Kastrace trans* lidí v Česku neskončily

Český Ústavní soud v květnu 2024 rozhodl, že zruší zákon o povinných sterilizacích trans* lidí v České republice, který pro úřední změnu pohlaví vyžadoval kontroverzní chirurgický zákrok na genitálu. Před tímto rozhodnutím byl zákon ostře kritizovaný jak Amnesty International, tak i Evropským soudem pro lidská práva.

Od července 2025 se tak spoustě trans* lidem ulehčila cesta za administrativní změnou pohlaví. Dnes je k ní potřeba „pouze” diagnóza a podepsání informovaného souhlasu (pro osoby starší osmnácti let). Na kolik by se ale mohlo zdát, že tím kastrace trans* lidí v ČR skončily, není tomu tak – nadále pokračují, jenom jiným způsobem.

Spermie jedné trans ženy

Před začátkem hormonální léčby se mě má sexuoložka zeptala, jestli bych někdy chtěla mít vlastní děti. Řekla jsem tehdy, že asi spíš ne. Když se mě zeptala, na kolik procent jsem si jistá, řekla jsem, že tak na devadesát. Na to mi jenom řekla: „Tak to si ty spermie radši zamrazte.“ Jsem jí za to moc vděčná, protože jsem skutečně došla později k tomu, že bych chtěla mít své vlastní děti.

Pro trans ženy, které chtějí projít hormonální léčbou (HRT), je kryokonzervace spermií nejčastější a nejjednodušší cesta. Je to proces, při kterém se spermie vyprodukované před HRT zamrazí, uskladní, a dají se poté využít k různým druhům umělého oplodnění vajíček, hlavně metodou IVF. Působením HRT na trans ženy je většina z nás po zhruba roce naprosto neplodná. Je to kvůli antiandrogenu (látka, která potlačuje tvorbu testosteronu v těle) a estrogenu, které spolu ve varlatech zamezí produkci spermií. Existuje malá šance, že se po vysazení hormonální léčby tvorba spermií po zhruba roce navrátí, ale v jaké míře a s jakou plodností, není možné předem určit. Ví se jen, že čím déle HRT probíhá, tím menší je šance, že se plodnost vrátí.

Český stát by mě tedy administrativně vykastroval. Zbavil by mě mých vlastních spermií a zamezil by mi mít vlastní děti.

Zde ale přichází problém. K využití spermií pro umělé oplodnění je potřeba svolení muže a ženy. Udává to tak Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, § 6 odst. 1, ve kterém se píše: „Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen ,neplodný pár‘).“

Pokud bych tedy prošla úřední změnou z muže na ženu, nemohla bych svůj vlastní genetický materiál k umělému oplodnění použít. A pokud by se o totéž pokusil trans muž nebo nebinární člověk s dělohou, který je po úřední změně, též by nemohl zmražená vajíčka využít. Zákoník dále uvádí v § 8, odst. 2, že „neplodný pár udělí písemný souhlas s provedením asistované reprodukce; písemný souhlas musí být opakovaně udělen před každým provedením umělého oplodnění.“ Není tedy ani možné souhlas udělit před úřední změnou pohlaví a použít jej později.

O tomto zákonu bych nebýt varování zdravotní sestry na reprodukční klinice vůbec nevěděla. Sdělila mi (a klinika mi to následně potvrdila), že pokud bych byla úředně žena, ztratila bych nad svým vlastním genetickým materiálem úplnou kontrolu. Mohla bych dále platit za jeho uchování, ale nemohla bych ho použít k umělému oplodnění, a ani bych jej nemohla přesunout do jiné země, kde jsou jiné zákony. Spermie bych dokonce nemohla ani darovat – nejen proto, že jsem neprošla výběrovým řízením před vyrobením vzorku, ale také kvůli úřední změně z muže na ženu.

Český stát by mě tedy administrativně vykastroval. Zbavil by mě mých vlastních spermií a zamezil by mi mít vlastní děti. Genderováním zákonů stát už v roce 2011 jasně vymezil, kdo se má rozmnožovat a kdo ne. Existuje pro to název – je to eugenika.

Stát chce jen heterosexuály

V roce 2025 jsme se rozhodly se snoubenkou zamrazit naše společná embrya. Důvodem bylo nejen zachování mladší kvality vajíček, ale také lepší statistická úspěšnost IVF u zamražených embryí oproti samostatně zamraženým spermiím a vajíčkům. Ale i na embrya se vztahuje výše citovaný zákon, který vyžaduje souhlas muže a ženy.

Úřední změnou z muže na ženu bych přitom neztratila přístup k embryím jen já, ale i má cisgender snoubenka. Neexistoval by „neplodný pár“ definovaný jako „muž a žena“, který by embrya vlastnil, a tudíž by se též nedala použít pro umělé oplodnění, darování, ani přesun. Náš genetický materiál, ač plně použitelný mou snoubenkou nebo někým jiným, by byl naprosto vyřazen z českého genofondu. Ani cisgender lesbické páry k IVF nemohou dát potřebné svolení, i kdyby měli přístup ke spermiím.

Genderovanost českých zákonů tvoří problémy i v legislativě ohledně práv gay párů na adopci. Od ledna 2025 existuje nový proces osvojení dítěte, který je odlišný od procesu adopce a kterým může projít i jedinec v registrovaném partnerství. Avšak nejasnost novely zákona nastolila dvojí metr, podle kterého jsou možné dvě interpretace – podle první může registrovaný pár podat žádost o adopci, podle druhé musí osvojit dítě nejdříve jedna osoba z páru, až poté druhá. Proces adopce se tedy může natáhnout až na dvojnásobek standardní doby procesu osvojení, pokud tak rozhodne soud.

A nakonec je tu ještě problém u žen bez partnerů a partnerek, které by chtěly umělé oplodnění podstoupit. Zákonem definovaný „neplodný pár“ nepřipouští možnost umělého oplodnění u jednotlivce. Eugenický aparát tu tedy nabírá svoji plnou podobu: je jedno, jestli jste cis, trans nebo gay, český stát chce pouze děti heterosexuálních párů. Všichni ostatní jsou českými zákony od umělého oplodnění odstřihnutí. Přitom je ale zjevné, že různopohlavnost ani zadanost rodičů nepodmiňuje jejich schopnost poskytovat dětem dobrou péči, zázemí, výchovu ani lásku – heterosexualita sama o sobě žádné z těchto kritérií nezaručuje.

Neplodná budoucnost

Problém tedy není jen v zákonech o trans lidech, ale i v další genderovanosti českého zákoníku a v připouštění k IVF pouze heterosexuálních párů. Definice muže a ženy podle zákonů neodpovídá praxi – trans muži s „M“ v občance mohou otěhotnět a trans ženy s „F“ v občance mohou vyprodukovat spermie. Lidská těla jsou různorodější než normativní zákony a v ideálním světě by společnost následovala lidské zkušenosti. Legislativně by tak dovolila svobodně žít všem lidem.

Od posledních parlamentních voleb je ale šance na legislativní změnu ve prospěch trans* lidí mizivá. Na manželství pro všechny a práva trans* lidí hnutí ANO ani premiér Babiš nemají jasně vyhraněný názor. Naopak SPD a Motoristé jasno mají. Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) se už v prvních pár měsících své vlády rozhodl blokovat queer kulturu, zatímco poslanec Josef Nerušil (SPD) veřejně ponižuje queer lidi a feministky svými výroky.

Existují ale způsoby, jak restrikce obcházet. V USA existuje pro single ženy a lesbické páry možnost získání spermatu od neregistrovaných dárců. Představa převzetí čerstvě vyrobeného vzorku od neznámého člověka na parkovišti za Burger Kingem nepřekvapivě nikoho nenaplňuje pocitem štěstí. Prakticky to znamená, že nejde spolehlivě ověřit zdravotní stav muže, muž může za materiál chtít finanční nebo sexuální kompenzaci a dárcovstvím ani nezaniká právo otce na dítě. Některé ženy a páry proto volí blízké přátele, ale i tam je potřeba předem jasně stanovit hranice a předpoklady vztahu dárce s dítětem.

V případě mě a mé snoubenky by teoreticky bylo možné použít k oplodnění spermie od neregistrovaného dárce nebo kamaráda a poté na rodném listu dítěte předstírat, že je dítě moje. S vysvětlením, že jsem pouze vysadila hormony a plodnost se mi vrátila. Tento postup bych ale z legálních a emocionálních důvodů nikomu nedoporučovala.

Dalším způsobem, jak mít nadále přístup k reprodukčnímu materiálu v ČR je, alespoň pro mě, zůstat úředně mužem. Nakolik bych si přála konečně vidět ono vysněné „F“ v občance, ztratila bych jím příliš mnoho práv. Jako úřední muž můžu nadále žít svůj život jako žena, ale stále mohu se snoubenkou uzavřít manželství, zůstává nám přístup k embryím i k mým vlastním spermiím. Je možné také svůj genetický materiál přesunout do jiné země v rámci EU, kde jsou zákony více nakloněny queer lidem. V některých zemích je i anonymní dárcovství dostupnější než u nás. Zůstává tu ale otázka, jak zjistit způsob, jakým bude Český úřední aparát přijímat zahraniční dokumentaci a rodné listy.

Úřední kastrace tedy nadále odpírá trans* lidem, gay párům i samotným ženám základní reprodukční práva. A jakkoliv by změna zákonů byla možná, za současné vlády se jí určitě nedočkáme. Nezbývá tedy než se organizovat, pracovat v našich komunitách na vzájemné podpoře a doufat v porážku pravicových extremistů.