„Psychoterapie a spirituální koučink jsou dvě úplně jiné věci,“ říká Fatima Rahimi

Fatima Rahimi je moderátorka podcastu Hergot, který už 13 let vychází na Radiu Wave a který se věnuje spiritualitě nejen v České republice. Kromě toho je Rahimi redaktorkou Deníku Referendum a terapeutkou. Povídaly jsme si o tom, kdy se lidé ke spiritualitě přiklánějí, jaký je rozdíl mezi spirituálním koučinkem a psychoterapií, i o tom, jaké negativní dopady na psychiku člověka mohou konkrétní formy alternativní spirituality mít. 

Už deset let moderuješ Hergot. Co bys po tak dlouhé době dokázala říct o Češích a jejich vztahu k alternativní spiritualitě?

Já sice moderuju Hergot deset let, ale on dohromady existuje už třináct let. Ani Petr Wagner, který s tou myšlenkou přišel, si neuměl představit, že tak dlouho každý týden budeme mít novou hostku nebo nového hosta, se kterým se budeme bavit o spiritualitě. Už jen to něco vypovídá o české společnosti. Takže si rozhodně nemyslím, že jsme ateistický národ. Většina lidí tu v něco věří – ať už to jsou horoskopy, karma nebo existence andělů.

Alternativní spiritualita často předpokládá, že si každý tvoříme vlastní realitu. Setkali jsme se také s tím, že lidé, kteří byli nemocní nebo zažili násilí, byli ze strany svých blízkých obviněni, že si neštěstí do života sami přitáhli. To mi hodně připomíná victim blaming neboli vinění oběti. Jak to vnímáš ty jako terapeutka? A jaký dopad to na člověka může mít?

Hodně jsem o tom přemýšlela a souhlasím, že může jít o obviňování. Také jsem slyšela a četla o situacích, kdy blízcí vinili člověka, že si za nemoc nebo například za znásilnění může sám. Už to není, že má někdo krátkou sukni, výrazný make-up nebo větší výstřih, ale že to násilí přitahoval svou energií. Když člověk právě prožívá krizi, potřebuje péči, naději, smysl a motivaci. Ve chvíli, kdy slyší takové věci, mu ale naděje i smyslu ubývá. Když nad tím přemýšlím, přijde mi, že ten člověk, který takto obviňuje druhé, myslí hlavně na sebe. Znám situace, kdy to řekla matka dceři, sestra sestře nebo kamarádka kamarádce. To jsou opravdu blízké vztahy. V tu chvíli mi přijde, jako kdyby ti lidé nechtěli sdílet bolest. Je to pro ně způsob, jak se osvobodit od odpovědnosti za péči o druhou osobu.

Ty ses narodila v Afghánistánu, přišla jsi do České republiky, žila několik let v uprchlických zařízeních. Ve své novinářské práci se věnuješ rasismu a islamofobii. Vnímáš nějakou spojitost alternativní spirituality s představami o nadřazenosti bílé rasy?

To se ukázalo i výzkumně, že tam nějaká spojitost je. Měli jsme v Hergotu hostky a hosty, kteří to třeba neříkali úplně napřímo, ale nějaká nadřazenost tam byla. Nemluvím teď o alternativní spiritualitě jako celku, ale část lidí v tomto prostředí vnímá, že se probudili. Že ví něco, co ostatní neví. A už v tu chvíli vzniká nějaká nadřazenost – že já jsem lepší člověk, protože jsem to prokoukla. Ti lidé se navíc v době uprchlické krize museli potkat s jinakostí. Pocit nadřazenosti je jednoduchá cesta, jak se s tím vypořádat.