Odešel svobodný duch Ivan Štampach

Deset dní po Novém roce nás opustil religionista a teolog Ivan Štampach (1946–2026), měsíc a pár dní před nedožitými osmdesátými narozeninami. Zemřel v předvečer dne, kdy se v západní církvi čte příběh z Matoušova evangelia o tom, jak se východní mudrci – v řeckém originále označovaní jako mágové – přišli poklonit právě narozenému Ježíši a přinesli mu vzácné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Když jsem si tu souhru uvědomil, napadlo mě, že život je magický. Právě tato otevřenost k „magii“ světa byla Ivanově spiritualitě vlastní: vedle křesťanství ho po celý život hluboce přitahovaly duchovní cesty Východu – a samozřejmě nejen ony. A také mu byla vlastní plachá něha, která vyzařuje z vánočního příběhu, ale o tom až později, nyní se pojďme podívat optikou faktů na jeho nevšední životní příběh.

Život plný studia a zápasů

Ivanův život sice nezačal na útěku před strašlivým králem, ale od samého počátku byl tak trochu zápasem. Narodil se 18. 2. 1946 v Plzni české matce a americkému vojákovi, biologická matka ho ovšem po narození odložila. Adoptovala ho rodina Štampachů, která ho vychovala v humanistickém, masarykovském duchu. Ivan se často s oblibou vracel k výroku svého adoptivního otce, jenž o náboženství poznamenal: „Ono něco je, ale nesmí se to přehánět.“ A přestože byla Ivanova životní cesta náboženstvím intenzivně poznamenaná, v pozdějším věku dával svému otci v lecčems za pravdu – nepochybně i pod vlivem pozdějších zkušeností s církevním prostředím. S rodiči vyrůstal na Slovensku.

Kontemplace a angažovanost netvoří protiklady, ale dvě strany téže duchovní cesty: čím hlouběji člověk zakouší tajemství bytí, tím méně se může smířit se světem, který toto tajemství popírá.

Ivan Štampach nejprve absolvoval Pedagogickou fakultu v Bratislavě v roce 1967. Jeho životní dráhu ale dramaticky přerušily represivní zásahy normalizačního režimu: v letech 1970–1974 byl vězněn za pokus o opuštění republiky a její podvracení. O svém věznění toho Ivan nikdy moc nenamluvil. Politicky a intelektuálně byl zcela prost antikomunistického sentimentu, byl ale přesvědčeným levicovým demokratem.

Po návratu z vězení se začal ještě intenzivněji zajímat o náboženský život, nejprve byl přitahován pravoslavím, pro jehož liturgii a mystiku měl po zbytek života slabost, ale nakonec se rozhodl pro dráhu katolického kněze. Teologické vzdělání získával zčásti skrytě a za cenu osobního rizika – v letech 1978 a 1983 tajně studoval na Papežské teologické akademii v Krakově, kde po roce 1989 pokračoval i v postgraduálním studiu.

Na římskokatolického kněze byl vysvěcen roku 1983 v Berlíně kardinálem Meisnerem, a ačkoli byl tomuto konzervativnímu muži svými postoji na hony vzdálen, mluvil o něm vždy s úctou. Ještě před pádem režimu vyučoval teologii v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech. Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Odilo.

Po roce 1990 mohl konečně zahájit veřejnou pedagogickou činnost: roku 1992 získal licenciát teologie v Krakově (kniha Nástin ekumenické teologie), o dva roky později doktorát na Papežské teologické fakultě v Poznani, kde obhájil práci Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. V roce 1996 se habilitoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci publikací Náboženství v dialogu.

V polovině devadesátých let se Ivan Štampach stále zřetelněji profiloval jako kritik konzervativních tendencí uvnitř církve. Otevřeně také poukazoval na deformované poměry na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, včetně jejího problematického propojení s minulým režimem, což jej přivedlo do ostrého konfliktu s církevním vedením. Tento spor se postupně přenesl i na půdu dominikánského řádu. Po několika letech ostrakizace požádal roku 1999 o přijetí do starokatolického společenství – krok, který vyústil v jeho exkomunikaci z římskokatolické církve a vyloučení z dominikánského řádu. Po několikaletém kněžském působeni ve společenství, jež se scházelo v kapli Máří Magdalény v Praze, přestal působit i u starokatolíků.

I bez konkrétního církevního společenství ovšem dále žil intenzivním duchovním životem. Velké sympatie měl pro malé svobodné společenství Obec křesťanů, jež čerpá inspiraci ze spirituality zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera. Právě díky jejímu legendárnímu arciknězi Josefu Adamci začal kdysi přemýšlet o kněžském poslání, jak mi před časem prozradil kněz Tomáš Boněk. 

V průběhu let zastával Ivan Štampach řadu veřejných i akademických funkcí. Byl předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos – Centrum Prokopios. Angažoval se rovněž v Křesťansko-sociální platformě ČSSD a v iniciativě ProAlt.

Od roku 1990 se věnoval pedagogické činnosti na řadě vysokých a vyšších odborných škol. V letech 1990–1996 působil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1995 vyučoval religionistiku na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok, od roku 1996 pak na Evangelické teologické fakultě UK v rámci studia Teologie křesťanských tradic. Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky, kterou sám zakládal a formoval.

Coby religionista se Ivan Štampach věnoval především tématům nových náboženských směrů, studiu hermetických tradic, mezináboženskému dialogu, dialogu mezi sekulární kulturou a náboženstvím, zkoumání autoritativních tendencí uvnitř náboženských společenství a mnoha dalším oblastem. O tom svědčí i některé jeho odborné publikace. Z těch posledních jmenujme aspoň Přehled religionistiky (2008) a Na nových stezkách ducha (2010).

Své duchovní náhledy vyjádřil také v několika publikacích, z nichž připomeňme eseje o postmoderní spiritualitě A nahoře nic (2000) a kouzelnou knihu Tušili světelné záplavy (2001), pojednávající o spiritualitě uměleckých a literárních osobností české secese a moderny.

Tolik strohá řeč dat – naplněná neúnavnou činností na poli religionistiky, teologie i duchovního doprovázení, formálně i zcela neformálně, později v postdenominačním duchu. Podíváme-li se na Ivanův přínos českému náboženskému myšlení a studiu náboženství, nelze přehlédnout jeho téměř encyklopedické vzdělání, mimořádnou otevřenost a bytostný, nepředsudečný smysl pro vše nové, alternativní a menšinové.

Duch, který si vane, kam chce

Dosud jsem v tomto textu o mimořádném člověku nechával promlouvat především data. Má-li však tento nekrolog dostát velikosti osobnosti Ivana Štampacha i jeho významu pro české myšlení, je třeba se nyní zastavit u některých základních důrazů jeho díla.

Prvním slovem, které se s Ivanovým odkazem pojí, je svoboda. Už v mládí byl silně ovlivněn myšlením ruského pravoslavného filozofa Nikolaje Berďajeva, jehož lze s jistou nadsázkou označit za křesťanského anarchistu. Právě od Berďajeva – a později také ze Steinerovy Filosofie svobody – převzal důraz na svobodu jako základní znak duchovní existence člověka.

Odtud pramenil jeho odpor ke „kosmickému diktátorovi“, k autoritářskému obrazu Boha. Představa nebeského monarchy, před nímž člověk padá do prachu, mu byla bytostně cizí. Bůh – nebo spíše božství – byl pro Ivana zdrojem skutečnosti, pramenem bytí, nekonečným světlem a prostorem, jenž svět prostupuje a zároveň přesahuje. S oblibou se vracel k formulaci Tomáše Akvinského, že Bůh je ipsum esse, „čiré bytí samo“.

Bůh byl pro Ivana spíše slovesem než statickou veličinou – děním, prouděním, Životem života. Zároveň byl i oním „božským Nic“, jak je zakoušeli mystikové jako Mistr Eckhart či Jan od Kříže, a jak o něm v jiné řeči vypovídají buddhističtí mistři, když hovoří o Prázdnotě – šúnjatě.

Odtud jeho pojetí Ježíše coby osvoboditelské postavy, která měla odvahu čelit náboženským i světským autoritám a ztělesňovat své království, v němž jsme všichni královskými postavami, jak kdysi pojmenoval teolog Eugen Drewerman, kterého Ivan rád v němčině čítával.

Odtud pramenily i jeho opakované střety s církevním prostředím, které jeho svobodné vanutí spíše svazovalo, jakkoli Ivan hluboce miloval liturgické i mystické tradice západní i východní církve. S úsměvem mi opakovaně říkával, že mu „k poslušnosti vůči autoritám chybí orgán“.

Odtud pramenila i jeho důsledná religionistická nepředpojatost vůči novým náboženským směrům a alternativní spiritualitě. Jsem přesvědčen, že především díky Ivanovi Štampachovi a jeho dlouholetému kolegovi Zdeňkovi Vojtíškovi, který ho věrně navštěvoval i na sklonku života, se u nás studium nových náboženských směrů nikdy nezvrhlo v „sektobijectví“. To neznamená, že by si Ivan neuvědomoval nebezpečí sektářských tendencí; opakovaně však upozorňoval, že nejsou cizí ani zavedeným institucím – včetně velkých církví.

Odtud vyrůstaly i jeho sympatie k mystice, hermetismu, zednářství a magii, jejichž nejušlechtilejším podobám je vlastní důraz na hrdé a svobodné lidství, které se neuzavírá světu, ale vytrvale hledá transcendenci. A odtud pramenila i jeho láska k mahájánovému buddhismu, v němž na sklonku života – zvláště v buddhismu Čisté země – nacházel stále hlubší inspiraci pro svůj vlastní duchovní život.

Druhým slovem, které Ivanův vztah ke světu snad nejvýstižněji charakterizovalo, byla solidarita. Právě sociální důrazy ho vždy znovu usmiřovaly s křesťanstvím. I proto měl v mimořádné oblibě papeže Františka, o němž jednou vtipně pronesl: „Stal se zázrak a na Petrův stolec usedl křesťan.“ Solidarita s chudými, marginalizovanými a vyloučenými mu byla bytostně vlastní. Hlubokou inspiraci nacházel také v teologii osvobození, s jejím důrazem na přednostní optiku chudých. Téměř po celý život konkrétně pomáhal lidem v nouzi, často bez nároku na uznání.

Tyto duchovní impulsy se přirozeně promítaly i do jeho politického myšlení. Po celý život vedl otevřený a podnětný dialog s neortodoxními marxisty, ačkoli s nimi nesdílel ateistická východiska. A přestože se v posledních letech – pod tlakem obav z narůstajících autoritářských tendencí – spíše přikláněl k sociálnímu liberalismu, zůstával si plně vědom vnitřních rozporů a hluboké problematičnosti kapitalismu. Jeho rebelský duch přirozeně tíhl k odporu vůči všem formám útlaku a k solidaritě s těmi, kdo nesou jeho tíhu.

Pod vlivem německé teoložky Dorothee Sölle mu byla blízká představa mystiky a vzdoru – mystiky, která se neuzavírá do vnitřního prožitku ani do bezpečí sakrálního prostoru, ale zůstává bdělá vůči utrpení světa. Taková mystika se podle Ivana neodděluje od politiky a společnosti, nýbrž se stává zdrojem odvahy k odporu vůči nespravedlnosti, útlaku a lhostejnosti. Kontemplace a angažovanost netvoří protiklady, ale dvě strany téže duchovní cesty: čím hlouběji člověk zakouší tajemství bytí, tím méně se může smířit se světem, který toto tajemství popírá.

S americkým teologem Matthewem Foxem, s nímž ho pojil do jisté míry podobný osud – Fox byl rovněž dominikánem, který se později rozešel s římskokatolickou církví a našel své duchovní útočiště v Episkopální církvi –, sdílel Ivan radostný vztah ke stvoření. Díky Foxovi jsme se ostatně kdysi seznámili. Spojovala je oba ekologická citlivost i přesvědčení, že duchovní život nelze oddělovat od úcty k Zemi jako živému, posvátnému celku. Stvoření pro ně nebylo pouhým pozadím lidských dějin, ale místem zjevení. Tyto důrazy později ještě rozvinul pod vlivem zenového mistra Thicha Nhata Hanha, který ho rovněž bytostně ovlivnil.

Vášnivý i plachý člověk na cestě ke Světlu

Je těžké psát nekrolog o člověku, který pro vás v životě tolik znamenal. Doslova to fyzicky bolí – a přece je v tom psaní zároveň i cosi léčivého. Svému terapeutovi Pavlu Zachovi jsem jednou řekl, že bych se bez Ivana nikdy nestal tím, kým jsem. Většinu svých základních duchovních důrazů jsem v té či oné míře převzal právě od něj, i když jsem je později rozvinul po svém a jinými cestami.

Byl mimořádným intelektuálem se vzácně širokým rozhledem: jeho znalosti sahaly napříč teologií, religionistikou, filozofií i sociologií a přirozeně se rozšiřovaly i k zájmu o vědu, techniku a umění. To však nebylo samoúčelné – vždy šlo o porozumění životu, světu a lidské důstojnosti.

Ivan byl ale především člověk, kterého jsem hluboce miloval. Miloval jsem ho jako něžného přítele, duchovního otce i učitele. Pro jeho strhující lidskost, pro jeho plachost i pro skrytou vášnivost – jejíž stínovou stránkou bývala občas jistá netrpělivost či hádavost –, pramenící z intenzivního zájmu o svět a poznání. Také pro jeho humor a lásku k životu.

I proto jsem spolu s několika dalšími přáteli o Ivana v posledních letech pečoval, jak nejlépe jsem uměl. Poslední rok a půl od jeho zdravotního kolapsu jsem s bolestí sledoval, jak postupně odchází. Zpočátku byl největším otřesem úbytek jeho kognitivních sil – jako by se rozpouštěla mysl, na niž jsme byli zvyklí jako na zdroj jasu a inspirace.

Jeho poslední měsíce ve vlídném Domově pro seniory v Sulické, kdy už byl připoután na lůžko a přestal mluvit, byly ale zvláštním, těžko vyslovitelným způsobem prozářené světlem. To světlo vyzařovalo z jeho vyhublého těla, z průzračných očí, z pouhé přítomnosti. Stejnou zkušenost se mnou opakovaně sdíleli i další přátelé – Aleš Weiss, Eva Cieslarová, Rudolf Vévoda či Petr Kratochvíl.

Tehdy jsem si uvědomil něco podstatného: právě v těch posledních měsících se vyjevilo to nejdůležitější z Ivanova života – jeho srdce otevřené světlu. A tak přes tu bolest, kterou nyní prožívám, cítím i zvláštní spojení s tímto nádherným člověkem, který – zdá se mi – vstoupil do království světla ještě za života.

Autorovi Ivan Štampach strašně moc chybí.