu. Kdo začíná bez majetku nebo bez rodinné pomoci, musí rostoucí cenu dohánět ze mzdy. Podle Deloitte odpovídala cena nového bytu o rozloze 70 metrů čtverečních v Praze patnáctinásobku průměrného hrubého ročního platu, čímž růst cen bydlení ztratil vazbu na reálné mzdy pracujících.
Tento stav pohání výrazná kumulace kapitálu, kdy nemovitosti často nakupují investoři jako bezpečné úložiště volné hotovosti. Daňový systém navíc zvýhodňuje vlastnictví prostřednictvím odpočtu úroků z hypoték, velmi nízké daně z nemovitostí a v některých případech osvobození kapitálových zisků. Většina celkových úlev z odpočtu hypotečních úroků připadá na nejvyšší příjmové skupiny. Velmi omezená progrese v daních z příjmu tento stav dále prohlubuje.
ČNB ukazuje, že v prvním čtvrtletí 2025 ceny rezidenčních nemovitostí meziročně vzrostly o 10 procent a rostly rychleji než příjmy. Za hlavní příčiny ale označuje kombinaci domácí poptávky, poklesu hypotečních sazeb, růstu příjmů, populačního růstu a nepružné nabídky. V Česku tedy existuje majetkový mechanismus, který rozevírá nůžky mezi vlastníky a nevlastníky; nemáme ale důkaz, že jeho hlavním původcem jsou nákupy úzké skupiny miliardářů, jak popisuje Stevenson.
Mluvíte o nízkých daních z nemovitostí. Jak tedy dnes vypadá v České republice daňový mix?
České daně nejsou v mezinárodním srovnání mimořádně vysoké celkovým objemem, ale jsou výrazně orientované na danění práce. Ve srovnání s podobnými zeměmi vybíráme více z práce a firemních zisků a méně ze spotřeby a majetku. Majetkové daně jsou u nás jedny z nejnižších mezi zeměmi OECD, což je v přímém kontrastu s již zmiňovanou obrovskou majetkovou nerovností, kterou zde máme.
Problematickým příkladem nesystémové změny českého daňového mixu bylo zrušení superhrubé mzdy v roce 2021. Samotné zjednodušení základu daně dávalo smysl, sazby však byly nastaveny tak, že změna přinesla spodní desetině zaměstnanců úlevu nejvýše 100 korun ročně, zatímco horní desetině v průměru přes 40 tisíc korun ročně. Šlo tedy o regresivní daňový škrt, který značně oslabil udržitelnost veřejných financí, aniž by významně pomohl nízkopříjmovým nebo trhu práce. Vzniklý výpadek příjmů dnes citelně omezuje prostor pro veřejné investice, financování školství, obrany a dalších veřejných služeb i pro snižování strukturálního schodku.
V odborných kruzích se často diskutuje otázka snížení zdanění nízkých výdělků, výpadek pak lze kompenzovat lépe nastavenými daněmi z hodnoty nemovitostí, kapitálových zisků, dědictví nebo externalit – a ochranou zranitelných domácností.
Jak přesně fungují daňové úlevy pro nejbohatší? Proč vznikly?
Nejde o jednu speciální „úlevu pro bohaté“. Zvýhodnění vyšších příjmů vzniká několika způsoby. Od základu daně lze odečítat například hypoteční úroky nebo příspěvky na některé penzijní a investiční produkty. Tyto nástroje mají podporovat vlastní bydlení a dlouhodobé spoření, jejich daňový přínos však čerpají nepoměrně více lidé s vyššími příjmy, kteří mají hypotéku nebo dostatek prostředků ke spoření.
Progresi navíc oslabuje konstrukce povinného pojistného. Sociální pojistné se u zaměstnanců odvádí pouze do čtyřnásobku průměrné mzdy, takže nad touto hranicí mezní zatížení příjmu výrazně klesá. Zdravotní pojištění horní strop nemá, jeho minimální vyměřovací základy však mohou relativně silně zatěžovat některé nízkopříjmové zaměstnance a zejména OSVČ. Takže u samotné daně z příjmů progrese existuje, ale celkové zatížení příjmů daní a pojistným má u nejvyšších pracovních příjmů kvůli stropu sociálního pojistného výrazný regresivní prvek.
Druhým kanálem je rozdílné zdanění práce a kapitálu. Mzda podléhá dani a sociálním a zdravotním odvodům, zatímco dividendy jsou zpravidla zdaněny 15 procenty bez pojistného. U některých prodejů cenných papírů a firemních podílů může být příjem po splnění časového testu osvobozen úplně. Osvobozené je také dědictví a velká část darů mezi blízkými příbuznými.
Historickými důvody těchto pravidel jsou podpora bydlení, spoření, podnikání, kapitálového trhu, administrativní jednoduchost a snaha zabránit dvojímu zdanění. Myslím, že otázkou není, zda všechny úlevy zrušit, ale zda jejich společenský přínos odpovídá ceně a komu ve skutečnosti pomáhají.
Pomohla by s tímto stavem globální daň z bohatství, kterou dnes navrhuje francouzsko-americký ekonom a odborník na daňové ráje Gabriel Zucman?
Pomoci by mohla, ale pouze s přesně vymezeným cílem. Zucmanův základní návrh není plošná daň z každého bytu. Je to mezinárodně koordinované minimum pro lidi s majetkem nad jednu miliardu dolarů. Jejich celkové osobní daně by měly dosáhnout alespoň dvou procent jejich majetku ročně; již zaplacené daně by se započetly a platil by se jen rozdíl.
Pro Česko je takový nástroj relevantní, protože silně zatěžujeme práci, nemáme daň z dědictví mezi blízkými příbuznými a umožňujeme rozsáhlá osvobození některých kapitálových zisků. Zucmanova daň by zasáhla úplný vrchol, který běžná daň z příjmů často nezachytí, protože růst hodnoty firmy není zdanitelným osobním příjmem, dokud vlastník dividendy nebo zisk nerealizuje.
Model EU Tax Observatory odhaduje pro Česko výnos 1,1 až 1,7 miliardy eur. To je však model založený mimo jiné na seznamech bohatých a předpokladech o jejich současném efektivním zdanění. Není to odhad českého ministerstva financí ani spolehlivá rozpočtová prognóza.
Myslím, že úzce cílená a mezinárodně koordinovaná dorovnávací daň by mohla zlepšit progresivitu a přinést významné prostředky. Sama však nevyřeší dostupnost bydlení ani širší majetkovou nerovnost. OECD navíc upozorňuje, že dobře nastavené daně z kapitálových zisků a dědictví mohou být administrativně jednodušší. V Česku bych proto nejprve reformovala právě tyto oblasti a daň z nemovitostí založila více na hodnotě.
Neodešli by kvůli těmto změnám nejbohatší lidé a firmy do zahraničí, jak často argumentuje pravice?
To by se částečně jistě stát mohlo, na druhou stranu těžko lze očekávat, že odejdou všichni bohatí a daň nic nevynese. Vlastník může změnit daňovou rezidenci nebo strukturu vlastnictví, ale firma, zaměstnanci a nemovitosti se nepřestěhují.
Studie ze Švédska a Dánska odhaduje, že zvýšení horní sazby majetkové daně o jeden procentní bod snížilo počet bohatých daňových rezidentů přibližně o dvě procenta. Odchody měly negativní dopad na některé firmy vlastníků, ale celkové dlouhodobé dopady byly malé. Jde však o výsledky ze Skandinávie, nikoli o odhad pro Česko.
Riziko lze omezit vysokým prahem, mezinárodní koordinací, započtením již zaplacených daní, evidencí skutečných vlastníků a automatickou výměnou informací. Žádné nastavení ale neodstraní vyhýbání, oceňovací spory nebo migraci úplně.
Majetkových daní se bojí i lidé ze střední třídy. Dotkly by se jich?
Zucmanův základní návrh ne. U širší majetkové daně by záleželo na jejím prahu a konstrukci. Česko má velkou část majetku domácností v nemovitostech, takže špatně nastavená daň by mohla zasáhnout člověka, který má hodnotný zděděný byt, ale nízký příjem. To je problém majetkově bohatých, ale příjmově chudých domácností, například části seniorů. Ochranu lze nastavit vysokým prahem, zdaněním pouze částky nad tento práh a možností odložit platbu do prodeje nebo dědictví. U hlavního bydlení lze uplatnit omezenou slevu. Úplné vyjmutí bydlení nebo firemních podílů by ale vytvořilo prostor pro přelévání majetku do osvobozených kategorií a mohlo by daň zbavit smyslu.
Mohla by nižší a střední třída podle vás z progrese naopak v některých oblastech těžit?
Ano, a právě to by mělo být cílem dobře nastavené progrese. Nejde pouze o zvýšení daní lidem s nejvyššími příjmy a majetkem, ale o přesun části daňové zátěže. Vyšší výběr z velmi vysokých příjmů, kapitálových zisků nebo velkých majetků může umožnit snížit zatížení nízkých a středních pracovních příjmů – například prostřednictvím vyšších daňových slev a bonusů nebo nižšího pojistného. Výnos lze také využít na dostupnější vzdělání, bydlení, zdravotní a sociální péči, z nichž nižší a střední třída výrazně těží.
Samo zvýšení progrese ale takový přínos nezaručuje. Záleží na tom, koho by reforma skutečně zatížila, jak budou nastaveny hranice a výjimky a na co stát dodatečné příjmy použije. Například vyšší daň z nemovitostí bez ochrany nízkopříjmových vlastníků by mohla zasáhnout i část střední třídy. Dobrá reforma proto musí spojovat vyšší progresi s cíleným snížením zdanění práce a s ochranou domácností, které mají nízké příjmy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás