Zlaté období sociálního státu. Stát, který funguje ve prospěch lidí, nikoliv kapitálu

Po roce 1945 vstoupily západní společnosti do období, které bývá často označováno jako „zlatý věk“ kapitalismu. Šlo o historicky výjimečnou fázi, kdy se podařilo alespoň částečně zkrotit vnitřní rozpory kapitalistického systému a propojit jej s projektem sociálního státu. Výsledkem byla nebývalá kombinace ekonomického růstu, relativně nízké nerovnosti a rozšiřování sociálních práv. Tento model však nebyl samozřejmý ani trvalý – vznikl jako odpověď na hluboké krize první poloviny 20. století a v sedmdesátých letech se začal rozpadat.

Kapitalismus na pokraji zhroucení a nutnost kompromisu

Kapitalismus se v této situaci ocitl na hraně vlastní legitimity. Přesto se neukázal jako systém, který by se zhroutil, ale spíše jako systém schopný zásadní proměny. Jeho základní logika – akumulace kapitálu – zůstala zachována, ale institucionální rámec, v němž fungoval, se výrazně změnil. Právě tato flexibilita umožnila vznik poválečného kompromisu mezi kapitálem, státem a prací.

Zásadní roli zde sehrála i zkušenost s válkou. Státy byly nuceny organizovat ekonomiku ve velkém měřítku, mobilizovat zdroje a plánovat výrobu. Ukázalo se, že trh není jediným možným mechanismem koordinace ekonomiky. Po válce proto nebylo myslitelné vrátit se k modelu minimálního státu. Naopak se prosadil názor, že stát musí hrát aktivní roli v zajišťování ekonomické stability a sociální soudržnosti.

Poválečný sociální stát vznikl jako politická odpověď na tuto krizi důvěry. Jeho cílem nebylo odstranit kapitalismus, ale učinit jej společensky udržitelným. Základní idea byla jednoduchá: ekonomický růst musí být sdílený, jinak se systém stává politicky neudržitelným.

Stát proto začal systematicky zasahovat do rozdělování bohatství. Vznikaly progresivní daňové systémy, rozšiřovalo se veřejné zdravotnictví a školství, budovaly se systémy sociálního zabezpečení. Tyto instituce měly dvojí funkci. Na jedné straně chránily jednotlivce před nejistotami trhu, na straně druhé stabilizovaly samotný kapitalismus tím, že zajišťovaly sociální integraci.

Historicky šlo o zásadní posun. Kapitalismus byl vždy spojen s obtížnou integrací lidí do námezdní práce. Mnozí se jí bránili, protože znamenala ztrátu autonomie a vysokou míru nejistoty. Sociální stát tuto nejistotu zmírňoval – poskytoval minimální jistoty, které činily život v kapitalistické ekonomice snesitelnějším. Tím zároveň posiloval ochotu lidí participovat na systému, který by jinak mohl čelit silnějšímu odporu.

Tento model se stal také základem legitimity demokratických režimů. Demokracie nebyla vnímána jen jako procedurální rámec, ale jako systém, který dokáže zajistit rostoucí životní úroveň pro většinu obyvatel. Politická stabilita tak byla úzce spjata s ekonomickým výkonem a jeho distribucí.

Éra růstu, produktivity a relativní rovnosti

Ekonomické výsledky poválečného uspořádání byly mimořádné. Vysoké tempo růstu, technologický pokrok a rostoucí produktivita vytvořily podmínky pro nebývalé zvyšování životní úrovně. Důležité však bylo, že tyto zisky nebyly koncentrovány pouze v rukou vlastníků kapitálu, ale byly rozdělovány napříč společností.

Mzdy rostly spolu s produktivitou, rozšiřovala se střední třída a přístup k veřejným službám se stal standardem. Nerovnost zůstávala relativně nízká, což posilovalo sociální soudržnost. Tento stav byl historicky výjimečný – v dlouhodobé perspektivě kapitalismu jde spíše o odchylku než o pravidlo.

Zároveň se upevňovala vazba mezi kapitalismem a demokracií. Ekonomický růst poskytoval zdroje pro sociální stát a ten na oplátku zajišťoval politickou stabilitu. Vznikl tak cyklus, který se zdál být dlouhodobě udržitelný. Přesto v sobě nesl napětí, které se postupně kumulovalo.

Kapitalismus je totiž systém založený na neustálé expanzi. Jakmile se tempo růstu zpomalí nebo narazí na strukturální limity, začnou se objevovat konflikty mezi jednotlivými aktéry – mezi kapitálem a prací, mezi státem a trhem. Tyto konflikty se naplno projevily v sedmdesátých letech.

Krize sedmdesátých let a rozpad poválečného modelu

Sedmdesátá léta představovala zlom. Ekonomiky západních zemí čelily kombinaci stagnace a inflace, což zpochybnilo dosavadní hospodářské politiky. Zároveň docházelo k hlubším strukturálním změnám v globální ekonomice – přesunu výroby, proměně pracovních trhů i rostoucí konkurenci na mezinárodní úrovni.

Tato krize nebyla pouze ekonomická, ale i politická. Poválečný kompromis přestal fungovat tak, jak měl. Stát se dostával pod tlak – na jedné straně měl udržet sociální výdaje, na druhé straně čelil zpomalujícímu růstu a klesajícím příjmům. Kapitál zároveň hledal nové způsoby, jak obnovit dynamiku akumulace.

Odpovědí se stal postupný nástup neoliberálního modelu. Ten neznamenal konec státu, ale jeho zásadní proměnu. Stát začal méně fungovat jako nástroj redistribuce a více jako garant podmínek pro fungování kapitálu. Privatizace, deregulace a liberalizace otevřely nové oblasti ekonomické aktivity, které byly dříve pod veřejnou kontrolou.

Text vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung.