Komu patří univerzita? Nejvyšším patrům vlastní hierarchie?

Nejdřív se zdálo, že se vlastně nic nestalo. Jedno televizní vystoupení, jeden rozhovor, několik vět vyslovených klidným hlasem. Žádná kauza, žádná jména, žádná obvinění. Jen připomenutí toho, že univerzita není rovnostářský prostor a že tam, kde existuje asymetrie moci, existuje i riziko jejího zneužití. Nešlo o pojmenování viníků ani o otevření konkrétního případu, ale o obecné upozornění na etická rizika blízkých vztahů mezi vyučujícími a studujícími, zvlášť na začátku studia – v situaci, v níž se setkává moc se zranitelností.

Profesionalita byla předefinována. Už neznamenala odpovědnost silnějších za asymetrii moci, ale povinnost udržovat institucionální klid.

O tom byl rozhovor jedné ombudsmanky v jednom médiu v prosinci 2025.  Nezaznělo v něm tvrzení, že by všechny vztahy mezi vyučujícími a studujícími byly zneužívající. Šlo o popis strukturálního rizika – o pojmenování situace, v níž se setkává moc a zranitelnost. V tu chvíli ještě nešlo ani o otázku, komu patří univerzita. Ta se objevila až potom.

V tomto textu nejde o konkrétní lidi, ale o samotný mechanismus, podmínky prostředí, v němž může ke zneužití docházet ještě předtím, než existuje kauza.

Co má ombudsmanka vlastně dělat

Ombudsman nebo ombudsmanka na univerzitě není symbolická funkce ani prostředník dobré nálady. Není ani krizový manažer reputace. Je to institucionálně vymezená role s jasným mandátem chránit práva studentek, studentů, zaměstnankyň a zaměstnanců ve chvílích, kdy se v hierarchickém prostředí univerzity ocitají ve slabším postavení.

Ombudsmanství nevzniklo z nedůvěry k institucím, ale z poznání, že moc je strukturální vlastností každé organizace. Akademické prostředí v tomto ohledu nepředstavuje výjimku – spíše laboratorní příklad. Vztah mezi vyučujícím a studentem není symetrický. Jeden hodnotí, rozhoduje, doporučuje, otevírá nebo zavírá přístup ke studiu a dalším příležitostem. Druhý je často mladý, bez zkušenosti, bez opory v systému, existenčně závislý na rozhodnutích, která nemá pod kontrolou.

Ombudsmanka tu není proto, aby obviňovala. Je tu proto, aby mluvila dřív, než dojde k poškození. Právě v tomto smyslu bylo její vystoupení loajální k instituci. Nešlo proti univerzitě. Šlo o univerzitu – o její schopnost vidět vlastní rizika a jednat preventivně.

Okamžik zlomu

Rozhovor se však velmi rychle přestal číst v tomto kontextu. Mediální zkratka oddělila jednotlivé výroky od jejich významu. Strukturální varování bylo přeloženo do osobní roviny a čteno jako morální soud nad jednotlivci. Místo věcné debaty o tom, jak univerzita pracuje s mocí, se rozběhla obranná reakce instituce a části její reprezentace. „Nejsou uvedeny konkrétní případy.“ „Jsme házeni do jednoho pytle.“ „Poškozuje se dobré jméno univerzity.“ Debata se posunula. Už nešlo o obsah, ale o to, kdo si dovolil mluvit.

Reakce části akademické obce se ustálily ve třech opakujících se vzorcích typických pro institucionální obranu. Prvním bylo doslovné čtení. Metafora strukturálního rizika byla interpretována jako osobní útok. Moc jako vztah zmizela a byla nahrazena debatou o charakteru jednotlivců. Druhým byl požadavek individualizace viny – volání po konkrétních jménech a kauzách. Ten působil racionálně, ve skutečnosti však popíral smysl preventivní etiky: pokud lze mluvit pouze o tom, co už selhalo, je etická reflexe vždy nutně pozdě. Třetí, nejvýmluvnější reakcí byla inverze rolí. Pozornost se přesunula od potenciálně ohrožených studujících k profesní většině, která se začala stylizovat do role poškozené skupiny.

Slušnost jako hranice řeči

Do popředí se dostal jazyk slušnosti, profesionality a reputace. Ne jako nástroj ochrany slabších, ale jako norma regulující řeč. O etice bylo možné mluvit, pokud zůstávala obecná, abstraktní a bez konkrétních důsledků. Ve chvíli, kdy se dotkla reálných mocenských vztahů a zazněla veřejně, byla označena za přehnanou nebo neprofesionální.

Profesionalita byla předefinována. Už neznamenala odpovědnost silnějších za asymetrii moci, ale povinnost udržovat institucionální klid. Sociální sítě tento mechanismus zesílily. Posílily kolektivní profesní identitu a vytvořily dojem, že univerzita je ohrožena kritikou, nikoli systémovou chybou.

Vedle hlasitých reakcí akademiků se objevily i anonymní výpovědi studujících žen – krátké, opatrné, často formulované s omluvou, že „nejde o obvinění“. Právě tato opatrnost ukazuje, jaké náklady má mluvení o moci pro ty nejslabší.

Nikdy nepřišel jasný příkaz mlčet. Místo něj přišly e-maily. Výzvy k omluvě. Hrozby etickými komisemi. Opakované požadavky na rezignaci. Osobní diskreditace. Vše zdvořilé, formálně korektní, „věcné“. Jejich účinnost spočívala právě v tom, že nezakazovaly mluvit, ale systematicky zvyšovaly cenu mluvení. Vytvářely prostředí, v němž je mlčení racionální volbou a výkon funkce, k níž byla ombudsmanka pověřena, se stává rizikem. Ukázalo se, že problémem nebylo to, co bylo řečeno, ale že to zaznělo veřejně.

Není to o jedné univerzitě

Tento případ je důležitý nejen kvůli jedné instituci, ale proto, že odhaluje systémové ohrožení samotného principu ombudsmanství. Pokud jsou ombudsman nebo ombudsmanka vystaveni tlaku ve chvíli, kdy začnou naplňovat svůj mandát, nejde o individuální konflikt, ale o varování pro všechny podobné role na univerzitách i v jiných veřejných institucích.

Vysílá se tím jasný signál: ombudsmanství je tolerováno pouze do té míry, dokud zůstává neviditelné, nekonfliktní a neohrožuje zavedené mocenské rovnováhy. Jakmile začne skutečně fungovat – tedy pojmenovávat strukturální rizika a mluvit o nich veřejně – stává se nepohodlným. V takovém prostředí není ohrožen jeden konkrétní ombudsman či ombudsmanka, ale samotná možnost institucionální sebereflexe.

Celá situace je o to paradoxnější, že vlastní dokumenty univerzity dávají ombudsmance za pravdu. Univerzita sama konstatuje, že osobní vztahy přestávají být soukromé ve chvíli, kdy vstupují do profesionálních rolí a mocenských asymetrií. Profesionalita zde znamená vědomí hranic – nikoli jejich popření. Ombudsmanka tedy nejednala proti univerzitě. Jednala v souladu s jejím vlastním etickým rámcem.

Co se skutečně ukázalo

Tento příběh nakonec neodhalil selhání jednotlivce ani přecitlivělost akademické obce. Odhalil něco hlubšího: tichou privatizaci veřejné instituce v rovině myšlení. Univerzita se v reakcích části vyučujících začala jevit jako „jejich“ prostor – profesní teritorium, které je třeba chránit před kritikou. Kritika je pak vnímána jako útok, kontrola jako neloajalita a ochrana slabších jako ohrožení dobrého jména. A v debatě systematicky chyběli ti, kvůli nimž ombudsmanství existuje: studující v prvních ročnících, zranitelné ženy, lidé bez institucionální moci. Když je zpochybňována práce ombudsmanky, nejsou umlčovány jen jednotlivé hlasy, ale celé skupiny.

Otázka „komu patří univerzita“ tedy nezazněla v rozhovoru. Vynořila se až poté – v reakcích na něj. A odpověď, kterou tyto reakce naznačily, je znepokojivá. Univerzita je chápána jako prostředí těch, kdo v ní mají největší hlas, nikoli jako veřejná služba určená těm, kdo jsou na ní nejvíce závislí.

Obrana práce ombudsmanů proto není obranou jedné osoby. Je obranou principu, že veřejné instituce nejsou vlastnictvím profesních skupin, ale odpovědností vůči slabším. Ombudsman není problémem instituce. Problémem je instituce, která jeho existenci snese jen do chvíle, než začne skutečně fungovat.

Autor je sociální pracovník.