Máme za sebou první vlnu veder. Na přelomu června a července meteorologové naměřili lokální rekordní teploty a 28. června byl zaznamenán nový historický rekord, kdy teplota dosáhla neuvěřitelných 41,9 °C. Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) a Světová zdravotnická organizace (WHO) ale varují před další, ještě extrémnější vlnou. Vlny veder samy o sobě nejsou nic neočekávaného ani nového. Průměrná roční teplota v Česku roste a počty tropických dní se od 60. let více než zdvojnásobily. Stejně tak se rapidně zvyšuje počet dní, kdy je nutné chlazení (Cooling Degree Days, CDD) a naopak se snižuje počet dní, kdy je nutné vytápění (Heating Degree Days, HDD).
Energetické štítky, které hodnotí energetickou náročnost budovy, postrádají indikátor, jenž by zohledňoval teplotní komfort během léta.
Takzvané „stupňodny“ vycházejí z předpokladu, že při venkovní teplotě 22 °C nepotřebujeme k zajištění pohodlí ani vytápění, ani chlazení. Počítají se jako rozdíl mezi denním teplotním průměrem a referenční hodnotou 22 °C. Slouží k hodnocení toho, jak teplé nebo studené dané období je, a pro odhad energetické spotřeby. Co je ovšem na letošním vývoji specifické, jsou nejen rekordně vysoké teploty, ale i jejich brzký nástup – letošní červen se stal nejteplejším v historii v celé západní Evropě a druhým nejteplejším červnem celosvětově – ukazuje se tak, že extrémní projevy změny klimatu se stále zrychlují.
Přehřáté byty
Extrémní vedra přitom představují vážné zdravotní riziko. Každé léto je v Evropě hlášeno několik desítek tisíc úmrtí souvisejících s horkem a počty se každým rokem zvyšují. Ze všech extrémních jevů souvisejících se změnou klimatu způsobují nejvyšší počet úmrtí v Evropě právě vedra. Vedle toho jsou zde zdravotní dopady na lidi s chronickými onemocněními – respiračními, kardiovaskulárními i psychickými. Právě starší osoby a lidé s chronickým onemocněním patří vedle dětí a žen mezi nejzranitelnější skupiny.
Jednou ze zranitelných skupin jsou také nízkopříjmové domácnosti. Ty často žijí ve čtvrtích, kde chybí zeleň nebo veřejná infrastruktura k ochlazení (např. klimatizované veřejně přístupné objekty, zastíněná veřejná prostranství, vodní prvky) a kde je kvalita bytového fondu na nízké úrovni.
Rezidenční sektor v EU představuje největší podíl na konečné spotřebě energie (u nás mají bytové domy největší podíl na emisích všech budov), většina budov je totiž energeticky neefektivních (dle odhadů jde až o 75 % budov v EU) a závislá na fosilních palivech. Ačkoliv pro Českou republiku přesná data nejsou, odhaduje se, že energetická spotřeba bytových domů je u nás vyšší, než činí průměr EU i OECD. Většinu bytového fondu u nás totiž tvoří budovy postavené před rokem 1980, z nichž více než polovina stále není izolovaná. Mnoho domácností tak přežívá horka v přehřátých bytech – starší a špatně izolované budovy jsou v létě náchylnější k přehřívání a v zimě naopak k únikům tepla.
Pro popis situace, kdy si domácnosti nemohou dovolit udržet teplotní komfort nebo kvůli nepřiměřeně vysokým výdajům na energie musí snižovat výdaje na jiné životní potřeby, se používá termín energetická chudoba. V posledních letech se ovšem v odborné literatuře a politikách některých (především jižních) evropských zemí začíná objevovat také termín „letní energetická chudoba“, který popisuje stav, kdy domácnostem chybí cenově dostupné chlazení. U nás jde o dosud přehlížený problém, ale jak data ukazují, není o nic méně závažný.
„Jakkoliv je zima obdobím spojeným s vysokými náklady za udržování požadované teploty, teplotní diskomfort doma zažívají lidé častěji v létě,“ uvádí se ve studii Ústavu empirických výzkumů (STEM). Dle této studie celkem 27 % respondentů a respondentek uvedlo, že jim bylo v létě doma příliš teplo, oproti 7 % lidí, kteří uvedli, že jim během zimy bylo příliš zima. Jen 12 % respondentů a respondentek má doma klimatizaci, další pětina uvažuje o jejím pořízení, ale 68 % lidí klimatizaci nemá a ani nad její koupí neuvažuje.
Klimatizace jsou drahé, energeticky náročné a uspořádání bytu či obtížná domluva se SVJ nebo pronajímatelem často ani jejich instalaci neumožňuje. Zároveň celý problém jenom umocňují, protože vypouštějí horký vzduch do okolí a zatěžují energetickou síť. Pokud navíc nečerpají elektřinu z obnovitelných zdrojů, přispívají svou spotřebou k vypouštění emisí skleníkových plynů, které dále klimatickou krizi urychlují.
Alobal nestačí
Energetické štítky, které hodnotí energetickou náročnost budovy, postrádají indikátor, jenž by zohledňoval teplotní komfort během léta. V jihoevropských zemích se tento problém logicky vynořil již dříve a země jako Itálie, Řecko, Portugalsko, ale i Francie, Belgie, Nizozemí nebo Rumunsko hodnotí v rámci svých energetických štítků i faktory, jako je ochrana proti slunci a ventilace. S letošní revizí evropské směrnice o energetické náročnosti budov (EPDB) je naděje, že i ostatní evropské země budou tento příklad následovat.
Stejně jako v případě zimní energetické chudoby jsou nejvíce zranitelné domácnosti v nájemním bydlení. Nejenže většina nájemníků a nájemnic žije v zastaralém bytovém fondu v přehřátých městech, ale zároveň nemají možnost ovlivnit energetickou náročnost budov, ve kterých žijí. Nájemní smlouvy jim neumožňují větší zásahy jako například instalaci venkovních žaluzií nebo rolet a lepení alobalu na okenní skla poskytuje v extrémních vlnách veder jen malou úlevu.
Majitelé bytů přitom nemají motivaci zavádět úsporná opatření, protože účty za energie platí nájemník. Často se setkáváme s neochotou majitelů řešit i běžné opravy, natož aby investovali do zlepšení podmínek v nájmu. Dotace navíc předpokládají vstupní investice, vyplácí se pouze část investice, a to navíc zpětně (Zelená úsporám), neřeší hloubkové renovace (Nová zelená úsporám Light) nebo se týkají pouze rodinných domů (Oprav dům po babičce). Nová zelená úsporám navíc nově majitelům bytových domů již neposkytuje dotace, ale pouze bezúročné půjčky. To dává smysl v případě majitelů mnoha bytů, kteří mají pasivní příjem z pronájmů, ale může to být bariéra pro chudší vlastníky, kteří bydlí ve vlastním a jsou zatížení hypotékou.
Hloubkové renovace budov navíc vyvolávají obavy i u nájemníků samotných, neboť hrozí jejich vystěhování nebo rapidní zvýšení nájemného. Snaha o pozitivní motivaci pronajímatelů ve formě různých státních dotací na renovace domů, se tak ukazuje jako lichá. Skutečným řešením jsou jedině systematické, komplexní a vzájemně provázané politiky, jejichž dopady však nepocítíme hned.
Problém tzv. rozštěpených motivací (split incentives) řeší například švédský model tepla jako služby, který vychází z velmi rozvinuté sítě dálkového vytápění. Zřejmě nejpropracovanější politiku pak představuje nizozemský bodovací systém pro nájemné. V jeho rámci jsou každému bytu přiděleny body v závislosti na velikosti, lokalitě, vybavení, ale také energetické náročnosti budovy. Počet bodů pak určuje maximální možné nájemné pro daný byt. Francie postupně zavádí zmrazení nájemného nebo přímo zákaz pronájmu energeticky nevyhovujících bytů z tříd F a G, přičemž v následujících letech se bude pravidlo postupně rozšiřovat na třídu E a další. V Rakousku, Německu a skandinávských zemích zase fungují jasná pravidla, která omezují nebo jinak regulují zvyšování nájemného po ukončení renovací.
Sociálně spravedlivá politika
Podle predikcí Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) se počet horkých dní do roku 2100 zdvojnásobí. V nadcházejících pěti letech budeme opakovaně překonávat kritickou hranici oteplení o 1,5 °C, lámat rekordy nejteplejších let a vlny veder, které dříve nastávaly jednou za deset let, budou v tomto období v průměru více než čtyřikrát častější. Teploty v Evropě navíc rostou dle letošní zprávy Copernicus Climate Change Service dvakrát rychleji, než je globální průměr. Vzhledem k tomu, že klima se mění rychleji, než se předpokládalo, představují klimatické plány měst a energetická náročnost budov zásadní výzvy, se kterými se budeme muset vypořádat
Různé adaptační a mitigační politiky jsou u nás bohužel často jen na lokální nebo mikro úrovni – parkovací místa mají přednost. Místo zacílení finančních a jiných prostředků tam, kde jsou nejvíce potřeba, se u nás dotace ruší. Česká republika navíc není schopna systematicky sbírat data, aby evropské finance na renovace budov mohly mířit do potřebných lokalit a domácností. Roční míra renovací žalostně zaostává za tempem, které je požadované pro dosažení klimatických cílů pro rok 2030. To vede nejen k neplnění klimatických plánů, ale nakonec to nejvíce dopadá na samotné domácnosti.
Obce samozřejmě mohou zefektivnit energetickou náročnost budov ve svém vlastnictví, posilovat výstavbu obecního energeticky nenáročného bydlení nebo zkoušet různé formy obecní a komunitní energetiky. Všechno jsou to však řešení vyžadující finance a dlouhodobý časový horizont, které nemáme.
Co může udělat každá samospráva teď a tady, jsou systémy včasného varování a informování, jak a kde se chránit před vlnou veder. Hlavní město Praha spustilo například interaktivní mapu oáz chladu, kde si můžete vyhledat veřejně dostupná pítka, mlžítka a další vodní prvky ve městě. O klimatických plánech jednotlivých českých měst si můžete přečíst více v přehledném článku na iRozhlase.
Ruku v ruce s tím však bude do budoucna třeba přejít k razantnějším krokům na celostátní a celoevropské úrovni. Česká komora architektů vyzvala samosprávy a komunální politiky a političky, aby přípravu sídel na extrémní projevy počasí zařadili mezi své priority. Mezi doporučení pro obce řadí tvorbu klimaticky příznivých veřejných prostorů (například výměnou povrchů nebo výsadbou stromů), podporu zadržování vody a modro-zelené infrastruktury, renovace budov s přihlédnutím k extrémním projevům klimatu nebo udržitelné využívání energie.
Možnost zvrátit změny klimatu jsme již promarnili. Stále je ale zásadní co nejrychleji přejít na bezuhlíkovou ekonomiku, která nebude extrémní klimatické projevy – jako jsou právě vlny veder – exponenciálně zhoršovat. Zároveň je nezbytné ochránit v první řadě ty nejzranitelnější. Klimatická krize totiž nejhůře dopadá na ty, kdo za ni vůbec nemohou. Přitom ji z velké části způsobilo několik největších fosilních korporací, jako jsou ExxonMobil, Saudi Aramco, Gazprom nebo Shell. Princip klimatické spravedlnosti říká, že řešení zmírňující dopady klimatické krize mají platit znečišťovatelé, kteří problém způsobili. Potřebujeme tedy politickou sílu, která by dokázala prosadit, aby masivní vlnu energetických renovací nebo výstavbu energeticky úsporného obecního bydlení zaplatili oligarchové jako Křetínský nebo Tykač, kteří zároveň čerpají miliardy korun z veřejných peněz.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás