Nynější úspěch britské populistické až krajně pravicové strany Reform UK a jejího lídra Nigela Farage začal nenápadně. Ještě několik týdnů před konáním parlamentních voleb v roce 2024 se její nejznámější tvář nechystala kandidovat. Farage, tehdy moderátor pravicové stanice GB News, se měl účastnit kampaně, ale neměl se ucházet o post poslance. Prý si chtěl uchovat flexibilitu a také na podzim přispět ke zvolení Donalda Trumpa – americké prezidentské volby považoval za „výrazně důležitější“.
Obrovské příspěvky politickým stranám jsou vrozenou vadou parlamentní demokracie. Málokdo věří tomu, že to miliardáři dělají jen ze zájmu nebo filantropie.
K překvapení voličů a médií si to však o pár dní později, doslova na poslední chvíli, rozmyslel. Nejenže se rozhodl kandidovat v upadajícím přímořském městě Clackton, ale zavázal se také, že se stane oficiálním lídrem (neformálně jím byl už předtím) strany na celých pět let. Volební úspěch přitom tehdy nebyl jistý. Reform UK byla stranou s tuctem členů, prakticky žádným zastoupením v parlamentu i regionální politice a kromě Farage nedisponovala známými jmény. Farage si to bezpochyby uvědomoval, ostatně přes celoevropskou proslulost se mu nepovedlo do parlamentu vstoupit ani při jednom ze sedmi předchozích pokusů.
Tady máš pět milionů liber. Jen tak…
Co Farage k obratu o 180 stupňů vedlo? Možná to byl jeden z jeho starých triků, vždy uměl překvapovat a nejednou se rozhodoval impulsivně – ať už to bylo autentické, nebo jen zdánlivé. Podle informací, se kterými přišel deník The Guardian, ovšem mohly za rozhodnutím stát i docela jiné důvody. Peníze, samozřejmě.
Guardian zjistil, že Farage dostal v krátkém období mezi odmítnutím kandidatury a následnou změnou svého rozhodnutí dar ve výši pěti milionů liber (kolem 145 milionů korun) od britsko-thajského podnikatele, miliardáře a podle The Times aktuálně šestého nejbohatšího Brita Christopera Harborna. On i Farage tvrdí, že šlo o osobní příspěvek na politikovu bezpečnost, protože se státní aparát prý zdráhal zajistit mu ochranu. Později uvedl, že je to „odměna za 27 let kampaně za brexit“.
Informace vyvolala značnou kontroverzi. Parlamentní komisař bude transakci prověřovat i proto, že ji Farage nepřiznal, když o několik týdnů později vstoupil do parlamentu. Jeho členové jsou přitom povinni všechny potenciálně konfliktní zájmy hlásit. Farage však tvrdí, že nebylo třeba nic oznamovat. V té době přece nebyl poslancem a navíc se jednalo o čistě osobní dar, který ho v žádném případě nezavazoval k žádným službám pro štědrého podnikatele.
Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Nigel Farage se netajil tím, že mu vadí, že politika nevynáší, a velmi pravděpodobně proto nechtěl kandidovat. Skoro by se mohlo zdát, že mu Harborne poslal peníze, aby se Farage o svůj blahobyt nemusel až do smrti starat a v klidu se mohl věnovat politice. Peníze sice mohly jít na financování bezpečnosti, ale patrně se nikdy nedozvíme, kde skončily. Farage účtenky asi ukazovat nebude. Shodou okolností si nicméně krátce po obdržení sumy koupil dům v hodnotě 1,4 milionu liber, o kterém tvrdí, že s darem nesouvisí. Nákup dosud nevysvětlil.
Je správné, že Farage bude parlamentem vyšetřován. Jen si vzpomeňme, jaký skandál vyvolalo to, že si premiér Keir Starmer nechal zaplatit brýle, oblečení a lístky na fotbal (a to vše dle pravidel uvedl a přiznal). Jestli Farage porušil pravidla, je ale vlastně podružná otázka. Zásadnější je, že tato kauza ilustruje, jak krajní pravici živí miliardáři, zejména pak ti, kterým se hodí udržování pro ně výnosných, ale často nespravedlivých podmínek. V politice chrání jejich zájmy často právě populisté. Jakou proti nim mají šanci progresivní politici, kteří se snaží status quo narušit?
Už samotná debata je nerovná
Jednou z nejzásadnějších tezí hlasatele ekonomické rovnosti Garyho Stevensona, úspěšného investora a bohatého člověka, je to, že zatímco do kruhů hájících současný ekonomický systém přitékají miliony, zastánci spravedlivé ekonomiky pracují bez srovnatelného zázemí a často ve volném čase. Sám si stěžuje, že když své znalosti využíval pro zisky investiční banky, vypláceli mu miliony liber. Když je chce zadarmo poskytnout vládě ve prospěch rovnosti, není o ně zájem.
Pravice má strany s dostatkem prostředků na kampaň, think tanky (třeba ty rozvíjející myšlenku stávek miliardářů) a velká média, kdežto progresivní snahy stojí na crowdfundingu a dobrovolnictví. Sami si ověřte, jak často nastává tento scénář: Pokud půjdete třeba do veřejnoprávního média hájit myšlenku daně z bohatství, pravděpodobně tam půjdete po práci, případně ve službách nějakého malého spolku či malého média, které máte jako bokovku. Proti vám bude sedět profesionál, mediálně vyškolený a s dostatečným časem na přípravu. Může to být politik, ekonom banky nebo velké firmy, případně zástupce nějaké oborové komory.
Jak vypadají progresivní strany? Lidé pro ně pracují zadarmo a bez vidiny pozdějšího úspěchu. Šance, že někdy zvolí do nějaké funkce právě vás, je velmi nízká. Malá progresivní média si zase platí jejich čtenáři. Projekty podporující rovnoměrnější rozdělení bohatství vlastně platí a dotují ti, kteří se v nich angažují. Většinou za nimi nikdo vlivný nestojí. Oproti „pravicovým“ institucím mají mizivé rozpočty.
Podpora stran jako investice
Když se vrátíme k britskému příkladu, uvidíme markantní kontrast. Například financování Strany zelených, dnes největšího zastánce ekonomické rovnosti a zdanění ultrabohatých, stojí na mnoha malých dárcích, v kampaních pracují dobrovolníci a lidé mnohdy kandidují jen proto, abych v jejich oblasti byla strana vidět. Oproti tomu na druhé straně politického spektra stojí tajemná postava Christophera Harborna. Jak uvádí podcast The News Agents, podnikatel není jen osobní dobrodinec Nigela Farage, ale ve prospěch Reform UK věnoval dosud největší příspěvek v dějinách britské politiky. Celkově do strany (dříve pod názvem Brexit Party) za pár let nasypal astronomických 22 milionů liber (zhruba 650 milionů korun), z toho 12 milionů v posledních dvou letech. Rozpočet této krajně pravicové strany je tak do velké míry závislý na jeho penězích. A není jediným miliardářem, který stranu finančně podporuje. Zatímco Strana zelených „patří“ svým voličům, Reform UK náleží Harbornovi a několika dalším ultrabohatým sponzorům.
Obrovské příspěvky politickým stranám jsou vrozenou vadou parlamentní demokracie. Málokdo věří tomu, že to miliardáři dělají jen ze zájmu nebo filantropie. Stejně jako v dalších oblastech jejich podnikání a života je i podpora politických stran investice, případně ochrana jako investorský hedging.
Příkladem budiž opět Reform UK. Zmíněný Christopher Harborne je kryptomiliardář, naprostou většinu jeho bohatství tvoří podíl v projektu Tether. A kdo myslíte, že má ve Spojeném království program nejvíce vstřícný k virtuálním měnám a na ně navázanému odvětví? Reform UK. Strana chce oslabit regulace a udělat z Británie jakési krypto Silicon Valley. Do krypta investuje i samotný Farage. Může to být náhoda. Ale taky nemusí. Záleží, jestli na ně věříte.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás