Vláda Andreje Babiše v tichosti připravuje legislativní změnu, která může zásadně proměnit vlastnické vztahy k české zemědělské půdě. Pod záminkou podpory „potravinové suverenity“ a boje proti spekulacím má současná vládní koalice v plánu zavést předkupní právo pro zemědělce, kteří na pozemcích hospodaří.
Pozemková reforma nesmí být vnímána jen jako technikálie, nýbrž jako konkrétní nástroj sloužící k upevnění logiky koncentrace moci a bohatství na úkor všech ostatních.
Na první pohled to zní rozumně. Pod slovem „zemědělec“ si většina z nás představí hodného venkovského strejdu v montérkách a gumácích, který pěstuje brambory a má malý prasečák. V kontextu českého zemědělství a jeho struktury znamená podobný návrh zákona velkou hrozbu. Jak upozorňuje opozice spolu s Asociací soukromého zemědělství (ASZ), změna by vedla k ještě větší koncentraci půdy v rukou velkých agroholdingů a značně by oslabila práva stávajících vlastníků. Zásadní hrozbu představuje také další podkopání snah směřujících k sociálně-ekologické transformaci potravinového systému založeného na udržitelnějším a demokratičtějším zemědělství.
Česko je unikátní tím, že zde v návaznosti na postsocialistické restituce půdu vlastní přibližně tři miliony lidí. Jde o potomky někdejších zemědělců, jejichž statky byly v rámci socialistické kolektivizace sjednoceny do jednotných zemědělských družstev, dobře známých pod zkratkou JZD. Zatímco družstva nebylo po roce 1989 snadné rozdělit a často je proto privatizovali lidé spojení s bývalou nomenklaturou, která JZD řídila za bývalého režimu a rozuměla jejich fungování, k pozemkům se restituenti dostávali o poznání snáze. JZD převedená na akciové společnosti, z nichž mnohé jsou dnes pospojované do agroholdingů, si půdu od restituentů obvykle pronajímají.
Navrhovaná úprava by však pro majitele půdy znamenala zásadní omezení svobody v nakládání s jejich majetkem. Pokud by se rozhodli půdu prodat, museli by ji přednostně nabídnout stávajícímu nájemci. I když v Česku existují i menší farmy včetně rodinných farem, které se navzdory mnoha obtížím snaží navázat na sedláckou tradici rozbitou bývalým režimem, podle ASZ drží naprostou většinu pachtované půdy právě firmy hospodařící na více než 100 hektarech. Ty už dnes českému zemědělství zcela dominují a vládní reforma by jejich dominanci ještě víc posílila právě možností postupně půdu vykupovat.
Vláda plánovanou pozemkovou reformu rámuje jako opatření na obranu české potravinové suverenity. Termín „potravinová suverenita“ však zjevně zneužívá k prosazení zájmů agroholdingů. Se zajištěním potravin pro české obyvatelstvo vládní návrh nemá společného vůbec nic. Mezinárodní výzkumy jasně ukazují, že koncentrace moci v agropotravinářském průmyslu cestu k potravinové suverenitě zásadním způsobem podkopává. Potravinová suverenita totiž nespočívá v maximalizaci výnosů několika komodit jako řepka, pšenice nebo kukuřice. Právě na tuto produkci se čeští agrobaroni soustředí nejvíce a ve značném objemu ji i vyvážejí do zahraničí a prodávají na burze.
Základ pro budování potravinové suverenity spočívá v rozmanité, lokálně zakotvené produkci na produkčně smíšených farmách, kde mají zásadní zastoupení také produkčně složitější plodiny, jako jsou zelenina a ovoce. Kromě samozásobitelských domácností a domácích zahrad se taková produkce obvykle vyskytuje spíše u menších a středních farmářů či u různých alternativních potravinových iniciativ, u nichž roli hrají i jiné hodnoty než pouhý zisk (viz např. probíhající projekt FoodRes nebo výsledky nedávno dokončeného rakouského projektu Food Alternatives).
Že odolnost potravinového systému stojí spíš na diverzifikovaných, lokálně ukotvených modelech, ukazuje i zkušenost z Ukrajiny. Válka zde narušila zejména dlouhé dodavatelské řetězce závislé na dopravě a exportní infrastruktuře, na nichž stojí velké agroprůmyslové podniky.
Naopak podle analýz FAO a některých dalších akademických výzkumů sehrály malovýroba a rodinné hospodaření klíčovou roli jako „nárazník“ proti potravinové nejistotě a pomáhaly udržet zásobování na místní úrovni. Výzkum tedy souhrnně potvrzuje, že velké, vysoce efektivní systémy jsou v krizích křehčí, zatímco menší a lokální potravinové řetězce se dokážou rychleji přizpůsobit a zajistit základní dostupnost potravin.
Navrhovaná reforma české vlády tudíž jde jasně opačným směrem. Místo podpory menších podniků a lokálních potravinových řetězců by její zavedení vedlo k posílení velkých zemědělských podniků. Ty nejenže se často soustředí na vývoz komoditních plodin, ale také je pro ně charakteristické intenzivní, průmyslové zemědělství s velmi negativními dopady na půdu, vodu, krajinu, biodiverzitu i klima. V Česku, pro jehož obyvatelstvo je typická fetišizace soukromého vlastnictví, si také zákon značně zahrává svým otevřeným záměrem omezit možnosti vlastníků rozhodovat o budoucnosti jejich půdy a pozemků.
Organizace zdola proti zemědělské oligarchii
Zatímco opozice a ASZ plánovanou pozemkovou reformu od letošního května kritizují, veřejnost o ní zatím příliš nemluví. Týká se přitom nás všech. Jde o českou půdu a naši potravinovou bezpečnost, ale také o celkovou odolnost naší společnosti vůči budoucím krizím a rizikům. My všichni si můžeme udělat malý domácí či rodinný audit vlastněné půdy. Řada lidí u nás půdu vlastní, ale příliš se nezajímá o to, komu a za jakých podmínek ji pronajímá.
Hned dvě užitečné kampaně jim mohou pomoct nasměrovat využívání půdy udržitelnějším způsobem: kampaň Živá půda Nadace Partnerství například motivuje vlastníky, aby půdu pronajímali zemědělcům, kteří hospodaří udržitelně, pečují o úrodnost a biodiverzitu.
Nezisková organizace Nadace Pro půdu se pro změnu snaží vracet půdu do rukou lidí, kteří na ní hospodaří šetrně a s dlouhodobou péčí. Vykupuje zemědělské pozemky nebo je přijímá darem a následně je svěřuje menším a začínajícím ekologickým zemědělcům, kteří by si jinak půdu nemohli dovolit. Důraz klade na to, aby půda nebyla vnímána jako spekulativní komodita, ale jako živý systém vyžadující péči.
Cílem je v Česku podporovat hospodaření šetrné k půdě, krajině i biodiverzitě. Zároveň jsou tímto způsobem rozvíjeny lokální potravinové systémy a dochází k posilování postavení drobných farmářů a potravinových iniciativ, pro které je velmi obtížné obstát v systému ovládaném agroprůmyslovými strukturami.
Rozdrobená vlastnická struktura půdy v Česku představuje obrovský potenciál pro organizování lidí zdola za účelem rozvoje udržitelného a k přírodě šetrného zemědělství a také rozvoje naší potravinové suverenity, bezpečnosti a demokracie. Tento potenciál bude ztracen, pokud aktuální vlastníci v Česku v důsledku připravované reformy přijdou o kontrolu nad dalším osudem své půdy. Konečné slovo pak budou mít stávající pachtýři, z nichž značná část patří do některého z agroholdingů.
Právě kontrola soukromých vlastníků nad půdou je Andrejovi Babišovi trnem v oku. Navazuje tak na své dřívější snahy vytvářet morální paniku kolem možného rozprodeje české zemědělské půdy cizincům a nyní k nim přidává ještě riziko spekulací s půdou. Ve skutečnosti však právě její skupování velkými zemědělskými podniky povede k další koncentraci půdy u agroholdingů, pro které je „krmení národa“ jen rétorickou zbraní. Jinak by se přece nesoustředily primárně na ziskové komoditní plodiny a biopaliva. Zároveň v těchto podnicích chybí nástupci a neexistuje proto žádná záruka, že své podniky i s půdou nakonec ve velkém neprodají nadnárodnímu kapitálu. Paradoxně by tak zákon o předkupním právu mohl zvýšit rizika, proti nimž má bojovat.
Nepodaří-li se nám zvrátit trend postupné koncentrace půdy v rukou agroindustriálního sektoru, můžeme přijít o ten nejstrategičtější zdroj, kterým je orná půda. Ta v rukou průmyslového zemědělství bez ohledu na původ vlastníků v důsledku degradace podle analýz OSN v průběhu příštích 50 let dospěje až k úplné ztrátě své úrodnosti. V udržitelných a spravedlivých potravinových systémech se přitom skrývá klíč k řešení celé řady současných problémů včetně klimatické krize, úbytku biodiverzity, rozvoje venkova a místních ekonomik, civilizačních chorob, ale také posilování demokracie.
Stavebním kamenem demokracie je i potravinová suverenita, ale suverenita organizovaná zdola, nikoliv diktovaná agrooligarchií. V Česku osud půdy naštěstí pořád ještě ovládají přibližně tři miliony soukromých vlastníků, je však potřeba, aby se o svou půdu začali zajímat. A svou významnou roli mohou hrát také města a městské potravinové politiky, lidé věnující se zahradničení a samozásobitelství, školy, jednotliví spotřebitelé, ale také právě vlastníci zemědělské půdy. Důležitou roli hraje také potravinové hnutí, to je však v Česku zatím slabé a apolitické.
V politický boj by problematiku potravin a zemědělství mohlo proměnit třeba hnutí Milion chvilek pro demokracii. Nikoliv však jako moralistní střet s konkrétními osobnostmi současné vládní koalice, ale jako střet veřejného zájmu se zájmy české oligarchie. Pozemková reforma nesmí být vnímána jen jako technikálie, nýbrž jako konkrétní nástroj sloužící k upevnění logiky koncentrace moci a bohatství na úkor všech ostatních. Potraviny a zemědělství tak lze skvěle využít jako oslí můstek vedoucí od apolitických protestů ke skutečnému strukturálnímu konfliktu. Stačí jen tuto příležitost dobře využít.
Autorka je sociální geografka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás