Reportáže a články o tom, jak mladí moc utrácejí za kafe, nešetří a kvůli tomu nemají na vlastní bydlení, se staly součástí kultury krize bydlení. Rady, jak ušetřit za latte a místo toho platit hypotéku, jsou z pochopitelných důvodů vysmívané. Že by se omezením drobné každodenní spotřeby dalo ušetřit na byt, je věcně totálně mimo, navíc takové tvrzení ignoruje širší strukturální příčiny mizerné situace na trhu s bydlením a místo toho hledá příčiny v individuálním selhání hédonistických kafíčkářů.
Elita národa za určitých okolností – pokud se velice snaží – může získat hypotéku.
Nedostatek dostupného bydlení, zejména pro mladé rodiny, ale zdaleka nejen ty, je velkým selháním polistopadového vývoje. Pro český kapitalismus jsou typické poměrně nízké mzdy, vysoké a stále rostoucí ceny nemovitostí a poměrně vysoké nájmy spojené s takřka nulovou právní ochranou nájemníků. Pro část společnosti je za těchto podmínek náročné získat důstojný domov. Pro obhájce českého kapitalismu nicméně může být náročné toto selhání vysvětlit, a proto vznikají články a úvahy na téma líných mladých a špatné finanční gramotnosti.
Realita, jaká je
Mizerná je situace na trhu s bydlením v Česku pro všechny, kdo nemají vlastní bydlení, platí nájem a hypotéka je pro ně těžko dostupná. Nejhorší je situace ve velkých městech. Například pro mimopražské vysokoškolské studenty, kteří nemají nadprůměrné rodinné zázemí, je situace často zcela neudržitelná. Ostatně, nedostatek bydlení na kolejích, nekvalitní a předražené sdílené byty a k tomu nejisté nájemní smlouvy jsme na Alarmu popsali vícekrát. Kdo nemá bohaté rodiče, má smůlu.
Ne všichni se s tímto stavem ale hodlají smířit. Tříčlenný tým v Hospodářských novinách se pokusil dokázat, že ve skutečnosti si i mladý člověk na bydlení v Praze ušetří a že „důležité je se postavit realitě, jaká je“. Text o „realitě, jaká je“ vyšel na Hospodářských novinách pod názvem „Jsme mladí lidé a chceme vlastní byt. Spočítali jsme, jak to zvládnout i v dnešní realitě“. Součástí příspěvku je i kalkulačka. Ale je za paywallem. A protože se dá předpokládat, že Hospodářské noviny si předplácejí spíše bohatší lidé s vlastními nemovitostmi, asi si text většina těch, co mají hluboko do kapsy, nepřečte. Což je možná dobře.
Článek otevírá téma vyrovnáním se s reportáží ČT o vysokých útratách dnešních mladých v kavárnách. Hospodářské noviny nyní píší, že tvrzení, že utrácení za kávu zavírá dveře k hypotéce, je sice přehnané, ale myšlenka je to v zásadě dobrá. „Rozhodně je správně, pokud zmíněná reportáž upozornila na přílišné rozhazování peněz, které jde ruku v ruce se špatnou finanční gramotností,“ píše se v textu. Obviňování studentů z toho, že si nešetří na byt a místo toho popíjí kafčo, tedy zůstává, jen se tomu říká špatná finanční gramotnost a nejde jen o pití či nepití kávy, ale o celý osmiletý plán. Můžete si za to sami 2.0.
Skutečně gramotní
Přistupme ale na finanční hru autorského týmu Hospodářských novin, který říká, že to jde zvládnout i v dnešní realitě: „Pokud chce dnešní mladá generace dvacátníků dosáhnout na vlastní bydlení, musí umět dobře plánovat.“ Příkladem budoucího úspěšného majitele nemovitosti na hypotéku je v článku nyní dvacetiletý student. Právě na hypotetickém šťastlivci, právě vstupujícím na vysokou školu, autoři demonstrují, jak na to. Modelový student vystuduje řádně během pěti let a z brigád si po celou dobu studia dokáže odkládat každý měsíc stranou dva tisíce korun (ušetřenou částku pak zhodnocuje o sedm procent). Jeho první práce, do které nastoupí hned po škole, mu přinese plat 55 tisíc korun čistého měsíčně (tedy očekávaný průměrný plat absolventa VŠ za pět let, který autoři vypočítali na základě údajů serveru jooble). Tato mzda se pak našemu absolventovi každý rok zvýší o deset procent. Stejně jako si šetřil při studiu dva tisíce korun měsíčně, nyní ze mzdy bude dávat pravidelně 25 procent platu bokem. Díky šetření tak v osmadvaceti bude mít náš úspěšný student a zaměstnanec dost peněz na desetiprocentní akontaci hypotéky na malinký byt za sedm a půl milionu, kterou bude splácet třicet let. Problém vyřešen.
A teď všechna „ale“ této ekonomicko-žurnalistické konstrukce. Kalkulačka vytváří dojem, že jde o jakési know-how, kterým se může každý mladý člověk řídit. Stačí chtít. Každý má možnost to promyslet, a pokud se bude chovat dostatečně finančně gramotně, na hypotéku nakonec dosáhne. Stačí jen zatnout zuby, na brigádách při škole dávat peníze bokem, vybrat si správný obor ke studiu, úspory efektivně zhodnocovat (dle autorů úrokem ve výši sedmi procent) a v pětadvaceti mít job s padesáti pěti tisíci čistého. O tři roky později pak koupit byt na hypotéku – přičemž autoři optimisticky předpokládají, že se ceny nemovitostí za příštích osm let zvětší jen asi o polovinu (z pěti milionů na necelých osm). Poslední roky ale v Praze ceny nemovitostí rostly o dost zběsileji.
Samozřejmě existují lidé s takovými příjmy, jako má absolvent v článku. Jen jich je málo. A těžko se dá tvrdit, že je jen otázkou volby mladých lidí, zda se takovým člověkem stanou či nikoliv. Lidé, kteří mluví o krizi bydlení, koneckonců netvrdí, že bohatí absolventi s padesáti pěti tisíci korun čistého měsíčně, kterým se mzda každý rok zvyšuje o deset procent, po pár letech nedosáhnou na hypotéky. Problém je, že na hypotéky – bez výrazného přispění rodičů – nedosáhne skoro nikdo jiný. A taky, že společnost potřebuje i profese, které v tuto chvíli takové mzdy nemají. Radou pro zdravotní sestru, která by chtěla vlastní bydlení, by pak muselo logicky být, ať přestane být zdravotní sestrou.
Text však především zcela ignoruje sociální nerovnosti. Studium v Praze je právě kvůli cenám bydlení čím dál více privilegiem pro lépe situované. Drtivá většina českých studentů během vysoké školy pracuje a je celkem zjevné, že ony dva tisíce (když už přijmeme tento poněkud absurdní příklad) ušetří spíše brigádník bydlící v Praze u rodičů nebo v rodinné nemovitosti, případně student, který se může spolehnout na opravdu solidní podporu od rodičů, než chudší student odjinud, který si platí studium víceméně sám. Už dnes náročnější obory studují převážně děti z lépe situovaných rodin. A s lidmi, kteří na vysokou školu nejdou, text pro jistotu nepočítá vůbec.
Realismus
Výstupy zmíněné kalkulačky jsou nakonec dost smutné. Ukázkový student by měl v osmadvaceti letech už velmi solidní plat (padesát pět tisíc čistého třikrát navýšených o deset procent) a jeho první nemovitost by byla zároveň investicí, jak slibují autoři, s tím, že jak by pokračovala jeho kariéra, přicházely by možná i další nemovitosti (které se dají pronajmout a tak dále). Hodnotové vyznění je každopádně jasné: systém je v pořádku, kdo se snaží, ten může. Pokud tedy někdo nemůže, nejspíš udělal špatná rozhodnutí, nešetřil, a je to tedy jeho vina.
Pointou zmíněného textu totiž není, že na byt v Česku dosáhne málokdo, ale že „to přece jde“. Ano, jde to. Pokud jste nadprůměrný student práv, IT, techniky nebo třeba medicíny a šetříte od dvaceti, snad si po osmi letech pořídíte hypotéku na pidibyt. Tedy elita národa za určitých okolností – pokud se velice snaží – může získat hypotéku. S postupující kariérou a rostoucím platem i investičním portfoliem pak autoři slibují přechod na pomyslný druhý břeh: „První pořízený byt může být jen startovní čára pro vstup na realitní trh.“ A na druhém břehu, ve světě majitelů více nemovitostí, operujících na realitním trhu, už je dobře…
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás