Na začátku 20. století se plně vyvinulo to, co nazýváme dělnickou třídou. Ta se na scéně světových dějin neobjevila zčistajasna. Formovala se pomalu, trpělivě a svědomitě v souvislosti s narůstajícími sociálními a ekonomickými podmínkami průmyslové revoluce. Dělníci si uvědomili, že jedinou cestou k tomu, aby nebyli nadále zašlapáváni vládnoucí třídou do země, je sdružování se do kolektivů nejen na pracovištích, ale i ve veřejném a politickém životě. Dávali o sobě vědět v bojích za svá práva během demonstrací a stávek. Prostřednictvím celého století bojů, které sváděli dělníci v různých zemích světa bok po boku, se postupně vytvořilo „třídní vědomí“. Dělníka nedefinovala už jen jeho práce, ale samotný kolektiv, kterého byl součástí. Dělníci bydleli v podobných obydlích, oblékali se podobným způsobem, měli podobné životní starosti, vyvinuli si mezi sebou vlastní svébytnou kulturu, jazyk, zábavu a nakonec i politické uvědomění. Jestliže na začátku 19. století byli dělníci vydáni napospas tomu, co po nich chtěl majitel továrny, na konci 19. století se majitel továrny musel vypořádávat se stále se stupňujícími požadavky dělnického hnutí. Kolektivní sounáležitost a vědomí toho, že když táhnou za jeden provaz s jasně definovanými požadavky a cílem, tak mohou přemoct i sílu kapitálu, byly nesmírně opojné. Zdálo se, že budoucnost patří dělnické třídě.
Funkcí politiky škrtů je zajištění existujících společenských a majetkových hierarchií v kapitalistické společnosti a zamezení jakéhokoliv náznaku společenské změny.
„Tradice utlačovaných se v průběhu dějin zrodila v těch okamžicích, kdy se masy pracujících lidí vzbouřily, aby se postavily proti útlaku, náhle si uvědomily svou kolektivní sílu a byly odhodlány změnit svět,“ popisoval Walter Benjamin ve svých tezích O pojmu dějin z roku 1940 svůj koncept „Jetztzeit“, kterým se snažil definovat okamžik, v němž minulost náhle zazáří jako výbušný úlomek a dějiny se stávají uchopitelnými. Dělníci své bitvy někdy vyhráli, častěji však prohráli, ale Benjamin dospěl k přesvědčení, že tato úsilí nikdy nezmizela. „Čas může proniknout do přítomnosti jako zápalka, která zapálí dlouhou roznětku táhnoucí se zpět přes minulé éry a vybuchne jako tygří skok do minulosti,“ dodává Benjamin. Takovou rozbuškou se stala první světová válka.
Podobnou míru destrukce a vraždění do té doby evropský kontinent nezažil. Po jejím konci ležely na bojištích miliony mrtvých vojáků. Zhroutily se evropské monarchie a kapitalismus byl ve smrtelných křečích. A co víc, v Rusku proběhla bolševická revoluce a k moci se dostali komunisté. Revoluční vlna se táhla Evropou souběžně s koncem války. Takřka ve všech evropských zemích se k moci dostávali socialisté. „Válka osvobodila a rozšířila naši představivost, neboť odstranila slovo ‚nemožné‘ z politického slovníku a zničila pošetilou víru v železný zákon, který brzdil a omezoval všechny naše naděje,“ napsal britský novinář John Hammond v roce 1918.
Kapitalismus ve smrtelných křečích
Velkou proměnou prošlo vnímání role státu v hospodářské a sociální politice. První světová válka rozprášila do té doby zaběhlou představu, že stát se nemá míchat do ekonomiky. Tržní mechanismus byl tváří v tvář sebedestruktivnímu válečnému konfliktu velmi rychle upozaděn. Stát měl pod kontrolou klíčová odvětví hospodářství. Válečný kolektivismus rozbil představu o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Ekonomický profit se stal druhotným na úkor politické potřeby. Stejně tak stát zasahoval do mzdových vztahů a ovlivňoval pracovní mobilitu, pracovní podmínky či mzdy. Tato situace otevřela dveře k úvahám nad ekonomickými alternativami, které by mohly nahradit do té doby převládající kapitalismus.
Například Británie vstupovala do první světové války s přesvědčením, že soukromé firmy a zákon nabídky a poptávky přinesou pro válečný průmysl ty nejlepší výsledky. Dva roky po začátku války musela Británie tento přístup revidovat. Zvýšená poptávka od britské vlády a růst cen vedly ke spekulacím, nikoliv ke zvýšení potřebných dodávek. Vyjevily se rozdíly mezi potřebami veřejnosti a zájmy soukromých společností. Státní organizace a centralizovaná kontrola se ukázaly být účinnější. Británie nebyla jedinou zemí, která rychle přešla ke státem plánované ekonomice. Během války se jednotlivé evropské vlády zmocnily výrobních prostředků v klíčových průmyslových odvětvích. Taková změna zároveň vyvolala u veřejnosti dojem, že základní potřeby jsou jejím nezcizitelným právem a vláda je povinna jí tyto potřeby zajistit.
První světová válka znamenala také změnu ve vztahu mezi kapitálem a pracujícími. Poptávka po pracujících převyšovala nabídku. Zaměstnavatelé naráželi na nedostatek pracovních sil. To umožňovalo pracujícím vymanit se ze základního principu kapitalistické pracovní síly, který stojí na předpokladu, že každý pracující je lehce nahraditelný. Pracující požadovali stále častěji možnost zapojení se do určování pracovních, platových a bezpečnostních podmínek na pracovišti. Válka výrazně uspíšila rozvoj dělnických shromáždění, která volila své zástupce do vnitropodnikových výborů, čímž se zvyšovala členská základna odborů mezi nekvalifikovanými zaměstnanci. Dělnická sebeorganizace byla v této době na mimořádně vysokém stupni. Zdálo se, že už neexistuje možnost návratu k neomezenému individualismu předválečné doby. Zapojení státu do hospodářského procesu odhalilo v mnoha případech nelogičnost trhu a ukázalo, že je možné jej překonat.
Převrácení historických rolí
Celou Evropou se po konci hrůzostrašné války valila vlna stávek. Dělníci měli pocit, že jejich čas právě nastal. V Miláně obsadili dělníci dne 31. srpna 1920 přes 280 továren a během dvou dnů se hnutí rozrostlo po celém poloostrově. Zhruba půl milionu dělníků v nejméně 60 městech obsadilo továrny, vysoké pece, doly, loděnice, železnice, přístavy a kovozpracující závody. Ve druhé polovině září se přidaly také továrny na obuv, gumu, chemické a textilní továrny. Novinář a pozdější politik Antonio Gramsci napsal v italských novinách L’Avanti: „Sociální hierarchie jsou rozbité, historické role převrácené.“ V Turíně, Miláně a Janově se okupace rozrostla v masové lidové hnutí. V továrnách organizovaly výrobu dělnické rady. Vše pokračovalo obvyklým tempem, a to i přes finanční a technická omezení, bez výplaty mezd pro dělníky a s obtížemi při zajišťování dodávek materiálu. Tento boj měl být totiž demonstrací – a oslavou – průmyslové výroby bez hierarchií a v rukou dělnických rad. „Museli jsme průmyslníkům dokázat, že i bez nich a navzdory všem obtížím dokážeme vyrábět stejně a na hranici maximální kapacity,“ vzpomínal dělník v továrně Ansaldo v Turíně Antonio Oberti. Jiná dělnice, Piera Stangalini z továrny Rotondi ve městě Novara, vzpomínala na toto období s láskou: „Pracovali jsme s elánem, protože jsme všichni byli nadšení, že tam můžeme být. Na stožáru továrny jsme vyvěsili rudou vlajku. Byla jsem šťastná.“
Také v Československu panovala po konci války revoluční nálada. První měsíce po 28. říjnu 1918 probíhaly v duchu dalekosáhlých sociálních změn, které souvisely se snahou nové republiky o stabilizaci situace v zemi po konci války a rozpadu monarchie. Sociální oblast se těšila v prvních letech Československa velké pozornosti. Ministerstvo sociální péče bylo zřízeno ještě za války v říjnu 1917. Do kompetence tohoto nového úřadu spadala péče o mládež, o válečné poškozence a jejich rodiny, záležitosti sociálního pojištění, ochranné pracovní zákonodárství a bytová péče. Později k tomu přibylo i Ministerstvo veřejného zdraví. Ministrem sociální péče se stal sociální demokrat Lev Winter, který patřil k předním domácím odborníkům v otázkách sociálního pojištění. Právě Winter prosadil do vládního prohlášení první vlády ustanovení o nutnosti vybudování sociálního pojištění a velkorysé sociální ochrany obyvatelstva v novém státě. V tomto období existoval také široký konsenzus napříč politickými stranami o nutnosti vybudování silné sociální politiky. Mocnou záštitu sociálních reforem představoval také Tomáš Garrigue Masaryk. „Přijde doba vyvlastňování. Postup reforem musí být ohebný a přizpůsobený poměrům místa a doby. Ale reforma bude radikální,“ prohlásil v jednom z rozhovorů Masaryk v roce 1919.
Politická shoda na změnách v nové republice umožnila rychlé uzákonění různých sociálních opatření. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba, zřízen úřad pro zásobování lidu a byl založen Všeobecný penzijní ústav v Praze jako ústředna spravující větev sociálního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. V roce 1919 na to navázalo prodloužení přísné regulace nájemného z bytů, které doprovázelo nařízení vlády o zabírání bytů obcemi. Zároveň bylo rozšířeno nemocenské pojištění na všechny zaměstnance pracující za mzdu. Československo patřilo v tomto období ke státům s nejprogresivnější sociální politikou na světě.
To vše bylo umožněno dlouhodobým tlakem dělnického hnutí zdola, jemuž majetné vrstvy ustupovaly v obavě před hrozící sociální revolucí. Souběžně s tím ale Československo navazovalo na ochranné sociální zákonodárství z doby Rakouska-Uherska, které se stalo součástí legislativy monarchie od sedmdesátých let 19. století. Monarchie se v lecčems inspirovala Bismarckovým Německem, které zavádělo revoluční sociální reformy v kombinaci s perzekucí dělnického hnutí a sociální demokracie. Jak jsme sledovali v předchozím dílu série, státní sociální politika, kterou v druhé polovině 19. století zaváděli konzervativci v čele s Ottou von Bismarckem, měla vést k odstranění negativních důsledků fungování tržního hospodářství a zároveň měla oslabit socialisty tím, že uskuteční některé důležité požadavky dělnického hnutí. Podobnou politiku kopírovala i rakouská vláda za Eduarda Taaffeho v osmdesátých letech 19. století. Socialisté byli vůči této politice „cukru a biče“ právem podezřívaví. Jakmile ale přestala být dělnická legislativa prvoplánovým nástrojem oslabení socialistického hnutí, sociální demokraté se k ní přihlásili a začali bojovat za její rozšíření.
Historicky prvním dělnickým pojištěním v Rakousku-Uhersku bylo obligatorní úrazové pojištění z roku 1888. Dalším Taaffeho předpisem byl zákon o pojišťování dělníků pro případ nemoci. Ve stejné době vznikají první instituce, které se snaží o systémovější ochranu nezaměstnaných. V roce 1898 pak vznikl Úřad pro zprostředkování práce. Vznikaly též stravovny, kde nezaměstnaní dělníci získali jídlo a nocleh. V předválečných letech se opatrně rozvíjela také bytová politika. Ta byla potřebná zejména v průmyslových městech jako Praha a Brno. Soustředila se na podporu výstavby zdravých a levných dělnických bytů. Problém přelidněnosti bytů se však nepodařilo v předválečné éře vyřešit.
Po 28. říjnu 1918 panovala v novém státě silná nespokojenost s kapitalistickým řádem a poptávka po všeobecné socializaci. V roce 1919 se odbory podílely na sjednání 1087 kolektivních smluv, které se týkaly 46 802 závodů s 946 409 zaměstnanci. Strmý nárůst členské základny zaznamenaly také odbory. Počet členů odborů vzrostl z přibližně 75 000 na 856 000 osob v roce 1920. „Prohlašuji výslovně, že proti socializaci nejsem. Válka a z ní vzniklá sociální revoluce nedovolí nikde nerušené trvání předválečného sociálního řádu. Marx a jeho stoupenci správně analyzovali anarchii novodobé výroby. Bez znalosti všech hospodářských sil, bez znalosti celkové produkce a potřeb nelze zahájit úspěšnou socializaci,“ řekl prezident Masaryk v květnu 1919 při návštěvě Škodových závodů v Plzni. Masaryk vyhlížel socialistickou budoucnost nového státu i proto, že ji považoval nejen za nezbytnou, ale také za jedinou možnou odpověď na růst popularity komunistů.
Politika škrtů zachraňuje kapitálový řád
Zatímco se socialisté snažili vytěžit maximum z poválečné revoluční vlny, kapitál, který se mezitím snažil o svou rekonstrukci v nových podmínkách, připravoval tvrdý protiúder. Na pomoc přišel italský vůdce Mussolini. Jeho fašistický režim začal zavádět politiku škrtů, která umožnila obnovení starých mocenských vztahů. Prosazoval fiskální úsporná opatření tím, že systematicky rušil poválečné vybojované výdobytky dělníků, drasticky omezoval výdaje na sociální péči a zrušil dědické daně a daně z mimořádných zisků, zatímco současně zvyšoval daně pracujícím. Následovala měnová a průmyslová úsporná opatření. Fašistická vláda zvýšila úrokové sazby a zakázala odbory a stávky, přičemž k potlačení mezd a upevnění kontroly využila právní sílu.
Aby dokázal tato opatření prosadit s co nejmenším odporem, obklopil se Mussolini ekonomy, kteří znovu vybudovali bariéru mezi ekonomikou a politikou, kterou se dělníci odvážili prolomit. Ekonomové, kteří vystupovali jako odborníci, naopak jednotně vystoupili s opatřením politiky škrtů, která měla přesvědčit širokou veřejnost, že jakákoliv alternativa ke kapitalistickému řádu je nemožná. První mezinárodní ekonomické konference v Bruselu (1920) a Janově (1922) byly výchozím bodem pro vznik projektu namířeného proti dělníkům. Občané, kteří očekávali odměnu za své válečné oběti, si museli uvědomit, že „odměnou“ za poválečnou obnovu nebude demokratická kontrola nad průmyslem ani nový a moderní systém sociálního zabezpečení, ale, jak to vyjádřil britský investiční bankéř R. H. Brand, „tvrdá realita“ v podobě „práce a utrpení“. Úsporná opatření měla jasný cíl – bránit kapitalismus před jeho nepřáteli. „Fašistické smýšlení se dokonale shodovalo s názory kapitalistických ekonomů. Ti rychle pochopili, že režim vytvoří podmínky pro uskutečnění jejich ideálních ekonomických modelů, čímž v konečném důsledku podpoří vybudování kapitalistické společnosti, která bude prakticky nedobytná,“ shrnuje propojení fašismu a kapitálového řádu ekonomka Clara E. Mattei.
Politika škrtů není žádná novinka, kterou by ekonomové vymysleli nedávno, ani není produktem éry neoliberalismu. Je to politika, která je bytostně spjata s existencí kapitalismu. Její funkcí je zajištění existujících společenských a majetkových hierarchií v kapitalistické společnosti a zamezení jakéhokoliv náznaku společenské změny. Mark Blyth ve své knize Austerity: The History of a Dangerous Idea (Politika škrtů: historie nebezpečné myšlenky) poukazuje na to, že ačkoliv politika škrtů nikdy nevedla ke kýženému výsledku, tedy snížení státního dluhu či nakopnutí hospodářského růstu, vlády po celém světě se k této ekonomické politice vrací znovu a znovu. Na první pohled se to může zdát jako šílenství. Proč by se vlády vracely znovu a znovu k něčemu, co evidentně nefunguje? Ekonomka Clara E. Mattei vidí v politice „austerity“ efektivní metodu, jejímž primárním cílem je obrana kapitalistického systému. Politika škrtů se podle Mattei prosazuje zejména v momentech, kdy je kapitalismus v ohrožení ze strany všeobecné nespokojenosti lidu, který požaduje alternativní způsob společenské organizace. Přesně takový ekonomický nástroj hledali ekonomové po konci první světové války, aby zachránili kapitalismus před definitivním koncem.
Politika škrtů je efektivní nástroj, který pomáhá rozbít kolektivní sílu odborů a dělníků. Je rámovaná jako rozumná politika. Musíme si utáhnout opasky, vyhrnout rukávy a makat. Jen díky našemu odhodlání se ekonomika znovu vzpamatuje. Politiku škrtů prosazovali tzv. nezávislí ekonomové, kteří nerozhodovali z pozice politiky, ale z pozice expertního vědění. V jejich očích rozhodování v oblasti ekonomiky přece nelze konzultovat s veřejností. Rozhodovací proces se proto delegoval na technokratické instituce typu centrálních bank, které pak mohly jednoduše aplikovat politiku škrtů na společnost. Cílem bylo přesunout národní bohatství a zdroje směrem k vyšší společenské třídě, která podle ekonomických expertů byla jediná schopná šetřit peníze a investovat. Fiskální podoba této politiky cílila na zdanění a škrty v neproduktivních veřejných výdajích, tedy zejména ve školství, zdravotnictví a kultuře. Dělnická třída měla svázané ruce, jelikož méně peněz v oběhu znamená pokles ekonomiky a snižuje její vyjednávací pozici. Posledním krokem je pak autoritářský postup vůči organizované pracovní síle – snižování počtu státních úředníků, snižování mezd, tvrdý postup vůči odborům a stávkám. Díky této kombinaci se podařilo zkrotit třídní konflikt ve prospěch nejbohatší menšiny.
Za průkopníka politiky škrtů je považován britský ekonom Ralph G. Hawtrey, jehož myšlenky sloužily jako návod k zavedení poválečné „austerity“ v Británii na začátku dvacátých let minulého století. V Itálii patřil mezi hlavní postavy politiky škrtů ekonom Maffeo Pantaleoni, jenž patřil k hlavním postavám ekonomického týmu během let fašistické vlády Benita Mussoliniho. Pantaleoni a jeho kolegové měli volné ruce – mohli prosazovat své ekonomické teorie bez jakéhokoliv omezení, zvláště pak ze strany demokratických institucí. Fašismus symbolicky ukončil italskou poválečnou cestu k alternativnímu společensko-ekonomickému systému v roce 1923 rozpuštěním Ministerstva práce. Politika škrtů dokázala potlačit nejenom revoluční tendence části italské společnosti, ale také náznaky sociálně odpovědného kapitalismu.
Svět ve spárech hospodářské krize
V mezinárodním srovnání získalo Československo v sociální politice vcelku dobrou pozici. Bylo aktivním členem Mezinárodní organizace práce a vládní orgány v rámci možností reagovaly vstřícně na její podněty a doporučení. Počtem ratifikovaných úmluv o ochraně dělnictva a sociálním pojištění zaujala ČSR v roce 1929 mezi 55 členskými státy Mezinárodní organizace práce třinácté místo, šíří a kvalitou sociálního zákonodárství byla v mezinárodních srovnávacích studiích řazena na sedmé až desáté místo v Evropě. Československo jako jeden z prvních států na světě zavedlo osmihodinovou pracovní dobu, na úrovni jiných vyspělých zemí byla ochrana nájemníků, úprava dovolené, sociální pojištění a 65. rok věku jako hranice pro odchod do důchodu.
Zásadním zlomem v tomto vývoji byla velká hospodářská krize v roce 1929. Stát se ocitl v situaci, kdy klesaly daňové výnosy a zároveň bylo třeba řešit sociální dopady krize. Jedním z protikrizových opatření byla snaha o redukci státních výdajů, včetně restrikce podpor v nezaměstnanosti za vlády Jana Malypetra. Hospodářskou krizi vystřídala brzy obava z nástupu Hitlera k moci. Intenzivní zbrojení ještě prohloubilo státní dluh, zároveň však rostla zaměstnanost. Sociální politika ve třicátých letech však stagnovala a všechny vlády byly bezradné, co se týče otázky, jak koncipovat sociální politiku.
Jedním z nejambicióznějších pokusů o řešení situace v krizových třicátých letech se stal intervencionistický program New Deal v USA. Byl to první radikální pokus o řešení jedné z nejhlubších hospodářských a s ní spojených sociálních krizí v praxi. Rooseveltův program spočíval ve zvýšení zásahů státu do hospodářské a sociální oblasti. Znamenal oslabení doktríny laissez faire, která byla ještě do té doby v USA dominantní ideologií. Roosevelt doufal, že velké veřejné investice a zapojení pracovní síly nezaměstnaných povedou ke zvýšení kupní síly a tím pomůžou růstu poptávky po spotřebních statcích, což pomůže i výrobě a zaměstnanosti. Součástí Rooseveltova programu bylo i zvýšení sociální ochrany nezaměstnaných a dalších potřebných osob. Zákon o sociální bezpečnosti měl ochraňovat občany před sociálními riziky. Na prvním místě to byl zákon o sociálním pojištění pro případ nezaměstnanosti, nemoci, stáří a také veřejné zaopatření rodin s dětmi. Rooseveltův program znamenal popření do té doby tradičního liberalismu a individualismu.
Hitlerův sociální stát
Rooseveltův program byl inspirací také pro ostatní země. Proinvestovat se z krize se rozhodlo i Německo. Zásadní ekonomické reformy a investice byly přijaty ještě před nástupem nacistů, kteří z nich pak mohli v průběhu třicátých let těžit. Hitler a nacisté prošli v chápání sociálního státu několika fázemi. Nejdříve jej vnímali negativně. Byla to součást jejich útoků vůči nenáviděné „výmarské republice“. Poté, co se Hitler dostal k moci, si ale tento pojem začali nacisté přivlastňovat. Ve třicátých letech se pojem sociální stát obecně těšil velké popularitě. Bez ohledu na ideologické směřování konkrétního státu zakořenila rétorika garance sociálních práv občanům v liberálních demokraciích, fašistických diktaturách nebo v sovětském modelu. Ke konci války se k myšlenkám sociálního státu přiklonil také Mussolini, který akcentoval nutnost organizovat sociální stát. Také ľudácká diktatura na Slovensku ve své propagandě operovala s konceptem sociálního státu. V ústavě z července 1939 je dokonce obsažena pasáž o sociálních právech: „Práce je chráněna. Vykořisťování sociálně slabých občanů je zakázáno. Výše mzdy má být přiměřená pracovnímu výkonu se zřetelem k rodinným poměrům.“
Nacistická sociální politika měla svébytný mentální horizont, jímž byla péče o „národ“, který nahradil „společnost“, o jejíž prospěch v liberálně demokratickém státě jde. Nacisté upřednostňovali jedno společenství před druhým na principu rasové příslušnosti. Zatímco jedné skupině obyvatel se dostávalo v plné míře sociální a zdravotní ochrany, ostatním se jí dostávalo buď v menší míře, nebo byli v tom nejhorším případě předurčeni přímo k fyzické likvidaci. V Československu se projevil represivní charakter sociální politiky už během tzv. druhé republiky, která vznikla poté, co Hitler zabral československé pohraničí. Proměna spočívala v redefinici národa a občanství projevující se rezolucemi v „židovské otázce“ a kriminalizací romských obyvatel. Podle historika Michala Frankla byl výsledkem tohoto procesu „zúžený národ“: proměna chápání vlastního národa ovlivněná nacionalistickým radikalismem a etnickým nacionalismem. Změna pojetí národa se nezakládala pouze na rasovém vylučování. Vylučovali se také čeští Němci a další občané, kteří nevykazovali objektivní znaky příslušnosti k „českému národu“. Stoupenci této změny slibovali spolehlivý a dobře fungující stát, který se bude umět postarat o svůj národ. Ideologie „národní pospolitosti“ jim poskytovala nástroj, jak splnit své sliby. Měla redukovat napětí uvnitř společnosti a současně symbolizovala novou šanci národa, která by byla uskutečněna napravením „chyb“ meziválečné republiky. Homogenizace národních společenství a vylučování „cizích elementů“ byly reakcí na pomnichovský strach z „ohrožení národní existence“.
Protektorátní sociální politika
Po obsazení Československa nacisty v březnu 1939 nedošlo v tomto směru k žádné zásadní změně. Důvodem bylo zejména to, že nacisté potřebovali funkční a výkonné válečné zázemí, v jehož srdci stál Protektorát Čechy a Morava. „Nacisté se nepokoušeli nějak intenzivněji zmocnit sociálněpolitických institucí a systému sociálního pojištění. Hlavním záměrem okupačních orgánů bylo zmapovat terén, poznat mechanismy a instituce sociální politiky, zajistit jejich kontrolu a plynulý chod a případně jeho provoz přizpůsobit německým potřebám. Tento záměr měl důvod v tom, že se nacisté obávali unáhlených zásahů do složitého systému, jaký představovalo sociální pojištění, které mohly ohrozit jeho funkčnost a později v čase války způsobit nežádoucí efekty,“ píše ve své knize o protektorátní sociální politice Zastřené počátky sociálního státu historička Radka Šustrová.
Péče o dělnictvo patřila k nejpodstatnějším agendám protektorátní sociální politiky. Z velké části ji můžeme považovat za účelovou, protože jejím motorem byl v první řadě hospodářský zájem. Sociální politika měla vést k přijetí vládnoucího režimu a jeho podpoře. Na této cestě měly dělníky doprovázet sjednocené české odbory, jejichž hlavní náplní byla všestranná péče o české dělníky. Odborová ústředna se starala o sociální a kulturní zajištění českého dělnictva prostřednictvím projektu „Radost ze života“, zotavovacích a stravovacích akcí, kulturních programů a odborných kurzů pro dělnické obory. Národní odborová ústředna ve své činnosti napodobovala svou partnerskou instituci, Německou pracovní frontu. Sociální pojištění za protektorátu hrálo hlavní roli v sociální ochraně.
Po konci války nebylo nutné veřejnoprávní sociální politiku křísit z klinické smrti, protože z hlediska palety nabízených služeb fungovala v plném rozsahu. Poválečná koncepce sociální ochrany vcelku plynule navazovala na tu protektorátní. Ze slovníku pouze vymizelo označení „sociální stát“, protože byl až příliš úzce spojen s nacisty a fašistickými vládami. Nicméně budování nového státu mělo udělat tlustou čáru za meziválečnou érou a vytvořit zcela nový řád, který bude založený na sociální spravedlnosti, bezpečí a péči o všechny obyvatele národa bez rozdílu. Podobným směrem vykročily i všechny ostatní země. Už se neměla opakovat situace z období po konci první světové války. Začaly zlaté časy sociálního státu.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás