Klimatická krize není jen kolektivním selháním lidstva jako celku. Je především důsledkem ekonomické aktivity, životního stylu a investičních rozhodnutí extrémně úzké globální elity. Vlády a korporace naléhají na obyčejné lidi, aby nesli břemeno opatření na ochranu klimatu. Mnohem méně pozornosti však věnují těm, kdo mají největší klimatický dluh a prostředky k hrazení nákladů klimatického kolapsu – tedy bohatým investorům a největším znečišťovatelům, uvádí se v nové analýze Greenpeace: Porozumění klimatickému dluhu extrémního bohatství.
Bohatí svůj kapitál investují do fosilních korporací, developerských společností a dalších klimaticky náročných odvětví, čímž se zásadně podílejí na růstu klimatických emisí, za nimiž pak v důsledku stojí jejich rozhodnutí, investice a chamtivost. Když se pak podíváme na tyto investice, zjistíme, že jejich podíl na destrukci klimatu je ještě větší, než se dosud soudilo.
Nejchudší polovina lidstva vyprodukovala od roku 1990 dramaticky méně emisí CO2 než horních 10 procent, a dokonce méně než samotné horní jedno procento nejbohatších. Na celosvětových spotřebních emisích se podílí pouhými osmi procenty a na emisích spojených s vlastnictvím kapitálu pouhými třemi procenty. Podle Climate Inequality Report 2025 se však očekává, že tato nejchudší polovina lidstva ponese dopady celých 74 procent relativních klimatických ztrát. Jsou to lidé nejvíce vystavení suchu, ničivým bouřím, stoupající hladině moří a vlnám veder. Ti nejchudší zároveň nemají prostředky na obranu před těmito klimatickými změnami.
Naopak horních 10 procent globální populace, které kontroluje většinu světového bohatství, absorbuje pouhá tři procenta relativních klimatických ztrát. Extrémní bohatství funguje jako štít, který své majitele izoluje před bezprostředními následky environmentálních šoků, jež sami pomáhají vyvolat.
Media často popisují ekologické prohřešky superbohatých. Píše se o flotilách soukromých tryskáčů, megajachtách celebrit a obřích rezidencích. V roce 2022 vygenerovalo nejbohatší jedno procento lidstva na základě svého životního stylu 16,5 procenta globálních emisí, což daleko přesahuje celou chudší polovinu planety, která vyprodukovala zhruba osm procent. Zpráva FÖS a Greenpeace však upozorňuje, že pohled založený na tzv. spotřebním přístupu zachycuje pouze špičku ledovce.
Skutečné těžiště klimatického dluhu se skrývá jinde: v přístupu založeném na vlastnictví kapitálu. Tento model přisuzuje emise korporací přímo jejich akcionářům a vlastníkům.
Ukazuje se, že po překročení určitého majetkového prahu přestává hrát osobní spotřeba hlavní roli. Klíčovým faktorem se stává složení investičního portfolia. Když se na emise podíváme touto optikou, zjistíme, že spodních 90 procent lidstva kontroluje pouze 23 procent vlastnických emisí, zatímco horních 10 procent si připisuje drtivých 77 procent z nich. Extrémní koncentrace kapitálu na vrcholu distribuce bohatství přímo koreluje s intenzitou destrukce atmosféry.
Studie odhaduje, že v roce 2022 připadalo na nejbohatší procento přibližně 41 procent všech emisí založených na vlastnictví a 16,5 procenta emisí založených na spotřebě. Studie dále uvádí, že průměrný člen nejbohatších 0,01 procenta má více než 130krát vyšší klimatický dluh založený na vlastnictví než průměrný člen globální skupiny nejbohatších 10 procent.
Vzhledem k tomu, že se dopady změny klimatu, jako jsou škody způsobené extrémním počasím, povodněmi a suchy, celosvětově zintenzivňují, propast mezi náklady financování klimatických opatření a jejich poskytováním se dále prohlubuje. Zpráva naznačuje, že zdanění klimatických škod spojených s emisemi na základě vlastnictví u pouhé setiny procenta nejbohatších by mohlo významně přispět k pokrytí financování klimatických opatření v rozvojových zemích, jejichž náklady se odhadují na nejméně jeden bilion dolarů ročně.
Zpráva FÖS a Greenpeace jasně dokazuje, že současný model klimatické politiky narazil na své limity. Plošné uhlíkové daně nebo osekávání energetických subvencí mají často silně regresivní charakter – dopadají disproporčně tvrději na domácnosti s nízkými a středními příjmy, což podkopává politickou podporu pro zelenou transformaci a vyvolává sociální neklid.
Řešením, které z analýzy logicky vyplývá, je daň z uhlíkového majetku (Carbon Wealth Tax). Ta by nedanila majetek plošně, ale integrovala by ekologická kritéria. Finanční nástroje a kapitál alokovaný v nízkouhlíkových technologiích by byly zvýhodněny, zatímco investice zamykající ekonomiku do fosilní infrastruktury by čelily masivnímu penalizačnímu režimu (systém bonus/malus). To by nejen generovalo prostředky pro mezinárodní klimatické fondy OSN, ale především by to donutilo kapitálové trhy k rychlému stažení peněz ze znečišťujících odvětví.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás