Česko je východní Evropa. Litevci nebo Rumuni chápou, proč si nechceme říkat „soudruhu“

Máme právo mluvit i o věcech, na něž nejsme expertky? Co pro nás znamená koncept woke? Jak to, že jsme před deseti lety všichni tak milovali Ameriku? A proč ve svém slovníku používáme tolik anglicismů?

Klára Bělíčková, Johana Trejtnar

V novém díle podcastu MOSHPIT, natočeném v areálu univerzity v Cambridge, Klára s Johy probírají rozdíly mezi západní a středo-východní Evropou, právo mít i nemít názor nebo Evropskou unii.

„Když jsme s Johy před pěti lety poprvé řešily politické úvahy v klimatickém hnutí, tak byly velmi silně zakořeněné ve vztahu východní Evropy a Západu… a teď sedíme na nejzápadnější škole, kterou bych si dovedla představit,“ podotýká Klára.

„Z éry klimatického aktivismu si odnášíme přesvědčení, že k Česku přistupovat jako k východní Evropě je často velmi užitečné,“ dodává Johy. „Sdílíme podobnou historii a chápeme navzájem věci, které na Západě nemůžou pochopit – třeba když mi někdo na Západě řekl, že bychom si v levicových prostředích měli říkat soudruhu.“

V podcastu jsme se bavily také o tom, jakým způsobem může být požadavek mít na věci silný názor politický. Zatímco například v patriarchálním systému mají často silné a zároveň nepodložené názory muži, feminismus totéž často vyžaduje po ženách, aby přijaly podobně silné názory a přiblížily se tak mužům. „Woke“ má tak podle Kláry podobný efekt – požaduje od nás mít názor na všechno, i na věci, kterým nerozumíme.

Kruh se v MOSHPITU uzavírá. V podcastu není moshpit pod stagí, ale na stagi – za majkem. V podcastu řešíme společenská témata. Kde stejně jako na koncertech do sebe narážejí a setkávají se tu lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Od mladých lidí pro mladé lidi. Kolektivně, společně, posluchači, hosté i moderátoři.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále