Zimní olympijské hry jsou oproti těm letním většinou komornější a nepojí se s nimi tolik kontroverzí. Není to ale pravidlem, jak v tomto století ukázaly Hry v Salt Lake City 2002 (velký korupční skandál týkající se udělení pořadatelství), Soči 2014 (nejdražší hry v historii jsou dnes spojené s obří dopingovou aférou a anexí Krymu, kterou Vladimir Putin spustil po skončení soutěží) nebo v Pekingu 2022, které proběhly za tuhého covidového režimu. Čtyři dny po jejich ukončení pak Putin zahájil invazi na Ukrajinu, o níž podle analytiků v Číně mluvil s prezidentem Si Ťin-pchingem.
Olympijské hry tak znovu ukázaly, že se do nich jasně promítají světové konflikty a krize a že to platí i v případě těch „menších“ zimních.
S olympijskými hrami v roce 2026, které poprvé oficiálně hostila dvojice měst Milán a Cortina d’Ampezzo (soutěže se ovšem konaly hned v šesti různých střediscích v severní Itálii), se žádná událost podobného rozsahu, alespoň prozatím, nepojí. Dokonce na nich nedošlo ani k dopingovému skandálu, což jinak s trochou nadsázky patří k běžnému olympijskému koloritu.
Neznamená to ale, že by Hry proběhly v úplném poklidu. Nervózní byly už jejich přípravy. Po většinu roku 2025 se také česká média věnovala tomu, jak pomalu Italové postupují, přičemž hodně sledovaná byla stavba haly pro lední hokej. Pochyby ale většinou provázelo mávnutí rukou s tím, že „Italové jsou už zkrátka takoví a nakonec stejně všechno stihnou.“
To se nakonec vyplnilo. Velké pozornosti se dostalo také areálu pro bobové sporty, saně a skeleton. Severní Itálie hostila olympijské hry již v roce 2006, nabízelo se tak, aby se po 20 letech využilo co nejvíce tehdejších sportovišť. Dráha Cesana Pariol se ovšem v mezidobí nevyužívala k pravidelným závodům typu Světového poháru a její oprava by byla nákladná. Draze by vyšlo i obnovení nepoužívaného areálu Eugenia Montiho pojmenovaného po slavném italském bobistovi, který hostil zimní Hry již v roce 1956.
Italové se tak ocitli v situaci, v níž by stavba nového bobového centra vyšla na více než 100 milionů eur (zhruba 2,5 miliardy korun). Vzhledem ke svému závazku k větší udržitelnosti Her podpořil Mezinárodní olympijský výbor variantu přesunu soutěží na druhou stranu Alp do Rakouska, které disponuje moderní dráhou v tyrolském středisku Igls nedaleko Innsbrucku. Italská vláda se však postavila proti s argumentem, že chce celý program pod pěti kruhy uspořádat na své domácí půdě.
Výsledkem chvílemi poměrně bouřlivé diskuse byla stavba zbrusu nového sportoviště (účet se zastavil na 118 milionech eur, tedy zhruba 2,9 miliardách korun) na místě té původní Montiho. Environmentální organizace kritizovaly, že kvůli konstrukci 1750 metrů dlouhé dráhy bylo pokáceno 20 tisíc čtverečních metrů modřínového lesa. „Přežil obě světové války, nepřežil olympijské hry,“ shrnuli to protestující. Atmosféra v Cortině d’Ampezzo, na jejímž území výstavba proběhla, kvůli obřímu staveništi houstla. Starosta města Gianluca Lorenzi dokonce dostával do pošty výhrůžky smrtí.
Boj o sportoviště zřejmě čeká i příští hry v Savojských Alpách, které chtějí také jít „šetrnou cestou“ využití stávajících areálů. Schází však rychlobruslařská hala, mluví se tak o využití ledu v Turíně nebo nizozemském Heerenveenu. Proti se ale staví samotní sportovci včetně dvojnásobného medailisty Metoděje Jílka, kterým by v takovém případě scházela „olympijská atmosféra“. V podobném duchu v únoru 2026 mluvila také biatlonistka a vlajkonoška české výpravy Lucie Charvátová, podle níž si právě biatlonisté, kteří jako jediní závodili ve středisku Anterselva/Antholz, nemohli tu pravou olympijskou párty pořádně užít.
(Ne)slavný článek 50
Italové díky stavbě ledového koryta sportovce o zážitky nepřipravili. Jsou to přitom právě bobové sporty, které si během posledních 100 let prošly dramatickým vývojem týkajícím se jak kvalit samotných drah, tak vybavení závodníků. Na historicky prvních Hrách v Chamonix v únoru 1924 ještě sportovci startovali na dřevěných bobech a na hlavách měli v lepším případě čepice, v horším vůbec nic. O helmách se jim mohlo jen zdát.
Došlo tak k řadě zranění. „Jednomu byla zlomena ruka, druhému rozbita hlava. Potácejí se, obličeje plné krve, hlavy se jim točí a jeden má jenom zlomené žebro,“ glosoval to přímo z Francie lakonicky zpravodaj Lidových novin, kterým nebyl nikdo jiný než Ondřej Sekora, pozdější autor Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka. Dráhu Pélerins výmluvně označil za serpentiny smrti. „Nemusí být každá dráha bobsleighu serpentinami smrti. Ale Francouzové vystavěli na úpatí Mont Blancu vraha statečných životů,“ dodal.
V Chamonix, stejně jako o 102 let později v Cortině naštěstí nikdo ze závodníků a závodnic nezemřel. Patrně největší kontroverze za celou letošní olympiádu se ale točila kolem zásadního bodu vybavení, který v průběhu let pomohl několik životů zachránit – tedy helmy. Diskuse se přitom nevedla o tom, zda je na místě její používání, ale co může být vyobrazeno na jejím povrchu. Na obecnější rovině pak byla položena otázka, co všechno si olympijští sportovci mohou dovolit pod pěti kruhy a kde se nachází hranice mezi svobodou projevu a porušením Olympijské charty.
Ta ve svém často citovaném článku 50 zakazuje „politickou, náboženskou a rasovou propagandu“. Týká se to dění během soutěží, oficiálních ceremoniálů a pobytu v olympijské vesnici. Když tak americký freestylový lyžař Gus Kenworthy několik hodin před svým příjezdem vyfotil ve sněhu nápis „Fuck ICE“ (vytvořený jeho vlastní močí), nejednalo se o porušení charty, protože se tak nestalo na olympijském sportovišti, kde by ho u toho sledoval celý svět.
To nebyl případ ukrajinského skeletonisty (a tím se vracíme na zbrusu novou dráhu v Cortině d’Ampezzo) Vladyslava Heraskevyče. Ten do oficiálních tréninků nastoupil v helmě, na níž měl vyobrazené tváře některých svých krajanů a kolegů, kteří zahynuli vinou ruské agrese na Ukrajině (počet zemřelých ukrajinských sportovců se odhaduje na více než 600). Heraskevyč chtěl připomenout jejich památku.
MOV se s Heraskevyčem pokoušel opakovaně domluvit, ovšem poté, co sportovec odmítl i po schůzce s prezidentkou Výboru Kirsty Coventry startovat bez zmíněné helmy, byl zhruba hodinu před začátkem prvního kola závodu diskvalifikován (nepřipuštěn na start). Porušil to samé pravidlo jako dva roky před ním již zmíněná afghánská breakdancerka Manizha Talash se svou bundou s nápisem „Free Afghan Women“.
Jak v případě Talash, tak nyní Heraskevyče se nabízí rčení o slonovi, který stojí na ocasu malé myšky. Pokud v takové situaci řeknete, že jste neutrální, chudák myš vaši neutralitu zřejmě příliš neocení. Měly by olympiády být skutečně nestranné za každou cenu? Nebo jsou univerzální hodnoty, nad kterými bychom se neměli pozastavovat?
Nad tím, zda měl ukrajinskému skeletonistovi být zakázán start, se neshodli ani čeští akademici. „Politické je všechno, co se týká moci a vyjádření stranické pozice. MOV může všechno, co vyznívá politicky, zakázat. To přesně se stalo Heraskevyčovi. Byla to nacionální propaganda, protiruská,“ řekl v podcastu Kolaps sociolog sportu Vojtěch Ondráček. „Je v tom i náš (evropský) pohled, podle kterého to bylo v pořádku. Zároveň nám může přijít v pořádku účast třeba USA. Tím se dostáváme k tomu, s čím kdo souhlasí a nesouhlasí,“ dodává Ondráček s poukázáním na rozdílnou optiku pohledu na věc.
Naopak Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu Akademie věd by Heraskevyče závodit nechal. „Pojem propagandy má docela přesný význam a jeho docela významnou součástí je, že musí jít o nějaké manipulativní politické projevy. Klasickým příkladem by mohlo být klamání za účelem prosazování určité ideologie, ale v případě této helmy jde o portréty, které odkazují na realitu, žádný prvek manipulace tam nevidím,“ konstatoval Koblížek pro ČT24.
Ještě jiný pohled měl šéf české výpravy Martin Doktor. „Na olympijské hry nepatří politická gesta, ať mají sebelepší důvod. Na tom je celá olympiáda založená. Pokud toto pravidlo opustíme, nedopadne to dobře,“ řekl v Itálii. Sluší se dodat, že MOV svůj postoj zjemnil například na Hrách v Tokiu, kde fotbalové týmy předváděly gesto pokleknutí namířené proti rasismu a systémové nerovnosti ve Spojených státech. Asi jen málokdo by řekl, že událost způsobila průšvih nebo velkou krizi olympijského hnutí.
Protesty vůči Spojeným státům a Izraeli
Italské publikum dalo během olympijských her několikrát najevo, koho na své půdě nevidí příliš rádo. Již během zahajovacího ceremoniálu to „schytal“ americký viceprezident J. D. Vance – když republikánského politika zabraly kamery, slavným milánským stadionem San Siro se ozvalo bučení, které ve svém přenosu promptně ztišila americká stanice NBC.
V Miláně se také konala řada protestů vůči přítomnosti agentů ICE (Imigrační a celní úřad Spojených států), ačkoliv se Američané bránili, že jsou členové agentury v Itálii pouze v roli osobních strážců vysoce postavených hostů. Americká výprava také raději přejmenovala své olympijské centrum z původního Ice House na ne tak jitřící Winter House.
Američané se předvedli i v poslední olympijský den, kdy v dramatickém finále hokejového turnaje v prodloužení porazili velké rivaly z Kanady 2:1. Křepčícím hráčům, s nimiž v šatně – v americkém dresu a bůhví proč i se zlatou medailí na krku – slavil také ředitel FBI Kash Patel, telefonicky gratuloval prezident Donald Trump, který je pozval k návštěvě Bílého domu. Pomocí AI vzniklo i památné video, v němž to Trump na ledě sám nandává kanadským protihráčům.
Sportovcům se ale zároveň omluvil, že bohužel bude muset přizvat také (rovněž zlaté) hokejistky, protože jinak by ho doma asi odvolali z funkce, načež místnost propukla v bujarý jásot. Zdá se tak, že Coubertinem předestřená idea sportu coby cesty k fyzické, stejně jako duševní velikosti, bude ještě dlouhá.
Nepískalo a nebučelo se ale pouze na Vance, nýbrž i na izraelskou výpravu, kterou na zahájení reprezentovali čtyři z celkem devíti členů výpravy. V Miláně studenti protestovali vůči samotnému připuštění Izraele k olympijským soutěžím. Argumentovali tím, že země vzhledem k válce v Gaze a chování vůči Palestincům, které komise OSN označila za genocidní, nemá vůbec startovat. Jako dvojí metr vnímali i to, že Rusko na rozdíl od Izraele pod pěti kruhy soutěžilo pod neutrální vlajkou.
Zvlášť kritizovaný byl v Itálii pilot izraelského bobu Adam Edelman, který se již před osmi lety v korejském Pchjongčchangu stal prvním ortodoxním Židem na hrách. Právě Edelman byl trnem v oku švýcarskému televiznímu komentátorovi Stefanu Rennovi, který přenos jedné z jeho jízd věnoval výčtu důvodů, proč by Edelman, který na svých profilech na sociálních sítích sdílel statusy na podporu operace v Gaze, neměl na olympijských hrách startovat. Švýcarská televize RTS později záznam ze svých webových stránek stáhla.
Účast Izraele stejně jako Spojených států, které měsíc před začátkem olympijských her unesly venezuelského diktátora Nicoláse Madura, vytvořila tlak na MOV. Po zákazu pro izraelské sportovce volala například španělská vláda. Výbor, který má poslední slovo v otázce olympijské nominace, ale odmítl, že by situace Izraele byla stejná jako ta Ruska či Běloruska, jejichž sportovci soutěží pod tzv. neutrální vlajkou.
„Rusko jsme suspendovali, protože provedlo anexi části území, které spravuje Ukrajinský olympijský výbor. To Izrael v případě Palestiny nikdy neudělal,“ uvedl Pere Miró, který byl zástupcem bývalého prezidenta MOV Thomase Bacha. Dodal také, že olympijské hnutí nemůže reagovat na každý světový konflikt, to je podle MOV v gesci politických reprezentací.
Nejde tak ani tolik o to, zda konflikt existuje, kdo jej rozpoutal a k čemu během něj dochází, ale zda se dotýká členských výborů MOV. Mrtví palestinští sportovci včetně bývalých olympioniků jako důvod postihu neobstojí.
Olympijské hry tak znovu ukázaly, že se do nich jasně promítají světové konflikty a krize a že to platí i v případě těch „menších“ zimních. Přinesly řadu rozporů: mezi udržitelností a rozmáchlým stavěním nebo mezi svobodou projevu a principem neutrality.
Týden po jejich skončení Izrael a Spojené státy americké podnikly koordinovaný útok na Írán, jímž kromě mezinárodního práva porušily i olympijské příměří. MOV po několika dnech mlčení vydal prohlášení, ve kterém „kolem horké kaše“ našlapuje s elegancí olympijského gymnasty a odvolává se ve zkratce na to, že svět je složité místo.
Složitá je ale i samotná historie olympijských her. Jí se věnují další kapitoly Olympijského mýtu.
Autor je sportovní novinář.
Text je ukázkou z knihy Olympijský mýtus, která bude vycházet v nakladatelství Alarm. Její vznik můžete podpořit v kampani na portále Donio.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás