Lidé bez domova potřebují bezpečný přístav. Mýtus o „závislosti na službě“ je nebezpečný

Když dojde na nízkoprahové sociální služby a lidi bez domova, občas se objeví zvláštní logika. Že prý bychom neměli klientům a klientkám dělat podmínky příliš příjemné a pobyt v centru příliš pohodlný, aby si na to „nezvykli“ a aby je nepohodlí motivovalo posunout se dál, tj. dál po společenském žebříčku, k zapojení do systému. V kontextu denních center a nocleháren (a nejen jich) ovšem působí tato úvaha absurdně a odtrženě od reality.

Představte si situaci, kdy za vámi přijde žena z ulice s prosbou o pomoc. Chce začít znovu. Chce bydlení, aby mohla pracovat, chce práci, aby mohla bydlet. Tato situace je v sociální práci denním chlebem. Co jí však můžeme reálně nabídnout? Azylový dům, na který bude čekat měsíce v pořadníku, než se uvolní místo, a do té doby bude dál přespávat na lavičkách nebo v noclehárnách. Anebo žádost o městský byt, který pravděpodobně nikdy nedostane. Sociální pracovník může poskytnout podporu, pomoc s administrativou. Centrum poskytuje základní zázemí. Ale nemůžeme lusknutím prstu vyřešit systémový nedostatek dostupného bydlení a péče.

Proto nám připadá myšlenka, že by služby měly být záměrně nepohodlné, aby klienti a klientky „nezlenivěli“, poněkud absurdní. Na ulici už je nepohodlí dost, život bez přístřeší poskytuje denně mnoho motivace a impulsů pro snahu dostat se pryč. Není potřeba k tomu všemu přidávat další nepohodlí, a už vůbec ne záměrně.

Právo na čisté prádlo

Argumentem má být, že klienti a klientky si na službu „zvyknou“ a nebudou chtít odejít, nebudou mít potřebu „posunout se dál“. To však ignoruje základní fakt: všechny lidské bytosti jsou závislé na pokrytí svých základních potřeb. Rozdíl je jen v tom, že většina společnosti má přístup k vodě, jídlu, teplu, hygieně a bezpečí automaticky – skrze bydlení, zaměstnání nebo rodinu.

Snahy „nepřehánět to s pohodlím“ vycházejí z představy, že nedostatek motivuje k růstu. V praxi ale nedostatek motivuje jen k přežívání.

Když někdo přijde do denního centra, nehledá „nadstandard“, ale základní podmínky pro přežití. Stejně jako jsme „závislí“ na elektřině, zdravotní péči nebo dopravě, jsou naši klienti a klientky závislí na tom, že mají kam přijít, kde si odpočinout, kde se umýt a najíst a kde se cítit v bezpečí.

Paní Veronika žije bez přístřeší několik let. Chodí denně do nízkoprahového centra a stejně tak denně přespává na noclehárně, tedy pokud na ni zbyde postel. Všechen svůj majetek nosí v batohu a tašce neustále u sebe, shrbená pod tíží nákladu. Nosí u sebe totiž nádobí, protože si na noclehárně vaří, ale nesmí si tam nic nechat.

Paní Milada má sociální byt, ale pobírá jen minimální důchod a po zaplacení nájmu a léků jí zbývají jen tři tisíce na měsíc. Do centra dochází pro jídlo a oblečení. Oblečení zde může dostat za pár korun, ale výdej je limitován – například spodní prádlo jen dvakrát do měsíce. Častým argumentem pro přísnější pravidla je, že máme klienty a klientky učit, jak funguje „normální svět“, a nevytvářet zvláštní podmínky. V normálním světě nám ale nikdo nehlídá, jak často si kupujeme čisté kalhotky.

Přístav, ne trest

Nízkoprahové centrum má být bezpečným přístavem. Místem, kde se dá nadechnout, nabrat síly a získat podporu pro další kroky. Pokud klientky vědí, že se mohou vracet, posiluje to jejich stabilitu a důvěru v lidi i instituce. Právě nedostatek důvěry v systém, který jim mnohokrát ukřivdil, je ostatně jedna z překážek, které brání návratu do běžného života.

Snahy „nepřehánět to s pohodlím“ vycházejí z představy, že nedostatek motivuje k růstu. V praxi ale nedostatek motivuje jen k přežívání. Základní jistota, kterou centrum poskytuje, není překážkou změny, ale její podmínkou. Musíme navíc myslet i na ty, kdo se posunout dál nemůžou – nejsou toho aktuálně schopni, nebo možná nikdy nebudou. I pro ty tady jsou sociální služby a nelze je trestat za to, že nás frustruje něco, v čem vidíme nedostatek motivace.

Mezinárodní i české zkušenosti potvrzují, že stabilní přístup k základním potřebám zvyšuje šanci na dlouhodobý odchod z ulice a snižuje náklady pro stát. Housing First, podle kterého je podstatné nejprve zajištění bydlení a potom řešení dalších problémů, dosahuje vysoké úspěšnosti. V Brně si po jednom roce bydlení udrželo 96 procent zapojených rodin a jednotlivců.

Lidé, kteří získali bydlení, přirozeně méně využívají pohotovost a psychiatrické hospitalizace. Analýza z USA spočítala roční úsporu přes šest tisíc dolarů na osobu díky nižší nemocnosti a menšímu využívání drahých krizových zásahů. Studie v Seattlu ukázala, že stabilní bydlení snížilo náklady na krizové služby o více než 50 procent na osobu. Jinými slovy: stabilní základ není luxus, ale investice, která se vrací – v penězích, ve zdraví i ve snížení sociálního napětí. Co to tedy znamená? Že nevhodné podmínky k životu nejen nemotivují, ale naopak ztěžují zlepšování vlastní situace.

Je fér si přiznat, že „závislost“ je v tomto vztahu oboustranná. Bez klientů a klientek by služba neměla smysl. A bez fungující sítě sociálních služeb by stát musel řešit mnohem nákladnější důsledky – od zhoršeného zdravotního stavu přes kriminalizaci až po zvýšený tlak na nemocnice a policii. „Závislost“ v tomto smyslu není slabost, ale forma vzájemné propojenosti. Ta platí pro každého z nás, jen se o tom mluví jinak, když jde o lidi na okraji. Na ně jako by platila jiná měřítka než na ostatní – přísnější a tvrdší. Je to ale k něčemu prospěšné?

Autor a autorka pracují v sociálních službách.