Sledujeme konec tradičního britského systému? Zelení nabízejí alternativu

Britská politika se za krátkou dobu výrazně změnila. Ještě před rokem a půl Labouristická strana vstupovala do volebního období s výraznou většinou, nyní aby se obávala, zda jí vůbec zůstane tradiční pozice jedné z hlavních stran.

Odepisovat ji je asi předčasné, nicméně doplňovací volby v obvodu Gorton a Denton naznačují, že nedávné posuny nejsou jen izolované anomálie, ale projev proměny celého systému. Labouristé si věřili, že poslanecké místo udrží. Ostatně tu nikdo jiný nevyhrál od třicátých let a i v posledních volbách zůstal obvod jejich baštou. Navíc měl v jejich prospěch hrát i sjednocující prvek boje proti populistické a krajně pravicové Reform UK, vždyť předchozí doplňovací a často i komunální volby byly právě ve znamení souboje Labouristické strany a zmíněných populistů. Vládní strana byla považována za jedinou sílu schopnou zastavit Nigela Farage, a tudíž volit někoho jiného nebylo taktické.

Britská politická scéna nikdy nebyla rozdrobenější.

Přesto labouristé propadli, a to poměrně výrazně. Naopak Zeleným se povedlo nevídané. Instalatérka Hannah Spencer pro ně poprvé v historii doplňovacích voleb získala poslanecké křeslo, a to s velkým přehledem. Někdejší politolog a odborník na radikalizaci – dnes sám zradikalizovaný – Matt Goodwin z Reform UK sledoval Spencer z uctivého odstupu a na kandidátku labouristů Angeliki Stogiu zbylo až třetí místo.

Premiér Keir Starmer výsledky tak trochu bagatelizoval. Odbyl je tvrzením, že v doplňovacích volbách vládnoucí strany nebývají zrovna úspěšné. To je sice pravda, doplňovací volby není radno přeceňovat a nelze je brát jako obraz celostátní situace. Ovšem příběh z předměstí Manchesteru se tradičním prohrám vládnoucích stran vymyká a ukazuje víc než jen momentální nespokojenost.

Starmerova nejistá budoucnost

Obvod Gorton a Denton ilustruje, v jakých voličských skupinách labouristé ztrácejí podporu. Dnes se nemohou opřít o dělnickou třídu, protože ta se ve velké míře přiklání k pravicovému populismu. O Starmerovu politiku přestávají mít zájem i tradiční levicoví voliči. Od obyčejných lidí odtržená politika, sledující spíše reakce finančních trhů než strádajících rodin, mnohé zklamala. Obratem ovšem mohou najít lepšího zastánce v podobě stále ještě poměrně nového šéfa Zelených Zacka Polanského, který mluví o vysokých životních nákladech, nerovnosti a potřebě zdanit nejbohatší. Zelení tento prostor nekompromisně obsadili. Vlažná reakce labouristické strany na izraelské počínání v Gaze zase odradila liberální voliče a příslušníky menšin. A v tomto konkrétním obvodě je silná muslimská komunita, což také nahrálo Zeleným.

Nespokojenost s labouristy je patrná z průzkumů i předchozích voleb. V květnu proběhne další test v podobě regionálních voleb v Anglii a hlavně voleb do regionálních parlamentů ve Skotsku a Walesu. Starmer zatím zůstává v čele Labouristické strany, nicméně například šéf skotské organizace Anas Sarwar ho v podstatě vyzval k rezignaci, protože s ním nechce být před tamějšími voliči spojován.

Pokud volby dopadnou pro labouristy katastrofou, což není nepravděpodobné, mohla by to být poslední rána. Ve Skotsku bude vítězství obhajovat Skotská národní strana. Ve Walesu sice labouristé vládnou a ještě nedávno v průzkumech dostávali přes čtyřicet procent hlasů, nyní se ale zdá, že strana propadne a o vítězství se bude rozhodovat mezi Reform UK a levicovou stranou Plaid Cymru, která podobně jako Zelení zažívá historický nástup.

Zároveň se ale nikdo nejeví jako Starmerův vyzyvatel. Jeho největším soupeřem je starosta Manchesteru Andy Burnham, který ovšem Starmera jako nečlen parlamentu nahradit nemůže. Oblíbený starosta chtěl kandidovat právě v Gortonu a Dentonu, ale premiér jeho snahy vetoval. I když to na sobě nedal po čtvrteční prohře znát, musí Starmer vědět, že je jeho budoucnost stále více nejistá. Na změnu kurzu už nemá moc času.

Konec systému dvou stran

Doplňovací volby jsou dalším důvodem, proč už patrně nelze mluvit o systému dvou stran. Podle dat magazínu Politico nyní v celostátních preferencích vede Reform UK s 26 procenty, labouristé a konzervativci mají shodně po 18 procentech a Zelení jsou pozadu jen o dva body, přičemž konstantně rostou. Další z „menších“ stran, Liberální demokraté, mají 13 procent. Britská politická scéna nikdy nebyla rozdrobenější.

V historii vznikaly projekty, které se pokoušely nahlodat rovnováhu systému založeného na střídání konzervativců a labouristů, ale nikdy nedosáhly výraznějšího a dlouhotrvajícího úspěchu a nakonec se voliči vždy vrátili ke svým „mateřským“ stranám. Nynější stav je ale jiný. Dnes už nelze říct, že by byl hlas pro někoho jiného než jednu z této dvojice stran jen protestním a potenciálně vyhozeným. Další strany jsou svébytnou alternativou, a mohou dokonce pomýšlet na vládnutí.

Lze očekávat, že i další volební klání, od regionálních až po příští parlamentní volby, budou ve znamení souboje Reform UK a opozice. Tu už ovšem nebudou představovat jen labourističtí kandidáti. Liberální voliči se sice brání nástupu krajní pravice, ale není jim zdaleka jedno, kdo se dostane do parlamentu. K úspěchu nebude stačit jen nebýt kandidát Reform UK, ale bude třeba nabídnout i atraktivní program.

A v neposlední řadě je nutné zmínit, že Nigel Farage nemá vítězství jisté. V průzkumech sice jasně vede, ale cesta k premiérskému křeslu je výrazně klikatější. Zdá se, že Reform UK má v obvodech svůj limit, může sice porazit konzervativce a vyluxovat pravicové spektrum, ale na získání poslaneckého místa to nemusí stačit. Ostatně to není nic divného, je to vlastně obdoba kontinentální politiky. Například Alternativa pro Německo také dokáže vyhrávat, ale kvůli nízkému koaličnímu potenciálu to nemusí v praxi nic znamenat. Hodně lidí je podporuje, ale výrazně více voličů si je ve vládě nepřeje.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.