Hodně silných slov, málo skutečných informací. Na závěry kolem útoku v Pardubicích je stále brzy

Zatímco některá média mají už jasno, existují dobré důvody, proč s hodnocením žhářského útoku v Pardubicích ještě chvíli počkat.

Jan Bělíček
Foto Indigo Nolan, Flickr, CC BY 4.0

Od útoku na pardubickou továrnu společnosti LPP uběhly dva týdny a mediální prostor ze všech možných stran zaplavily poměrně skandální výroky. Matyáš Zrno, šéfredaktor kdysi respektovaného Aktuálně.cz, naplno rozjel své asociační myšlení a z několika článků obviněného Y. M. na stránkách feministického časopisu Druhá směna vydedukoval celou síť organizací, které se měly podílet na žhářském útoku v Pardubicích. Podobně se ke kauze vyjadřují i zástupci ultrakonzervativního spolku Aliance pro rodinu, jejíž členové dnes působí na ministerstvech Babišovy vlády. Obviněné z pardubické kauzy podle nich radikalizovaly neziskové organizace působící na školách, a to skrze témata, která nemají s Palestinou, Gazou ani přímými akcemi nic společného.

Nejnověji se toto téma objevilo v článku Petra Koláře na iDNES, který spojuje s pardubickým útokem pražskou galerii Světová 1. Navazuje tak na nedávný spor této galerie s radnicí Prahy 8, která instituci odebrala dotace kvůli tomu, že v okně vyvěsila palestinskou vlajku. S Pardubicemi ji teď údajně spojuje to, že v galerii jednou vystoupil jeden z obviněných ze žhářského útoku v Pardubicích. Ministr Klempíř se pro redakci MF DNES vyjádřil v tom smyslu, že jakékoliv peníze od ministerstva pro tuto galerii osobně zastaví, což je bezprecedentní vstup politika do nezávislého procesu odborných komisí, které o dotacích v živém umění rozhodují. Lze očekávat, že vládní politici budou této situace zneužívat i v jiných případech.

Dlouhodobý efekt podobných přímých akcí je do velké míry spojený s tím, jaké je naladění širší veřejnosti a jestli tyto aktivity mohou získat veřejnou podporu.

Zmiňovaný Matyáš Zrno v rozhovoru s odborníkem na extremismus Miroslavem Marešem dokonce naznačuje, jestli problém neleží přímo na humanitních fakultách českých univerzit a zdali neprobíhá politická indoktrinace ze strany pedagogů. Samotný Mareš, který rozhodně nepatří mezi zvlášť pokrokové myslitele, musel Zrna v jeho vývodech brzdit a upozornit ho na to, že i on sám učí na humanitní fakultě a pravděpodobně by tedy spadal mezi závadové pedagogy. U některých lidí vzbudil pardubický incident hysterickou reakci, jiní ho naopak zneužívají k tomu, aby zaútočili na všechno, co je dlouhodobě štve: progresivní levici, trans a queer lidi, feminismus, dekolonizaci a další fenomény.

Představa, že veškeré levicové myšlení, queer teorie či radikální feminismus nesou odpovědnost za to, co se stalo 20. března v Pardubicích, je samozřejmě absurdní. Profesionální novináři by takové myšlenkové konstrukce vůbec neměli vypouštět do mediálního prostoru. Krajně pravicová scéna si teď našla záminku, skrze niž chce svůj svatý boj proti progresivním hodnotám posunout na vyšší úroveň.

Vzpomínka na Operaci Fénix

Někteří zadržení jsou nyní ve vazbě a jsou obviněni z terorismu. To ale nutně neznamená, že budou právě za tento čin také odsouzeni. I samotná policie připouští, že čin může být v průběhu vyšetřování překvalifikován. Jsou tady ale i jiné závažné důvody, proč je potřeba si stále držet kritický odstup. Není to tak dávno, co Českem hýbala kauza radikálně-levicových anarchistů, kteří údajně plánovali atentát na vlak převážející vojenský materiál. V průběhu soudního řízení ohledně takzvané Operace Fénix se nakonec ukázalo, že celou akci tehdy naplánovali a vyprovokovali policejní agenti. Zadržení se spravedlnosti dočkali až po dvou letech, kdy je soud zprostil obvinění. Jeden z nich strávil ve vazbě celých 17 měsíců.

Operace Fénix je v tomto ohledu varovným precedentem. Tajní policisté si tehdy vybrali skupinku politicky aktivních lidí, kteří měli teoreticky blízko k přímým akcím. Agenti chtěli využít jejich politického zápalu a nasměrovat je k poměrně radikálnímu činu. Nemůžeme vyloučit, že se tajné služby zapojily i do pardubického incidentu. Kromě českých bezpečnostních složek by tato akce mohla navíc zajímat i některé zahraniční aktéry (Rusko, Írán). I z tohoto důvodu jsou kategorické soudy na adresu obviněných trochu zbytečné a mohou se v průběhu vyšetřování obrátit proti lidem, kteří je dnes vynášejí.

Od hesel k vandalismu

Zvláštní je také to, že české propalestinské hnutí za sebou žádný podobný útok zatím nemá, a to ani ve fázi pokusu či plánování. Toto hnutí se omezuje víceméně na protesty, narušování některých veřejných akcí a vyvěšování palestinských vlajek. Vypálení pardubické továrny je v tomto ohledu opravdu hodně výrazná změna kurzu, které se diví jak samotní policisté, tak experti na bezpečnost a extremismus. Nejblíže by tato akce měla asi k aktivitám britské Palestine Action, která realizuje přímé akce proti cílům důležitým pro izraelský zbrojařský průmysl a genocidní aktivity izraelské armády v Gaze.

Jenomže akce Palestine Action měly z počátku mnohem blíže k aktům občanské neposlušnosti a jejich radikalita se stupňovala s časem. I v kontextu dnešních aktivit Palestine Action by ovšem útok na továrnu v Pardubicích byl něčím výjimečným. Během britských akcí totiž docházelo k vyvěšování transparentů a vlajek ve vojenských prostorech, objevovala se zde protiválečná a protigenocidní graffiti a aktivisté se pouštěli do blokád provozů některých továren. Později přistoupili i k útokům na vybavení továren pomocí kladiv a páčidel. Při útoku na továrnu Elbit Systems poblíž Bristolu došlo také k potyčce s policií a ochrankou objektu. Jeden aktivista udeřil zasahující policistku do bederní části páteře a způsobil jí zlomeninu.

Asi nejzávažnější čin se stal v minulém roce, kdy aktivisté vnikli na základnu Royal Air Force v Brize Nortonu a rudou barvou polili dva letouny Airbus A330. Tyto letouny také poničili páčidly. Právě kolem tohoto incidentu se rozjela nejzuřivější debata ohledně Palestine Action. Organizace byla vládou postavena mimo zákon a označena za teroristickou. Na podporu organizace vyšly do ulic tisíce lidí, včetně seniorů a seniorek, které policie nedůstojně a tragikomicky zadržovala za podporu terorismu. Londýnský soud letos v únoru zařazení Palestine Action mezi teroristické organizace nakonec zrušil.

V důsledku jiných akcí došlo k pozastavení výroby nebo k poškození vybavení továren. V evropském kontextu je zapálení továrny LPP Holding v Pardubicích pravděpodobně vůbec nejzávažnější incident spojovaný s propalestinským hnutím. Ani při těch nejradikálnějších britských incidentech navíc soudy trestné činy neklasifikovaly jako terorismus, ale „jen“ jako poškozování majetku či napadení. V návaznosti na tyto akce uzavřela izraelská společnost Elbit Systems svou továrnu v Bristolu.

Palestine Action v Česku?

Dlouhodobý efekt podobných přímých akcí je do velké míry spojený s tím, jaké je naladění širší veřejnosti a jestli tyto aktivity mohou získat veřejnou podporu. Nadpoloviční většina Britů si dnes myslí, že Izrael ve svém válečném snažení v Gaze zašel příliš daleko. Protesty na podporu Palestiny a obyvatel Gazy probíhají prakticky neustále ve všech větších britských městech. A především Zeleným se aktuálně daří tímto tématem mobilizovat nové voliče. Od roku 2020 do současnosti má Palestine Action v Británii na svědomí více než 300 akcí různé povahy a intenzity – od blokád a okupací různých provozů až po sabotáže a vandalismus. Významná část společnosti se za organizaci veřejně postavila a na její obranu vystupují i významné osobnosti veřejného života.

I po pěti letech činnosti Palestine Action však izraelské zbrojařské firmy v Británii stále působí a samotný Elbit Systems zde má hned několik továren. Koordinované akce aktivistů proti zbrojovkám dovedly minulý podzim společnosti Allianz a Aviva k ukončení spolupráce s Elbit Systems. Zbrojařské firmy totiž musí být pojištěné v Británii, aby mohly v zemi podnikat. Relativně rychle se nicméně objevila pojišťovna Aspen Insurance, která začala s touto izraelskou společností spolupracovat, a ta tak může dál pokračovat ve výrobě. Přestože aktivisté velmi zkomplikovali podnikání izraelských zbrojařů v Británii, zastavit se jim tuto spolupráci dodnes nepodařilo.

Společenská situace v Česku se s Velkou Británií v tomto ohledu nedá srovnávat. V roce 2024 z průzkumu CVVM vyplynulo, že 47 procent respondentů považuje izraelskou reakci na 7. říjen za oprávněnou a 34 procent dokonce za přiměřenou. Ze stejného průzkumu také plyne, že 65 procent respondentů nemá vůbec zájem o to, co se v Izraeli, Palestině a Gaze děje. Troufnu si také tvrdit, že 99 procent lidí v Česku zbrojařskou společnost Elbit Systems až do pardubického útoku vůbec neznalo, natož aby tušilo, jak její aktivity souvisí s genocidou v Gaze. V takovém společenském nastavení je při nejlepším zvláštní zahájit debatu o podílu českého zbrojního průmyslu na páchání genocidy v Gaze obřím žhářským útokem na továrnu. Nemluvě o tom, že stále nevíme, jestli se v tomto objektu vůbec nějaká spolupráce mezi LPP Holding a Elbit Systems realizovala nebo alespoň realizovat měla.

Aktivisté bez cíle

To samozřejmě nemůžeme vyloučit, protože se o této spolupráci v minulosti otevřeně hovořilo. Společnost LPP Holding s Elbitem podepsala smlouvu o spolupráci den před masakrem ze 7. října, a to přímo na české ambasádě v Izraeli. Zástupci LPP nyní tvrdí, že ke spolupráci s Izraelci nikdy nedošlo, protože ministerstvo zrušilo tendr na výrobu „předmětného typu dronů“. Ale ve zbrojním průmyslu a za současné geopolitické situace samozřejmě nemůžeme brát tato prohlášení jako nějakou nezvratnou pravdu. Zvlášť když má firma LPP Holding bezpečnostní prověrku na stupeň tajné. Důvodů k utajování této spolupráce je řada. Kromě prohlášení z roku 2023 však aktuálně neexistují žádné informace, které by areál s Elbitem přímo spojovaly. Nemůžeme vyloučit, že se takové informace brzy objeví. Pokud ovšem skutečně šlo o útok na továrnu, v níž se zbraně pro Izrael vůbec nevyráběly, ani se zde vyrábět neměly, byla by to pro aktivisty velká ostuda.

Právě to je na celé akci možná nejpodivnější. Pokud na pardubickou továrnu skutečně zaútočili aktivisté, není vůbec srozumitelné, proč okamžitě nezveřejnili veškeré informace, které k útoku měli a které by nezpochybnitelně spojovaly LPP Holding s izraelskou společností Elbit Systems. Odhodlali se k takto radikálnímu činu po přečtení jedné tiskové zprávy v médiích a situaci dále neprověřovali? Ani to nemůžeme bohužel vyloučit. Pokud je ze strany LPP Holding možné tvrzení aktivistů z Earthquake Faction odbýt tím, že k žádné spolupráci s Elbit Systems nikdy nedošlo, těžko můžou útočníci předpokládat, že jejich akce zahýbe českou společností. Na důkazy o propojení LPP a Elbit Systems zatím stále marně čekáme.

Mohlo se tedy jednat o nepromyšlenou, spontánní, ale o to radikálnější přímou akci propalestinských aktivistů? Mohly ji zinscenovat bezpečnostní složky, aby zhmotnily hrozbu vnitřního nepřítele, po které řada lidí touží? Šlo snad o iniciativu zahraničních tajných služeb, která měla poškodit firmu podílející se na výrobě vojenské techniky pro napadenou Ukrajinu? S jistotou se zatím nemůžeme přiklonit k žádné variantě, ale rozhodně se vyplatí vyšetřování a následné soudní řízení detailně sledovat. Skandální titulky a silácká tvrzení nepomáhají vůbec ničemu.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]