Když se během února z ničeho nic vynořil plakát dokumentárního portrétu Livie Klausové se zlatě zářícím písmem vytrubujícím LIVIA a důstojně černobílou fotografií protagonistky, mnoho lidí si myslelo, že jde jen o špatný vtip. Stále ještě dobíhaly reakce na absurdně vyprázdněný shluk katalogových obrazů převlečených za dokument s názvem Melania. I vizuální podobnost plakátů byla čistě náhodná. O vtip se však bohužel nejednalo. Tím však paralely mezi oběma snímky o prvních dámách nekončí.
Livia je naštěstí o půl hodiny kratší, stopáž se kroutí okolo 70 minut, jakkoli pocitově trvá desetkrát tolik. Jde o typický příklad portrétních pomníčků, které rezignují na jakoukoli kritickou práci, hledání přesahových motivů či témat a jdou portrétovaným po srsti, přičemž trpí stylistickou i narativní bezzubostí. Film režiséra Adriana Stojkova tak ztělesňuje ten nejomšelejší a slovo dokument nechápající tvar.
Kritická otázka nikdy nepřichází, ani když se ve vzduchu vznáší nepříjemně trapné ticho poté, co Livia náhle vyprskne.
Vyprávění je rozčleněné do několika pomyslných kapitol – bohužel vařených z vody. Livia dítě, Livia manželka, Livia ekonomka, Livia filantropka, Livia veřejná, Livia diplomatka a tak dále. Jde o určitou znouzectnost, aby dílo alespoň zdánlivě vykazovalo náčrt struktury. Nahodile posbíraný materiál tvořený z drtivé části mluvícími hlavami ale tyto etapy prozkoumává jen nahodile. Livia vzpomíná, Livia občas chodí a fotí se s lidmi, o Livii hovoří její manžel, případně členové jeho bývalého kabinetu.
Rozhodně nejde o konceptuálně vybrané pasáže, linie nás chce chronologicky protáhnout životem první dámy tak, jak chce ona, abychom jej vnímali. Je to bezkonfliktní cesta, kdy si nikdy na nic nestěžovala. Sběr informací spoléhá čistě na orální historii jedné individuality, zatímco ostatní pějí chvalozpěvy. Občas se dočkáme archivních záběrů z televize, které jsou čistě ilustrativního charakteru. Primárně ale od portrétované slýcháme historky ze života, jak to bylo tehdy a jak je to dnes jiné.
Nekritická adorace
Stejně jako Melania Trump, i Livia Klausová si filmaře koriguje tak nějak podle sebe. Ona je režisérkou. Jak říká její vnuk – „babička je generál“. Takhle přistupuje i ke štábu. Samotný scenárista a jakýsi pseudomoderátor dokumentu Josef Mádle se zřejmě proto také chová jako její potomek, který rezignoval na jakýkoliv pokus oponovat velkohubým prohlášením. Celý štáb byl zjevně polichocen, že může trávit čas v přítomnosti tak skvělé osobnosti, až zapomněl, že vlastně točí dokument.
Vedle historek a konfirmace vlastní důležitosti totiž z protagonistky prosakuje její zášť. A to hlavně zášť vůči médiím. Několikrát i samotné dokumentaristy častuje označeními „vy média!“. Klausová evidentně žije ve světě, kde za všechno špatné mohou novináři. To se v proudu nijakých a do sebe se bortících vyprávěnek projeví, když na řadu přijde takzvaný sarajevský atentát. Ten proběhl v návaznosti na korupční kauzu stran financování ODS z roku 1997, jež vedla k pádu Klausovy vlády. Livia za hlavní viníky označuje právě média. Ta totiž dle Livie „vždycky vyhrají a nikoho nezajímá, jak to bylo ve skutečnosti.“ Tato vlastnost médií se přitom podle ní stále zhoršuje.
Kritická otázka nikdy nepřichází, ani když se ve vzduchu vznáší nepříjemně trapné ticho poté, co Livia náhle vyprskne. Jistě, na nekritický a adorační model jsme zvyklí u portrétů kulturních osobností, byť ani to není v pořádku. Konformita je zlo ve všech případech. A pokud takto laděné dokumenty neposkytují žádný problematizující kontext či rozšířenou perspektivu – vedle adoračně tunelového vidění – jde o naprostou rezignaci na film jako koncept.
Dokument produkovala zpravodajská sekce CNN Prima News, výsledek je ale obludným selháním žurnalistické práce. Není se ale čemu divit, stále bobtnající zpravodajský dům na oponenty útočí bulvárními mechanismy a své sledované politické debaty schovává za pseudovyváženost. Samotný Václav Klaus zde pravidelně komentuje politické dění a obecně vše, co mu přelítne přes nos. Tady už se jede čistá adorace. Tým složený především z tvůrců true crime dokumentů nebo celebritních pořadů v tomto dokumentu zametá kontroverze a vyzdvihuje onu kýženě demonstrativní lidskost Livie, jež má být elegantní, ke všem vlídná a konformní.
Snímek se snaží vytvořit narativ o tom, jak okouzlující, pečující a svéráznou osobností Livia je. Většina otázek pravděpodobně byla ve stylu „babičko, povídej“ a respondentů se pravděpodobně ptali, proč je Livia tak skvělá. Absurdní korunu pak nasazuje již zesnulý Dominik Duka, jenž Klausovou připodobňuje k Haně Benešové.
Celý festival průměrnosti podtrhuje jakási našedlá bramborová estetika. Odporně archaická televizní kamera odmítá promýšlení kompozic, v zásadě jde o povrchní a bohužel do celovečerního formátu roztaženou reportáž. Hroutící se kostru vyprávění navíc tvoří zhruba tři dlouhé rozhovory s Klausovou, které jsou proložené několika rádoby organickými záběry z ulice, procházení Lán, „historkami z natáčení“ a pár frky od zmiňovaných respondentů. Onen filmový dojem má pravděpodobně dodat plující animace fotek z rodinného alba. Tyto repetitivní sekvence jsou tak ohavné, že nejvíce připomínají prezentaci v PowerPointu. Ústředním stylistickým prvkem jsou pak neustálé roztmívačky a zatmívačky. Proč si dávat práci s důmyslností střihové skladby?
Proč evidentně pro televizi plánovaný dokument, kde pravděpodobně tento rok také poběží, šel vůbec do kin? Distribuuje jej společnost Bontonfilm, mimochodem distribuce čerstvě Oscarem oceněného Pana Nikdo proti Putinovi. Ta vedle různorodé a početné porce českých fikčních filmů distribuuje také příšerné dokumenty, jako například finanční poradenství Zlatý plán nebo urážejícím způsobem nijaký sestřih vítězství českých hokejistů na mistrovství světa Zlatá cesta. Livia spadá do těchto ústřelů, jimiž se distribuce nikde chlubit nebude. Film skončí v propadlišti dějin. Kina jej nehrají, a pokud ano, nikdo na něj nepřijde. Druhý život a ten správný zásah nabere až v televizi.
Žena uvízlá v betonu
Snímek promítalo jednou denně jediné pražské kino – Cinema City ve Slovanském domě. Byl jsem na této projekci společně se zhruba třiceti lidmi většinou seniorního věku, na něž především film (asi) cílí. Nedalo mi to a když jsem dámy v řadě nade mnou slyšel po filmu říkat, že to bylo moc hezké, chtěl jsem s nimi prohodit pár slov a pochopit, co se jim na něm líbilo. Ženy titul totiž primárně nevnímaly jako film, četly jej jako vzpomínku na počátky kapitalismu a dle svých slov „tu ještě poctivou a správnou ódéesku“ a hezké dotvoření obrazu jejich oblíbené první dámy.
Ocenily, že Livia je na svůj věk velice činná a vitální, přičemž ji vnímají jako prototyp silné ženy, která podporuje svého muže, stará se o své potomstvo, ale zároveň nezapomíná na své „koníčky“, jak její kariéru jedna z respondentek nazvala. Především ocenily, že nefňuká. Ještě aby ano, když kniha rozhovorů s Klausovou nese neironický podtitul Smutkem neobtěžuju! Když jsem se žen zeptal, jestli jim v dokumentu něco chybělo, odvětily, že vlastně ne a jsou s výsledkem spokojené.
Možná, že konformismus a „hezké“ portréty význačných osobností jsou přesně tím, co od filmových dokumentů chceme. A čert vem, že Livia Klausová rozhodně není bezproblémovou osobou. Je pohodlnější ji vnímat jako srdečnou babičku. Byť o mateřství skoro nemluví, jen zmíní, že je rodinný typ. Jméno syna Jana mimochodem vůbec nepadne.
Film se nepouští do žádného kontroverzního tématu, jakým potenciálně mohla být minulost jejího otce spjatá s klerofašismem a komunismem. Nač hodnou dámu trápit zlými otázkami, že? Stačí, když s grácií prohlásí, že na to být první dámou neexistoval žádný manuál a prozradí nám, kde vyměnila lustry.
Kritickému oku tento výsostně popisný film obnažuje ženu, jež uvízla zabetonovaná ve vlastní realitě, bez ambic alespoň pootevřít oči. A tvůrci ji v této pseudorealitě ochotně nechávají. Zajímavým paradoxem filmu se stává apel na bohulibou činnost Livie a její nadace podporující sociálně slabé skupiny. Co by na to asi tak řekli Klausovi „potomci“, kteří se škrtacími motory ničí programy pro sociálně znevýhodněné? Naštěstí si Livia u Motoristů pomyslně vylepší kredit, když během jedné z jízd zmíní, jak je hrozné, že Česko už není automobilová velmoc. Jde mimochodem o jeden z mála výbojů obracejících se k současné politice. Jinak se Livia snaží udržet svůj apolitický mýtus, na němž postavila celý svůj veřejný obraz.
Mimochodem ve filantropické pozici se Livia cítí očividně nejlépe, jde konečně o její vlastní aktivitu, konečně nejde pouze o její vztah k manželovi, jenž se většinu času řeší, jako by to mělo být to jediné, co protagonistku definuje. Výsledek je nejen kvůli tomu uspávající a jen těžko obhajuje vlastní existenci nad rámec ufuněného PR cancu. Falešná laskavost, kterou se propagační materiály ohánějí a film jí smrdí úplně celý, nabývá oslizlého a otravného rázu. Film pro svou cílovku, ať už je jakákoli, razítkuje léta budovaný obraz Klausové. Těm několika divákům, kteří do kin vyrazí, nabídne konformní konejšení a portrétek porevolučnímu budování kapitalismu přihlížející první dámy, od nějž pravděpodobně nechtějí jakoukoli problematizaci ani disputaci. Filmaři by ji ale chtít měli.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás