Útok v Berlíně je nepřekvapivým důsledkem současné pravicové německé politiky

Od pátku 24. července do soboty 25. července probíhaly v Berlíně akce na podporu LGBTQ+ komunity. Největší událostí byl jako každý rok Christopher Street Day (CSD) – pojmenovaný podle nepokojů, které vypukly v New Yorku v roce 1969 v reakci na brutální policejní razii v gay baru Stonewall Inn. Na připomínkové akci v Berlíně vystupovaly populární zpěvačky, zpěváci a kapely z celého světa. Programů a pochodu se zúčastnilo několik set tisíc lidí.

Útok v Berlíně na nevinné účastníky LGBTQ+ akce nebyl útokem na svobodné a rozmanité Německo. Nic takového už dlouho neexistuje. Byl prostě útokem na LGBTQ+ komunitu!

Mnohem menší akcí byl průvod Internationalist Queer Pride Berlin (IQPB), který vyjadřuje odpor ke komercializaci a pinkwashingu CSD a zároveň se staví proti kolonialismu a útlaku. Letos se nedl ve znamení solidarity s Palestinou. Zatímco sem policie nasadila stovky svých příslušníků, kteří již tradičně šikanovali, provokovali a následně napadali a zatýkali účastníky IQPB, naprosto selhala v zabezpečení hlavní akce. 

Kolem desáté hodiny večer tak mohla vjet dodávka do davu v jednom z vchodů poblíž Postupimského náměstí v samém centru Berlína. Když nabourala, útočník ještě vyskočil a útočil na lidi sečnou zbraní. Útok si vyžádal 29 zraněných, mnoho těžce. Zavražděna byla žena z Polska. Za pachatele byl rychle označen již dříve trestaný jednadvacetiletý rodilý Berlíňan a německý občan Abdul B., který byl v podmínce za přípravu závažného násilného činu ohrožujícího stát. Již v neděli byl díky udání nalezen v zahrádkářské kolonii. Tam ho policie zastřelila.  

Tento hrozný čin zapadá do trendu rostoucího násilí proti lidem z LGBTQ+ komunity, jak ho můžeme sledovat zejména v poslední dekádě. Spolek queer rozmanitosti LSVD uvádí, že mezi lety 2010 a 2025 se počet trestných činů více než zdesetinásobil. Jedná se především o urážky, násilné činy, podněcování k nenávisti, nátlak a vyhrožování. V roce 2025 bylo registrováno 2070 trestných činů z důvodu sexuální orientace, z toho 284 násilných. Je dobré zmínit, že část nárůstu je „pozitivní“, protože je daná vzrůstající ochotou lidí a komunit případy hlásit a dohlížet na policejní a soudní vyšetřování. Ovšem i tak studie EU uvádí, že až 87 procent napadených trestný čin neoznámí. 

LGBTQ+ ve východním a západním Německu

Německá LGBTQ+ komunita to nikdy neměla lehké, a to především v konzervativním západním Německu. Ve východní části rozděleného Německa, ve státně socialistické NDR, nejvyšší soud označil homosexualitu jako neškodnou pro socialismus v roce 1957 a od té doby ji soudy přestaly trestat. V roce 1968 byl navíc ve východním Německu přijat nový zákoník, který omezil sexuální styk mezi homosexuály věkovou hranicí 18 let (limit u heterosexuálů byl 16 let). Pod tlakem tohoto vývoje o rok později i v západním Německu soudy rozhodly netrestat homosexuální styk, ovšem jen mezi občany staršími 21 let. Zbytky nacistického paragrafu 175 zůstaly v bývalém západním Německu platné až do roku 1994, kdy byl definitivně zrušen (v roce 2002 německá vláda oběti tohoto zákona rehabilitovala). Odlišný vývoj na východě přetrvával až do samého konce režimu – v roce 1987 nejvyšší soud NDR rozhodl, že homosexualita je rovnocennou variantou chování a lidská práva náleží i homosexuálům a následně v roce 1989 Parlament NDR (Volkskammer) zrušil věkovou hranici a homosexualita se stala plně legální.

Podobně to bylo s trans lidmi. Ve východním Německu mohli od roku 1976 svobodně rozhodovat o změně pohlaví s tím, že tranzice byla hrazena pojišťovnou. Trans lidé se mohli ženit, vdávat a adoptovat děti. Na západě byla sice od roku 1980 umožněna změna jména, ale povolení tranzice předcházela přísná vyšetření, nucený rozvod a zákaz vychovávat děti. Konzervativní politika představovaná především stranami Křesťanskodemokratická unie (CDU) a Křesťansko-sociální unie Bavorska (CSU) se s tím ve většině nikdy nesmířila. Vedle odporu k LGBTQ+ můžeme sledovat také odpor k prosazování práv žen a k ochraně před domácím násilím. 

Vrcholem této „říšské morálky“ jsou výroky současného německého kancléře Friedricha Merze. Zatímco dnes kancléř mluví o solidaritě a rozmanitosti, týden předtím odmítl vyvěsit duhovou vlajku v den Pridu, protože „Bundestag není žádný cirkus“. Vyvěšování vlajky na znamení solidarity přitom jindy samozřejmě podpořil. Když se ho ptali, zda mu nevadí, že jeho politický kolega je homosexuál, řekl se svým proslaveným smyslem pro humor, že „nevadí, pokud se drží dál“. V Bavorsku, kde je jeden z nejvyšších počtů napadení kvůli sexuální orientaci, tamní ultrakonzervativní předseda vlády Markus Söder zakázal používat inkluzivní jazyk včetně neutrálního oslovování nebinárních lidí. Je to další rozjíždění kulturních válek ze strany pravice a jak ukazuje rostoucí genderově motivované násilí v Německu, poškozuje menšiny a vnáší nejistotu do celé společnosti. Jestliže tedy dnes německý kancléř mluví o tom, že útok nebyl jen útokem na LGBTQ+, ale na liberální svobody Německa, je to bohapustá lež, protože největším ohrožením liberálních svobod je současná vláda a především křesťanské unie CDU/CSU. 

Abdul a ten druhý

Jak ví každý dobrý policista i pravicový politik, když to udělá muslim, je to terorismus, když černoch, je to gangster a když běloch, je to psychicky nemocný člověk. Není od věci se ptát, kdo byl vlastně Abdul B., zastřelený podezřelý z útoku. Z dostupných zdrojů se dá zjistit, že se narodil v Berlíně libanonským rodičům s německým občanstvím, jejichž postoj k islámu nebyl nijak žhavý. Rodiče se rozvedli a Abdul zůstal s matkou a dvěma sestrami v bytě ve středostavovské čtvrti Schöneberg, kde se rodině dařilo i přes finanční těžkosti bydlení udržet. Od první třídy měl problémy s nekontrolovanými emocemi a agresivitou, základní školu musel změnit a později chodil do takzvané podpůrné školy. Po jejím dokončení mohl nastoupit do učebního oboru, ale po čase dal před studiem přednost práci u bezpečnostní agentury. Od 18 let navštěvoval islámské vzdělávání a chtěl studovat na imáma, nebyl však vpuštěn do Maroka. Později se pokusil dostat do Sýrie, aby se připojil k Islámskému státu, ale v Libanonu byl zatčen a odsouzen ke třem měsícům vězení za trestné činy související s podněcováním náboženských a sektářských konfliktů. Po návratu do Německa strávil dalších pět měsíců ve vazbě a následně byl odsouzen k 22 měsícům podmíněně za přípravu závažného násilného činu ohrožujícího stát a za šíření propagandy Islámského státu. Státní zastupitelství se proti mírnému rozsudku odvolalo. Soud jej odůvodnil mimo jiné tím, že obžalovaný už strávil osm měsíců v detenci a během řízení vyjádřil lítost nad svými činy.

Nicméně policie ho nadále sledovala, odposlouchávala, sledovala jeho telefon a před jeho byt byla umístěna kamera. Ze záznamu je zřejmé, že opustil byt hodinu před útokem. Tuto informaci ovšem policie ignorovala. 

Zabránit se tomu dalo těžko, ale…

Zabránit útoku pomateného náboženského fanatika frustrovaného společenským prostředím je těžké. Ovšem je také příliš jednoduché tvrdit, že to nejde, nebo účelově vytahovat pouze jeden problém. Podívejme se raději na jednotlivé aktéry, kteří měli možnost situaci ovlivnit.

Nejvíce kritiky se sneslo na soud, který neposlal viníka do vězení. Mnoho lidí volá po přísnějších trestech. Je samozřejmě jen těžko pochopitelné, že za jeden z nejzávažnějších trestných činů na úrovni terorismu dostal šestiměsíční podmínku. Bude ještě třeba prokázat, zda jde o selhání justice, či jen o nekompetentnost konkrétního soudního senátu. V přísnosti trestů ani soudů totiž problém není, jak vidíme v monstrprocesu s protiválečnými a lidskoprávními aktivisty ve Stuttgartu. 

Poukazuje se tedy na problém s probační službou, která měla viníka deradikalizovat a kontrolovat, což se zjevně nepodařilo. Ovšem Abdul říkal všem přesně to, co chtěli slyšet, a navíc, jak tvrdí i němečtí sousedé, působil sympaticky a mile. Ale pokud probační služba není schopna poznat přetvářku, je to určitě problém.

Nepochybně však naprosto selhala policie – a to hned třikrát. Poprvé, když za velké peníze nasadila sledovací techniku a snad tedy i k tomu příslušný personál, aniž by byla schopna v době masových akcí vyhodnotit situaci jako kritickou. Podruhé selhala, když nebyla schopna zajistit bezpečnost akce, možná i proto, že se více soustředila na potlačování mírové akce toho dne, proti které nasadila stovky policistů a tajných agentů. Potřetí selhala, když speciální jednotku zaskočilo, že podezřelý, o němž bylo známo, že je ozbrojen, na ni skutečně vytáhl zbraň. Místo toho, aby ho zpacifikovala, zatkla a předala k dalšímu vyšetřování, prostě ho zastřelila. Tím pádem se již o činu nedozvíme o mnoho víc, než víme teď. Rostoucí neschopnost řešit krizové situace ve spolkové policii dostoupila evidentně kritického bodu, což se bohužel ještě pojí s její rostoucí brutalitou a takřka absolutní beztrestností.

Osobně vidím problém i v segregačním modelu západoněmeckého školského systému, který se po sjednocení jako jed rozlezl po celém Německu. Nedokáže dobře integrovat a dát šanci ani dětem z chudších německých rodin, natož pak pomoci se začleňováním menšin včetně dětí s nějakým handicapem. Německým problémem je stále rostoucí násilí proti LGBTQ+ lidem. Je smutné, že i nejvyšší politici obou křesťanských unií nadále rozjíždějí populistické kulturní války a nic na tom nezmění ani pokrytecká kancléřova řeč na smutečním shromáždění. A největším problémem je samozřejmě – a už to vypadá jako klišé – rozdělení společnosti. Na tom nesou vinu především pravicoví politici a kancléř Merz zvláště. Ať už označuje duhovou vlajku za cirkusáckou, chce vylepšit rasový obraz měst nebo označuje migranty za hlavní nebezpečí pro německé dcerky. Situaci nezlepšuje ani to, když obyčejné pracující Němce obviňuje z lenosti a simulantství. 

Fatální selhání

Útok v Berlíně na nevinné účastníky LGBTQ+ akce nebyl útokem na svobodné a rozmanité Německo, jak se nám snaží namluvit konzervativní a liberální politici. Nic takového už dlouho neexistuje. Byl prostě útokem na LGBTQ+ komunitu! Na tu zavražděnou ženu a na 29 poraněných lidí! Díky zmatlané akci speciálních policejních jednotek se už nikdy nedozvíme, zda šlo skutečně o promyšlený teroristický útok, akci emocionálně labilního a frustrovaného mladíka nebo čin násilnického náboženského fanatika. Samozřejmě ani ta nejideálnější společnost není chráněna před masovými vrahy, magory a fanatiky. Ale jisté je, že k úspěchu tohoto útoku přispělo fatální selhání spolkové státní moci, která rozdmýchává rozdělení společnosti a není schopna zajistit bezpečnost svým občanům. Naopak ji rostoucí kulturní válkou i sociálním a rasovým dělením nadále ohrožuje.