Jako každý rok vyvolávají oslavy konce druhé světové války řadu emocí. V posledních letech je navíc zesiluje válka na Ukrajině a způsob, jakým Putinův režim zneužívá paměť a vzpomínání na „Velkou vlasteneckou válku“ k ospravedlňování současné agrese. Letos se k tomu přidává ještě další téma, a to sudetoněmecký sjezd v Brně. Výkřiky politiků napříč politickým spektrem nejsou nic nového. Jeden přinese do sněmovny v souvislosti s brněnským sjezdem bustu Edvarda Beneše, druhý se naopak fotí u hrobu vojáků Ruské osvobozenecké armády. Ať už mluvíme o květnu 1945, nebo o následném odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, vrací se stále tentýž problém: neumíme se vyrovnávat s vlastní minulostí. Zvláště s tou, která je spojená s koncem války, třetí republikou a nástupem komunistického režimu.
Potřebujeme smíření. Ne jako gesto zapomnění nebo relativizace nacismu, ale jako schopnost společně se postavit minulosti v celé její nepohodlnosti.
Pavel Žáček, poslanec za ODS a zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů, sáhl po osvědčeném tématu „vlasovců“, tedy Ruské osvobozenecké armády, která na konci války pomohla pražskému povstání. Jak už to v souvisejících debatách bývá, vojáci ROA jsou často líčeni především jako zachránci povstání a pozdější oběti sovětských represí. Jenže právě příběh jednotek spojených s generálem Vlasovem představuje pomyslnou Pandořinu skříňku. Jejich existence je neoddělitelná od spolupráce s nacistickým Německem. A pokud se připomíná pouze jejich pomoc Praze a současně se zamlčuje širší kontext ruského kolaborantství ve službách nacistů, vzniká obraz, který je historicky neúplný a politicky nebezpečný. Paradoxně tím může nahrávat ruské propagandě, která podobné zkratky ráda využívá k vykreslení celé ukrajinské či východoevropské debaty o druhé světové válce jako „přepisování dějin“.
Z vojenského hlediska je přitom nutné říci dvojí. Pražské povstání bylo bez pomoci zvenčí v krajně složité situaci a role ROA byla významná, byť epizodní. Zároveň platí, že samotné vypuknutí povstání umožnil především postup spojeneckých armád a v českém prostoru zejména Rudé armády. Bez spojeneckých ofenziv by nebyl německý ústup, bez německého ústupu by nebylo povstání a bez porážky nacistického Německa by nebylo ani osvobození. Přetahování se o to, kdo přesně a kdy dorazil do Prahy, tak často zakrývá podstatnější otázky našich vlastních dějin. Paměť na druhou světovou válku totiž neodkazuje jen k porážce nacismu, ale také k otázce, jak vyprávíme sami o sobě. To, co se dělo na našem území v době druhé republiky a protektorátu, si často připomínáme selektivně. Otázky českého přizpůsobení, oportunismu, kolaborace nebo podílu na protižidovské perzekuci raději odsouváme na okraj. Podobně je tomu i v případě konce války. Květen 1945 vnímáme především jako okamžik porážky Třetí říše a osvobození, zatímco kolektivní násilí páchané Čechy na německém obyvatelstvu zůstává v pozadí. O to snáz pak ukazujeme na hříchy druhých dle aktuální doby.
Unese česká společnost složitost své minulosti?
Problém je, že posledních 30 let tuto epizodu dějin často vnímáme jako určitou kontrahistorii. Nejprve ve vztahu ke komunistické politice paměti, vůči níž bylo vymezení nejen přirozené, ale také nutné: komunistický režim si druhou světovou válku přivlastnil, instrumentalizoval roli Sovětského svazu a systematicky upozaďoval vše, co se do tohoto obrazu nehodilo. Jenže nové vyprávění o druhé světové válce se místy uchýlilo k podobnému extrému, tedy k vylučování toho, co se do aktuálního rámce nehodí. Tak jako byla před rokem 1989 zamlčována nebo marginalizována existence československých jednotek a odboje na Západě, je dnes naopak často upozaděn význam československého vojenského nasazení na východní frontě. Přitom právě tam československé jednotky svedly některé ze svých největších bojů a právě tam byly součástí operací, jejichž cílem bylo osvobození Československa. Ve druhé dekádě nového tisíciletí se k této kontrahistorii přidala ještě snaha vymezit se vůči pojetí dějin, které prosazuje Putinův režim v Rusku. To je samo o sobě pochopitelné a potřebné. Problém nastává ve chvíli, kdy se místo přesnějšího a kritičtějšího výkladu minulosti uchylujeme hlavně k politickým gestům, symbolickým provokacím či snaze přepsat staré mýty jejich zrcadlovým opakem. Nestačí nahradit jeden jednostranný příběh jeho opačnou verzí. Smyslem kritické paměti nemá být vytvoření nové ideologické zkratky, ale schopnost unést složitost minulosti. Právě tím bychom zároveň brali prostor těm, kteří dnes české nejistoty a slepá místa zneužívají k šíření narativů ruské propagandy.
Narážíme tak zase na opačné tendence vracet do veřejného prostoru staré sovětské obrazy osvobození, tentokrát často propojené s komunistickou, proruskou a antisystémovou scénou. Příkladem je třeba Festival Dne vítězství na Staroměstském náměstí, který pořádají iniciativa Ne základnám ČR a spolek Magistra Vitae spojený s Josefem Skálou. Nejde přitom jen o vzpomínkovou či demonstrativní akci. Jedná se o snahu znovu obsadit paměť května 1945 jednoduchým příběhem, v němž Rudá armáda vystupuje pouze jako osvoboditelka a jakékoli připomínání sovětských zločinů, poválečného vývoje nebo ruského imperialismu je označováno za „přepisování dějin“. Právě takový rámec dlouhodobě využívá ruská propaganda, která téma vítězství nad nacismem používá ke zveličování vlastní spasitelské role a k odmítání kritického přehodnocování sovětské minulosti ve střední a východní Evropě.
Němci a kolektivní vina
Velkým tématem letošního vzpomínání na konec války byla také účast zástupců Sudetoněmeckého krajanského sdružení na akci Meeting Brno. Pokud máme potřebu téma československých Němců znovu otevírat, mělo by to znamenat také ochotu podívat se na to, jak se meziválečný československý stát choval k nim i k dalším menšinám. První republika nebyla idylickým ostrovem zalitým sluncem. Byla sice demokratickým státem, ale zároveň státem s výraznými národnostními, sociálními a regionálními nerovnostmi. Důvody, proč se část německého obyvatelstva v pohraničí radikalizovala, nebyly nepochopitelné ani nepředvídatelné. To samozřejmě nijak neomlouvá, koho a co poté velká část sudetských Němců podporovala. Pomáhá to ale pochopit, proč je nebezpečné vyprávět tyto dějiny výhradně jazykem kolektivní viny.
Právě logika kolektivní viny totiž po válce dopadla i na řadu německých antifašistů, sociálních demokratů a dalších lidí, kteří se s nacismem neztotožnili. Někteří z nich bránili republiku v řadách Republikanische Wehr, jiní bojovali proti fašismu ve Španělsku nebo se zapojili do odboje. Československo se k nim přesto opakovaně zachovalo jako ke skupině, která do nového národního příběhu nepatří – nejprve je nedokázalo dostatečně chránit před nacistickým tlakem, po Mnichovu mnohé nechalo napospas Hitlerovu Německu a po válce je nakonec často zahrnulo do stejného osudu jako ty, kteří republiku skutečně zradili.
Odsun německého obyvatelstva tak neodhaluje jen vítězství nad nacismem nebo snahu zabezpečit poválečný stát. Odhaluje také temnější stránky české společnosti, hlavně ochotu přejít od kolektivní viny ke kolektivnímu násilí a považovat etnický původ za dostatečný důkaz viny. Právě proto potřebujeme smíření. Ne jako gesto zapomnění nebo relativizace nacismu, ale jako schopnost společně se postavit minulosti v celé její nepohodlnosti. Je to už více než 80 let. Za tu dobu bychom mohli pochopit alespoň to, že trestat lidi za činy jejich rodičů či prarodičů není spravedlivé a že takové trestání nakonec nevede k porozumění, ale jen k dalšímu předávání křivd.
Autor je historik a spoluautor podcastu Dějiny bez konce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás