Na konci července si připomínáme dvacet let od rozehnání technopárty Czechtek 2005 u obce Mlýnec poblíž Tachova. K první velké porevoluční konfrontaci mladých lidí a policie se vrací třídílná podcastová série CzechTek, kterou pro Český rozhlas připravil Šimon Šafránek. Filmový režisér, scenárista, spisovatel, filmový publicista a držitel Českého lva v sérii mapuje historii českého technařského hnutí od příjezdu „věrozvěstů“ z Velké Británie (kteří v podcastu také mluví) až do současnosti. V centru zájmu je ale kontroverzní policejní zásah, který Jiřího Paroubka patrně stál premiérské křeslo.
Jaké bylo tvoje první setkání s ilegální technopárty?
Devadesátky. Kdosi přišel, že někde je mejdan a že tam jedeme. Pak zastavíš někde uprostřed lesa a posloucháš, kde to je. Tehdy byly telefony ještě hloupý, uměly maximálně SMS. Řekli jste si ale „potkáme se u auta“ a nějak to vždycky dopadlo. Bylo to dost bezstarostný.
Techno je v něčem taková postapo kultura, ta bariéra je velmi nízko, prakticky nepotřebuješ vůbec nic.
Mám ale pocit, že nejdřív jsem chodil na ty mainstreamový akce. Dal jsem si extázi, bezvadný. Ale když jsem objevil freetekno parties, tak to byl úplně jinej svět, a to včetně hudby. Tam mi došlo, že ani nemusíš nic brát, protože ta hudba je sama o sobě pohlcující. Navíc jsem neměl peníze, takže ideál. Zažil jsem jedno přelomové léto, kdy se někam jezdilo každý víkend a ty jen vidíš, jak to roste a roste.
S kámoškou jsme zkoušeli dělat muziku, nestihl jsem to v patnácti, takže jsem to dělal o deset let později. Motal jsem se kolem parties a bavil mě VJing. Nejvíc se mi líbil ten svobodomyslný duch. Pořád jsem ale byl outsider, poznalo se to třeba podle toho, jak jsem byl oblečený. Jednou jsme tam jeli s kamerou a natáčeli krátký film. Pak jsem o tom napsal novelu 23, která vyšla v Labyrintu…
Ale to jsi už žil v Berlíně, ne?
Je zajímavé, že tam nic takového nebylo. Byl jsem zvyklý, že u nás je spousta soundsystémů a každý víkend se něco děje, že ani nevíš, kam jet dřív. V Berlíně ale tahle scéna vůbec nebyla. Underground probíhal ve městě, protože nikdo nejezdil na chalupy. Mám dojem, že se hrála i trochu jiná hudba. Techno bylo víc klubové, i ten přístup mi přišel jiný, život se mi tam zdál kinetičtější, vystřídal jsi za večer tři, čtyři, pět mejdanů, které často byly časově omezené jenom na dvě hodiny. Lidi tam taky brali spíš speed než piko jako v Čechách. A když jsem se o free parties typu CzechTeku bavil s tamními lidmi, ukázalo se, že jezdí právě k nám.
V Berlíně už ale tehdy měli ty nejdivočejší večírky za sebou, ne? Techno bylo soundtrackem k pádu železné opony, dunělo v domech opuštěných východoněmeckou armádou a policií, když padla Berlínská zeď. Napadá mě, že do Česka se vlastně dostalo poměrně pozdě. Proč těch několik let zpoždění?
I do toho Berlína ho ale museli dovést Angličané. V podcastu mluví Joe Rush o tom, že když scénu etablovali v Česku, jeli do Itálie, kde udělali první technival. Tam se to také hodně chytlo. Na začátku všeho u nás v podstatě byly asi jen ty britské soundsystémy jako Mutoid Waste Company a Spiral Tribe. Když v roce 1992 byli členové Spiral Tribe zatčeni na festivalu Castlemorton a o dva roky později začal platit Criminal Justice Law and Public Order Act, rozhodli se Anglii nadobro opustit a vyjet na kontinent, a tím pádem i na Východ.
Přijde mi fascinující, že i v té Británii se o ravu nejdřív psalo velmi pozitivně, jako o radostných večírcích mládeže, ale kolem let 1992, 1993 se všechno mění a z travellerů a raverů byl najednou postrach společnosti. Jak to bylo u nás?
Poslouchal jsem dobové zpravodajství v archivech rozhlasu a nepřišlo mi to nijak negativní, a to ani v době posledního CzechTeku. Nejvíc to vyhrotili Paroubek a Bublan. Nejspíš žili v slonovinové věži a celé to pro ně bylo nepředstavitelné. Na začátku tisíciletí u nás ještě panovala atmosféra… neřekl bych vyloženě svobodomyslnosti, možná spíš ignorance. Takové to: nevíme, o co jde, tak to necháme být.
Možná v tom většinová společnost viděla pokračování předrevolučního undergroundu. V podcastu mluví Joe z Mutoid Waste dokonce o setkání s Magorem Jirousem…
Ale moc se to nepotkalo, byly tam nějaké nepřekročitelné bariéry. Český underground, to jsou na jedné straně kytary a na straně druhé se možná nepotkali politicky, protože ti Angličani byli spíš anarchisti. Já jsem se na to pak pokoušel Joea ještě doptat, ale už mi neodpověděl. Ale jeden z těch respondentů říká, že byl v rockové kapele, a když na Ladronce uslyšel poprvé techno, úplně mu to změnilo život.
Žhavá historie české freetekno scény začíná příjezdem anglických soundsystémů v roce 1994 a končí o jedenáct let později rozehnáním Czechteku 2005 pendreky. To je na dnešní dobu relativně dlouhá doba.
Taky to ale bylo před rozšířením rychlého internetu. Když jsi něco chtěl, musel sis to složitě hledat. A společnost v devadesátkách nebyla tolik kulturně saturovaná. Samozřejmě se nasávaly věci ze Západu, ale taneční hudba byla v úplných počátcích. Rádia ji nehrála, mohl sis koupit vinyl v Radosti, a to bylo skoro všechno.
I ty ravy měly na Západě delší tradici. A měly kontrakulturní náboj. Laurent Garnier mi vyprávěl, že v osmdesátkách se free parties začaly dělat proto, že kluby měly pevnou zavíračku, ale když si mladí vzali extázi a najela jim, tak prostě nechtěli jít v jednu spát a šli kalit někam ven. U nás se prostě musela dohnat spousta věcí a nastat správné okolnosti. A to nějakou dobu trvalo.
Někdy se to ale zlomit muselo…
Bylo to podle mě na konci 90. let, kdy do toho začal konečně promlouvat internet. Subkultury dostaly vlastní mediální kanály a už se ti mohlo stát, že tě kamarád kamaráda naložil do auta a jelo se tancovat.
V podcastu se hodně mluví o tom, že freetekno není ani tak hudba, jako spíš životní styl. Jak tomu rozumět?
Myslí se tím ta svoboda, to volné cestování, travellerství. Cesta od jednoho mejdanu ke druhému, kdy se cesta skutečně stává cílem. Vloni jsme jeli tři týdny autem po Evropě a až v průběhu dne jsme se rozhodovali, kam dojedeme a kde budeme spát. Dostaneš se do takového zvláštního módu, kde řešíš jen ty úplně nejzákladnější věci. Odtrhneš se od skutečného světa a je to hrozně osvobozující. Tedy než ti dojdou peníze. A to je myslím přesně ono. Oddělit se od civilizace, dělat si věci po svým… Techno je v něčem taková postapo kultura, ta bariéra je velmi nízko, prakticky nepotřebuješ vůbec nic a může tam být skoro každý. Nemusíš mít ani auto, stačí, když ho má kámoš a jede se.
Proč ta scéna u nás tak rychle po CzechTeku vyklidila pole?
Nikdo už evidentně nechtěl nést tu pochodeň. Zajímavě to komentuje Jana Kománková, když říká, že ti lidi se tam často jezdili jenom podívat – bylo to zadarmo a byla to atrakce. Ale kromě toho jednoho víkendu žádné systémové techno neposlouchali.
Ale taneční hudba nikam nezmizela. Přijde mi, že pořád platí ta rovnice, že čím víc je společnost individualizovaná, tím silnější je ten spodní protiproud, který velí dělat věci v komunitě. Tak jako se to stalo na konci osmdesátek v thatcherovské Británii. A taky pořád funguje to, že čím mizernější je společenská situace, tím víc chceš zažít nějakou radost. Prý nejlepší rave večírky teď mají na Ukrajině a v Rumunsku…
Může být, tady jsme relativně bohatí a šťastní.
Parties v lese se pořád konají i u nás, ale jsou maličké a nikde se o nich nedočteš. Naštěstí. O tom se ale na konci podastu také mluví. Je to reakce na obří rozměry posledních CzechTeků?
CzechTek skončil dobrovolně. Organizátoři prostě řekli, že za daných podmínek už to dělat nebudou – chtěli si spíš zatancovat na louce než řešit megapárty pro 40 tisíc lidí. Týká se to i samotné organizace, kdy se jako pořadatel ráno probudíš a musíš uklidit pole plné odpadků. Je zajímavé, že třeba ti Angličané vidí konec CzechTeku jinak. Martin Neal mi říkal, že dávalo smysl to udržet, a za příklad dával festival Glastonbury, kde vedle sebe existují nejrůznější hudby, včetně undergroundového ravu. Ostatně Joe Rush pro Glastonbury dnes pracuje. A v podcastu říká, že Glasto ani dnes není korporát, že je to sice kompromis, ale život je o dělání kompromisů. Jinak skončíš sám v koutě.
V podcastu pamětníci vzpomínají na to, že ta komunita fungovala zázračnou samoorganizací. A říkají, že oproti tomu dnes mladí mají potřebu pravidla přesně definovat. Opravdu to tak bylo?
Pamatuju si ten všeobjímající hédonismus. Všeho je dost a negativní emoce nikde. Tři dny tancuješ, pak jsi rád, žes to přežil… Ale především mám pocit, že když se dostaneš na akci, kde není jasná kontrola, začneš se podvědomě chovat zodpovědněji – dokud to nepřeválcuje anonymita davu. To je asi bohužel typický vývoj, koneckonců krásně ho lze vidět v knize Pláž od Alexe Garlanda o mytické pláži, kterou obývá mírumilovná komunita, jenže pak se všechno pokazí. Danny Boyle to zfilmoval s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. A aby ten obrázek byl dokonalý, i pláž, na které se natáčelo, filmaři zničili. To pak svádí k nějaké přesnější definici pravidel, což se civilizačně postupně děje. A nakonec se to týká i samotného CzechTeku, když organizátoři omezili sami sebe, a řekli, že už žádnou podobnou párty dělat nebudou.
Patřila k českým free parties taky hlavně extáze jako v Anglii?
Určitě je to propojené. Pamatuju si pár mejdanů, kde to bylo jako v lékárně. Ale na druhou stranu, když budeš celou noc tancovat, tak budeš ráno vypadat vyřízeně, ať budeš na drogách, nebo ne. A na mě ty free parties ve finále nejsilněji působily za střízliva.
Na začátku poslední epizody podcastu mluvíš o tom, že technaři se stali „symbolem útlaku v nové svobodné společnosti“. Je to ta zásadní věc, kterou se zapsali do vývoje české kultury?
Zmlátili je policajti a obrázek policajtů, kteří na louce v kordonu postupují proti mladým tanečníkům, dost evokoval socialistické policejní násilí. Paroubkovi to prohrálo volby. Je zajímavé, jak moc se premiér a ministr vnitra přepočítali. Byla to první opravdová porevoluční manifestace síly a lidem se to nelíbilo. V Praze proběhly demonstrace, které podpořil i Havel. Ten narativ, že policajti zase mlátí děti, strašně rezonoval, u nás to má silnou symboliku. Rámovala to tak i pravice, přidal se k tomu i tehdejší prezident Klaus, který potřeboval oslabit ČSSD.
Nicméně posledním hřebíčkem do rakve byla paradoxně vstřícnost armády, která na rok 2006 nabídla ke konání dalšího CzechTeku vojenský prostor…
Myslím, že ta domluva se státem je jenom jeden aspekt, který technařům mohl vadit. Nezapomínej na komercionalizaci, která se na to nabalovala v podstatě bez přispění komunity: oni prostě dělali něco, co se stalo populárním. A ve chvíli, kdy v podstatě vyhráli, kdy přesvědčili společnost, že mají právo na své místo, to sami zavřeli.
Pořád tu ale byl potenciál akce pro padesát tisíc lidí, kteří chtějí tancovat na techno. Není zvláštní, že tuhle rukavici nezvedl nikdo z komerčního sektoru?
Tancovat chtěli, ale zadarmo. V takových podmínkách to ale už nikdo organizovat nechtěl. Nakonec i ty velký akce už tehdy byly minulostí. Záhy po posledním CzechTeku přišla bankovní krize, začal být populární rap, kde byla větší identifikace posluchačů s interprety. A techno zase probublalo až o pár let později, v jiné podobě. Ono tady prostě není tak univerzálně populární jako v jiných evropských zemích.
Existuje z fenoménu CzechTek nějaké ponaučení? Propsalo se to nějak hlouběji do českých kulturních dějin, nebo to prostě byla jen epizoda, která už dnes nemá žádnou historickou relevanci? Překvapilo mě, že když v podcastu mluví zástupci aktuální generace techna, která je spojená třeba s klubem Ankali, vlastně moc netuší, co to byl CzechTek…
Oni na techno jezdili do Berlína, nebo na večírky Boiler Room. Podle mě to spíš funguje jako nějaké memento. Až se někdy semele něco podobného a policajti budou mlátit děti, tak se to vytáhne jako první věc. Beru to jako součást evropské raveové zkušenosti. Nakonec to možná svědčí nejvíc o zásadovosti těch technařů. Komerční to nechtěli, tak radši nic.
Přežívá soundsystémová kultura jinde v Evropě?
Třeba ve Francii je pořád velmi silná. Teď je v kinech španělský film Sirat z ravů v Maroku, který získal cenu na festivalu v Cannes. Přijde mi, že s ravem je často spjatá anarchie, politický a protistátní podtext. Autenticky se u nás objevil až v závěru celé vlny. Ale nikdo o to evidentně moc nestál, protože techno tady nebylo projevem anarchie nebo nějakého velkého boje. Jasně, policajti byli nepřátelé, ale taky si pamatuju, že nás jednou našli v lese, mejdan zavřeli, ale nic neničili. Doprovodili nás na hranice okresu jako ve filmu. Může to být samozřejmě moje ojedinělá zkušenost. Technaři ale ve finále jen chtěli, aby je stát nechal být. Což ale stát samozřejmě nechce dopustit. A proto to dopadlo, jak to dopadlo, a nakonec prohráli všichni.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás