Snaha vrátit agendu domácího násilí pod jedno ministerstvo je projev systémového zpátečnictví

Poslední dva týdny bylo možné zaznamenat návrhy na přesun agend jednotlivých rad vlády pro různé otázky sociální problematiky z Úřadu vlády pod ministerstva. Odborníci a odbornice, kteří v radách působí, se ihned začali ohrazovat, že je plánovaná reorganizace nelogickým krokem znemožňujícím způsob práce, který v minulých letech přinášel dobré výsledky. Reorganizace se měla dotknout i agendy domácího násilí, takže expertky v oboru začaly podávat rezignace na vládní posty, aby tak projevily nesouhlas. Poradní orgán Výbor pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách spadá pod Radu vlády pro rovnost žen a mužů, která měla přejít pod ministerstvo práce a sociálních věcí.

Interdisciplinární náhled na problematiku domácího násilí není samozřejmostí, ale důsledkem třicetiletého úsilí jednotlivých neziskových organizací

Vedoucí představitelky neziskových organizací, které mají v boji proti násilí dlouholetou zkušenost, Branislava Marvánová Vargová (ROSA), Jitka Poláková (ProFem) a Petra Wünschová (LOCIKA), byly jedny z prvních, které se na sociálních sítích proti přesunu veřejně postavily a reagovaly na usnesení vlády svou rezignací v případě, že by vláda agendu koncem června skutečně přesunula. Problém domácího násilí podle jmenovaných odbornic není možné řešit jen jako záležitost jediného resortu sociálních věcí, jelikož se týká oblasti justice, trestných činů, školství či zdravotnictví. Proto jim navržená změna připadá jako naprosto zpátečnické opatření.

V reakci na připomínky a zprávy veřejnosti následně vláda představila nové rozhodnutí o organizaci: rady vlády zůstanou pod Úřadem vlády a pod ministerstva se přesunou jejich příslušné odbory. Agenda související s domácím násilím se tak má nově přesunout na ministerstvo spravedlnosti. Nová skutečnost však nic nemění na tom, jak blízko jsme možnosti rozparcelování sociálních problematik, jimž se odbornice a odborníci v rámci rad vlád bez nároku na odměnu věnují a u kterých platí, že má smysl je řešit pohromadě.

Interdisciplinární náhled na problematiku domácího násilí přitom není samozřejmostí, ale důsledkem třicetiletého úsilí jednotlivých neziskových organizací, a pokud jejich zástupkyně podaly na protest rezignaci, dobře věděly, co činí. Jaká cesta tedy k interdisciplinárnímu přístupu vedla a jaká jiná alternativa z minulosti se dnes nabízí?

Pozdní socialismus

První články o „bitých ženách“, čili o domácím násilí v partnerských vztazích, se v českém prostředí objevují na konci 80. let. Násilná událost, která byla popsána jako zkušenost, jež zahrnuje bití, konflikty a psychické i fyzické násilí, nebyla však chápána jako „násilná“. Normalizační experti pozdního socialismu sice zdůrazňovali agresivitu mužů a vyjmenovávali ženské oběti, příčinu násilí však viděli primárně ve vrozeném sociobiologickém profilu mužů (agresivních, silných a vznětlivých) a žen (iracionálních, emocionálních a provokativních) a násilí vysvětlovali jako důsledek napjaté atmosféry mezi partnery.

Tento přístup nám nemusí připadat „retro“, neboť stejný výklad dnes posiluje neotradicionalistická verze krajní pravice, jež odmítá cokoli „vědeckého“ v přístupu k genderovým vztahům a chápe genderové záležitosti výhradně jako otázku „přirozenosti“. Zásadní rozdíl však oproti minulosti spočívá v tom, že dnes existují přístupy, jež umožňují násilí vnímat komplexněji a výrazně citlivěji, a to díky procesům, které nám daly možnost vnímat člověka jako celistvou bytost skrze perspektivu lidskoprávní rétoriky, v jejímž rámci je morální povinností ochránit lidskou bytost před nedůstojným a ohrožujícím jednáním okolí.

Obrat k „lidskému“ přístupu

Za široký kulturní obrat ve druhé polovině 20. století vděčíme individualismu, který do popředí postavil člověka s jeho potřebami a zájmy, psychoterapeutickému boomu, který obrátil pozornost k lidské duši a jejímu prožívání, či kultuře „self-esteemu“, která prosazovala zvyšování lidského sebevědomí jako cestu k harmonickému působení „spokojeného“ jedince ve společnosti. Na této půdě se mohla dobře usadit poválečná lidskoprávní rétorika, a to i díky postupnému rozšíření nároku lidských práv pro všechny, včetně etnických menšin a žen.

Když se v 90. letech začaly formovat organizace na pomoc obětem domácího násilí (ROSA, Elektra, ProFem, BKB, Acorus), jejich první a zásadní přínos, jenž umožnil rozšířit citlivý náhled na oběť domácího násilí v českém prostředí, byl přímý kontakt s obětí a naslouchání. Vhled do zkušenosti obětí domácího násilí ukázal domácí násilí jako problém, jenž vyžaduje systémovou interdisciplinaritu. Oběti, které se přicházely svěřit se svou zkušeností do často provizorních kanceláří neziskovek, vyprávěly příběhy plné zacyklených problémů, které z velké části zůstaly neřešené, protože spolu jednotlivé instituce neuměly v otázce domácího násilí spolupracovat. Ze začátku zpravidla ženské oběti narážely na limity policejních postupů, které pro domácí násilí neměly zvláštní stanovy. Od toho se odvíjely soudní procesy, ve kterých, pokud k nim vůbec došlo, docházelo k přehlížení specifik domácího násilí. Ani lékaři, učitelé a sociální pracovníci nebyli zkoordinovaní a proškolení v tomto nově „odtabuizovaném“ společenském problému.

Výsledkem byl pocit nepochopení a bezmoci, který na oběti násilí doléhal ze všech stran. Již první kroky organizací tak vedly ke vzájemné spolupráci a v roce 1995 vznikl kolektiv sdružující organizace v boji proti násilí na ženách (Koordinační kruh prevence násilí na ženách), který zahrnoval všechny hlavní organizace, jež se domácím násilím zabývaly. Ty poté společným úsilím začaly během následující dekády postupně prosazovat jednotlivé změny, které vedly k tolik potřebné interdisciplinaritě.

Interdisciplinární problém

Tento proces, který dokázal vnímat násilí v domácnosti jako specifický problém, způsobený nejen určitými genetickými, fyzickými a psychickými predispozicemi, ale především sociálním prostředím, kulturním kontextem a určitým nastavením genderových vztahů, byl zdlouhavý, trval celá 90. a nultá léta a zdaleka není u konce. Pokud se dnes někdo obrací k sociobiologickému výkladu, který vývoj k lidskoprávní rétorice a interdisciplinaritě popírá, není to již otázkou limitů vědeckého poznání, ale otázkou volby, která sice může být podmíněna jednotlivými kulturními kapitály, ale v rovině politických rétorik populistů zpravidla zapadá do jejich celkového „asociálního přístupu“ a může jít i o záměrnou ignoranci lidských práv.

Pokud by v budoucnu byla agenda přesunuta pod jedno ministerstvo, bylo by tím odbornicím a odborníkům znemožněno pracovat na meziresortní a mezioborové úrovni a hrozilo by posílení výkladu domácího násilí jako „esencialistického“ problému přirozeně násilných mužů posilněných alkoholem a přirozeně provokujících žen. Od pozdního socialismu se však vědecký a kulturní kontext proměnil natolik, že ti nejlepší z oboru budou vždy stát na lidskoprávní straně. A na této straně by měla stát i vláda, která se stále ještě zavazuje k demokratickým hodnotám – pokud má zájem na tom, aby se lidskoprávní rétorika v našem kulturním systému udržela na předním místě.

Autorka je sociální historička.