„Když vyhodíme bezďáky z Frýdku, tak půjdou do Ostravy. A ti z Ostravy zase sem. Já si myslim, že bysme jim měli dát 100 metrů čtverečních a ty oplotit žiletkovym plotem a elektrickym drátem. A buď ať se tam domluví, nebo ať pochcípaj. Takhle akorát obtěžujou slušný lidi,“ vykládá mi asi padesátiletý pán na vlakovém nádraží ve Frýdku-Místku. Zapadá slunce, uvnitř cihlové budovy světélkují na podlaze i na stěnách paprsky.
Neustálé zpřísňování trestů a dohledu je pro mnohé obyvatele a možná i politiky morálně přijatelnější než nepodmíněná pomoc.
Na názor muže v modré sportovní mikině jsem se neptala, přihlásil se sám. Chtěl promluvit do novin jako nespokojený občan. S uprchlíky by prý udělal to samé, také by je zavřel na místo, které splňuje definici koncentračního tábora. Mluvíme spolu chvilku, ale i tak mi stihne vylíčit, že v minulosti několik lidí bez domova zmlátil, prý aby ochránil své blízké. Když nastupuji do vlaku, myslím na Marka, muže bez domova, s nímž jsem si povídala předchozí večer. „Jsem přece taky člověk, ne? Snad mám taky lidský práva?“ ptal se mě, aby si za chvilku sám odpověděl. „Když jsme bezdomovci, tak asi práva nemáme. Smradlaví, zkurvení bezdomovci. Tak ale co mám dělat?“ Markův kamarád Vincent, který má magisterský titul a je také bez domova, odpověděl, že ústava hovoří jasně. Každý má od narození práva.
„Potom, co mám v nohách 40 kilometrů, tak si třeba sednu na lavičku, a oni se hned vyptávají, co tu dělám,“ popisoval Vincent svou zkušenost s místní policií. „Snažím se žít,“ pokračoval se svěšenou hlavou. Pak se zeptal na mou práci. „Píšu reportáž o té nové vyhlášce,“ vysvětlila jsem.
Agresivní žebrání?
V březnu zastupitelstvo Frýdku-Místku schválilo novou vyhlášku proti bivakování a žebrání. V době, kdy sílí krajní pravice a útoky na nejzranitelnější skupiny obyvatel, si místní politici chtějí došlápnout na „nepřizpůsobivé“. A to i v přesto, že je přijatá legislativa podle odborníků a odbornic na samé hranici zákona.
Vyhláška dává nástroj policii postihnout jednorázové přespávání venku nebo „agresivní formy žebrání“ – tedy pokud někdo poprosí spoluobčany o finanční pomoc. Různým formám kriminalizace bezdomovectví by měla bránit Ústava ČR, stejně jako Evropský soud pro lidská práva. Zastupitelstvu Frýdku-Místku se nicméně podařilo najít skulinu v zákoně.
Spaní venku ani žebrání Frýdek-Místek nezakazuje plošně, ale jen na vymezených lokalitách. Lidé nesmí přespávat a žebrat například ve velkých veřejných parcích, méně než 50 metrů od zastávek autobusů a 100 metrů od škol… Podle místních z kolektivu Food Not Bombs platí zákaz v podstatě v celém městě. Kompletní mapa ale neexistuje. Když jsem se pokusila většinu zakázaných míst zakreslit do mapky, prázdného prostoru moc nezbylo.
Ví, kdy zakročit
I kdyby občané věděli, kde všude vyhláška platí a kde ne, jen těžko mohou odhadnout, zda jim za jejich činnost nehrozí problémy. Město totiž slibuje, že nebude zasahovat proti bezproblémovému přespávání nebo žebrání. Tedy například upravený senior, který si zdřímne v parku nebo máma s dětmi, které chybí 10 korun na vlak, by neměli být vyhláškou postižení. „Ta definice musí být obecná, ať právě nediskriminujeme určitou skupinu osob,“ vysvětluje primátor Petr Korč (NMFM). Podle něj policisté dost dobře ví, kdy zakročit. Zásadní má být společenská škodlivost.
„Kupříkladu lidé odpočívající v rámci pikniku na dece v parku, nebo na stejném místě se vyskytující skupinka pospávajících zapáchajících nepřizpůsobivých osob, navíc obložených nákupními vozíky a odpadky… To jsou dvě zcela rozdílné situace mající zásadní vliv na vnímání svým okolím. Nutno podotknout, že právě v druhém případě je zásah strážníka coby autority dohlížející na veřejný pořádek zcela na místě,“ vysvětluje zástupce městské policie Frýdku-Místku Tomáš Zapletal.
Když se snažím domluvit schůzku s primátorem, odpoví tisková mluvčí Jana Musálková Jeckelová. Komunikace s radnicí prý probíhá výhradně skrze tiskové oddělení. To, zda je někdo osoba bez domova, senior, sportovec nebo turista, není podle Musálkové Jeckelové předmětem posouzení. Podle ní vyhláška „nedává prostor pro svévoli – pouze definuje pravidla, která mají být uplatňována rovnoměrně“ a zároveň „policie bude při uplatňování vyhlášky vždy zvažovat konkrétní situaci, přiměřenost zásahu a míru narušení veřejného pořádku.“
Práva pro voňavé
Když se vrátíme k otázce Marka, zda má jako člověk bez domova lidská práva, zdá se, že vyhláška odpovídá: „záleží“. Nikdo přitom přesně neví na čem. Jak policejní ředitel, tak náměstek pro sociální oblast Sikora například zdůrazňují, že kritériem pro vymáhání může být zápach. Jenže co kdyby si na trávu lehl člověk, který právě uběhl maraton a je propocený? Nebo kdyby se člověk bez domova umyl a navoněl kolínskou? Podobných otázek vyvstávají spousty, a to i v odborné veřejnosti a mezi opozičními zastupiteli.
Advokát Pavel Uhl tvrdí, že vyhláška může být potenciálně v rozporu jak s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, tak s Ústavou České republiky. Cílí podle něj totiž na lidi ve slabším postavení a vytváří prostor pro svévoli policie. Za problém také považuje, že není úplně zřejmý rozsah územní působnosti a nelze vyhodnotit, jestli se vyhláška fakticky blíží paušálnímu zákazu nebo ne. „Nevím, zda je to protiústavní, ale rozhodně se vyhláška pohybuje na samé hranici práva,“ shrnuje Uhl.
Město slovy tiskové mluvčí podotýká, že vyhlášku připravovalo „v úzké součinnosti s odborníky na veřejné právo a prošla formálním posouzením ze strany Ministerstva vnitra ČR, které shledalo její obsah v souladu s platnou legislativou.“ Že ministerstvo po formální stránce vyhlášku schválilo nicméně nezaručuje, že je v souladu s ústavou. To bude muset prošetřit Ústavní soud, pokud k tomu dostane podnět.
Právo by mělo platit pro všechny občany České republiky stejně, nezávisle na barvě pleti nebo třídě. Tisková mluvčí dodává, že město tento předpoklad splňuje a nekriminalizuje lidi bez domova. „Vyhláška reguluje pouze určité nežádoucí projevy chování na veřejnosti – např. znečišťování veřejného prostoru, zjevné požívání návykových látek, bivakování či výtržnosti. (…) Vyhláška není nástrojem ke kriminalizaci chudoby, ale prostředkem ke zlepšení kvality života v místech, kde dochází k opakovanému narušování pořádku a bezpečnosti,“ vysvětluje. Jak podotýká Pavel Uhl, na užívání návykových látek nebo znečišťování veřejného prostoru nicméně mohou existovat jiné vyhlášky. Tato zakazuje pouze přespávání venku a žebrání.
Vyděšené maminky
Vedení města vysvětluje spornou vyhlášku tím, že si spousta občanů a občanek stěžovala a že se maminky bojí o děti. „Sdružují se zde bezdomovci a chodí kolem nich děti ze škol,“ zní jedna ze stížností, kterou prezentuje město na svém facebookovém profilu. „Hlavně udělejte pořádek s bezdomovci, ať nežebrají, a přestaňte je podporovat, ať jdou pracovat!“ vyzývá další. Leták také obsahuje několik stížností na lidi se závislostí na drogách.
„Já jsem na bezdomovce samozřejmě narazila, ale nikdy jsem neměla problém. Nikdy jsem neviděla stříkačky. Těm místům se stejně pro jistotu vyhýbám, ale nemyslím si, že by v zákoně měl být zákaz přespávání venku nebo žebrání. Vždyť pokud lidi jen sedí nebo spí, tak je to v pořádku,“ odpovídá mi žena v bílé halence, když se jí ptám na vyhlášku. Sedíme uprostřed místního nákupního centra, všude okolo je ruch. Obě její děti prý chodí pravidelně samy domů a nikdy neměly s lidmi bez domova problém. Podobným způsobem se vyjadřuje několik dalších obyvatel města.
„Ať si každý dělá, co chce,“ říká jasně seniorka. „S čím mě ale serou, je, že kvůli pár bezdomovcům odstranili všechny lavičky na našem sídlišti. A já si teď nemám kam položit nákup,“ pokračuje. Na lavičkách byla zvyklá sedat i s kamarádkami. Když na nich občas někdo spal, tak jí to nevadilo. „Bezdomovci byli vždycky a budou vždycky,“ shrnuje.
Během dvou dní, kdy ve Frýdku-Místku pobývám, narážím také na lidi, kteří vyhlášku vítají. „Mám dvě dcery a když tam sedí bezdomovci před Albertem, tak nás to obtěžuje,“ odpovídá mladší žena. „Chápu, že někde musí být, ale ať jsou někde jinde. Ať jim dají byty,“ zakončuje. Proti takové solidaritě města se naopak jasně vymezuje starší muž. „Je třeba najít něco takového, aby byli ti bezdomovci co nejdál. Takhle akorát žijou z našich daní, makat se jim nechce… Jen nastavujou ruce,“ tvrdí rezolutně. „Oni je třeba policajti naberou a odvezou za město, ale ti bezďáci se vždycky vrátí,“ stěžuje si jeho partnerka, které přítomnost lidí bez domova také vadí.
Obecně se názory na vyhlášku i postup města pohybují na škále od „dejme jim byty“ po „postavme plot a ať tam pochcípaj“. Většina lidí se přirozeně pohybuje někde mezi. Jako podstatné na debatách s místními vnímám nicméně to, že mnoho z nich přejalo jazyk radnice o „nepřizpůsobivých“, o „ohrožení dětí“ a o drogách. Kdo sledoval například devadesátková vystoupení krajně pravicového politika Miroslava Sládka, případně debaty okolo takzvané nulové tolerance, tyto zkratky dobře zná.
Kdo je nepřizpůsobivý?
„Ta rétorika byla fašizující,“ shrnuje Barbora Bírová, ředitelka Platformy pro sociální bydlení. Město se totiž ve vysvětlení vyhlášky opíralo mimo jiné o „veřejné pohoršení“, „bezpečnostní rizika“, či „ohrožení hygieny“. Opakovaně pak byl využíván právě pojem nepřizpůsobivý, a to dokonce na propagačních materiálech.
„V pojmu ‚nepřizpůsobivý‘ je obsažené nejen to, že je daný člověk ‚nepřizpůsobený‘ dnes, ale že jeho ‚přizpůsobení‘ není možné ani v budoucnu,“ vysvětluje socioložka Lucie Trlifajová důvody, proč je podle ní takový jazyk nevhodný a dehumanizační . Zároveň podle Trlifajové takové pojmy posilují rozdělení mezi „námi“, občany – případně „slušnými“ občany – a „jimi“, tedy „nepřizpůsobivými“, špatnými lidmi.
„Být ‚slušným občanem‘ se mimo jiné vyznačuje tím, že jste hodně frustrovaní lidmi bez přístřeší,“ vysvětluje Trlifajová. Podobnou logiku využívá ve své oficiální komunikaci například náměstek primátora Frýdku-Místku pro sociální oblast a autor vyhlášky Marcel Sikora. Ten ve svém vyjádření na Facebooku píše: „Většinou se jedná o problémové osoby z řad osob pobývajících ‚na ulici‘, budících u občanů a dětí strach svým hlasovým, často agresivním a vulgárním, projevem, zápachem. Mnohdy jsou pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek. Obsazování laviček, polehávání a znečišťování v historickém centru města a u nákupních center znemožňuje osobám starším nebo se zdravotními potížemi si odpočinout. Občané je ze strachu z napadení raději obcházejí a nechtě se smiřují s tím, že se nemohou posadit.“
Město skrze tiskovou mluvčí sice trvá na tom, že represe necílí na lidi bez domova, zároveň však autor dokumentu sám přiznává, že na ně vyhláška cílí. On, primátor, policie i oficiální kanály pak používají dehumanizační jazyk. I to nicméně mluvčí města popírá s tím, že „v oficiálních dokumentech a rozhodovacích procesech město Frýdek-Místek používá zejména jazyk odpovídající zákonným pojmům“ a že „vyjádření jednotlivých osob, včetně zaměstnanců městské policie, je třeba vždy vnímat jako individuální stanoviska, která nemusejí odpovídat oficiálním postojům města jako celku.“ Podle mluvčí město jedná s důrazem na důstojnost všech dotčených osob.
Město zároveň negativní představy o lidech bez domova podpořilo letákem, v němž náměstek Sikora píše, že je škodlivé dávat lidem bez domova peníze. „Vaše peníze mohou sloužit na nákup alkoholu nebo drog. Váš příspěvek může podpořit přežívání na ulici,“ varuje. Leták i s přiloženým komiksem radí, aby lidé v nouzi vyhledali sociální služby. Těch Frýdek-Místek nabízí širokou paletu, nejčastěji skrze Slezskou diakonii či Armádu spásy. Právě na tato místa se vedení odvolává. „Všechny osoby, které chtějí řešit svoji nepříznivou situaci, se mají kam obrátit,“ shrnuje tisková mluvčí a poukazuje na to, že město minulý rok vynaložilo na podporu sociálních služeb více než 100 milionů korun.
Pocit bezpečí
„Na noclehárně se krade,“ vyjadřuje své obavy žena, která sociální služby několikrát navštívila jako klientka. Zažila tam napadení a byly jí ukradeny osobní věci. Také se tam podle ní nacházejí štěnice a vši. „Já bych potřebovala do bytu, ne do azyláku nebo tak někde. To budu radši na ulici,“ shrnuje. Podobné zkušenosti v obecné rovině popisuje také Barbora Bírová z Platformy pro sociální bydlení. Ta v našem rozhovoru zmiňuje jak časté krádeže a násilí, tak nedostatečné hygienické podmínky. Podle jejích zkušeností noclehárny a azylové domy často nedokáží naplnit potřeby lidí bez přístřeší, zejména pak pocit bezpečí. Proto lidé raději zvolí variantu spát venku. „Instituce jsou stavěné tak, aby fungovaly hlavně pro ty instituce samotné. Ne proto, aby reálně zmocňovaly lidi, kteří v nich přebývají,“ shrnuje. V praxi podle ní nefunguje představa, že se člověk dostane skrze noclehárnu a azylový dům nebo ubytovnu až do standardního bydlení.
Bírová i Trlifajová říkají, že lidé bez přístřeší hlavně potřebují důstojné bydlení a s ním spojený pocit bezpečí. Obě expertky se shodují, že existují mezinárodně uznávané a funkční principy na ukončování a prevenci bezdomovectví – v zahraniční i tamní praxi se osvědčil například přístup Housing First, tedy „bydlení především“. Člověk bez přístřeší v takových programech dostává důstojný byt a potřebnou pomoc zdravotníků, psychologů a sociálních pracovníků bez konkrétních podmínek, které by musel splnit.
Jak upozorňuje Lucie Trlifajová, zejména lidé s duálními diagnózami (například se závislostí a psychiatrickými diagnózami) propadají systémem založeným na zásluhovosti a přísných podmínkách, mezi nimiž je často střízlivost, dodržování konkrétního časového plánu apod. Závislosti či psychiatrické diagnózy jsou přitom relativně časté a mohou vzniknout i jako přímý důsledek života na ulici.
Kde hledat řešení
„Často se řeší dopady bezdomovectví, což stojí spoustu peněz, času a energie. Jde o služby, které například umožňují hygienu, ošetřují, vaří jídlo, šatí lidi…Ale neřeší to podstatné. Lidé, když jsou bez domova, potřebují v první řadě bydlet,“ shrnuje Barbora Bírová. Podle ní je třeba bezdomovectví ukončovat a věnovat se prevenci, nejen řešit dopady. Taková cesta je lepší pro samotné lidi bez přístřeší, ale také levnější pro stát a samosprávy.
V návaznosti na vyhlášku ve Frýdku-Místku tedy navázala Platforma pro sociální bydlení spolupráci s Ministerstvem vnitra. Společně připravují metodiky, které pak města a obce budou moci užívat a namísto kriminalizace bezdomovectví přistoupit k funkčnějším a také levnějším přístupům. Například program Housing First město má, ačkoli čítá pouze pár bytů. Jeho výrazné rozšíření by mohlo pomoci jak samotným lidem na ulici, tak také jejich spoluobčanům a spoluobčankám, kteří se necítí na ulicích bezpečně. Jediný aspekt, který může u strategií jako je Housing First narazit, je již zmiňovaný princip zásluhovosti. V rozhovorech, které jsem ve Frýdku-Místku vedla, ostatně také zaznělo, že lidé bez domova nemají dostávat nic „zadarmo“. Neustálé zpřísňování trestů a dohledu je pro mnohé obyvatele a možná i politiky morálně přijatelnější než nepodmíněná pomoc.
Tvrdá ruka
Někteří lidé bez přístřeší vnímají po přijetí vyhlášky zhoršení situace. Jiní zase říkají, že se k nim policie chová trochu lépe, protože dění ve Frýdku-Místku přitáhlo pozornost médií. Všichni se nicméně shodují v tom, že už před přijetím vyhlášky bylo chování městské policie často nevhodné a zásahy bezdůvodné. Vyhláška tak podle nich legalizuje útlak, který zažívali vždycky – například násilné odsuny a vykazování z veřejných prostranství, i když člověk nedělá nic nezákonného. Děje se tak za oficiálního souhlasu města, které samo svou rétorikou podněcuje stereotypy vůči lidem bez domova a vytváří kategorie „pohoršených slušných občanů“ a „nepřizpůsobivých“.
Primátor Frýdku-Místku Korč se zároveň v březnu vyjádřil, že by uvítal rozšíření nástrojů, které mohou samosprávy proti „nepřizpůsobivým“ využívat. Také proto podepsal novou petici Svazu měst a obcí. „Hovoří se o tom, že opakující se přestupky tohoto rázu – když je k někomu dvacetkrát výjezd policie nebo když je v naprosto nezřízeném stavu na lavičce před školou – že to nemůže být pořád jenom přestupek. Že by se z toho měl stát trestný čin. Případně abychom mohli opět v těch nejradikálnějších případech použít právo někoho vyhostit,“ pronesl Korč.
Podle Lucie Trlifajové mohou další represe vůči lidem bez domova dnes rezonovat, protože společnost chudne. „Je to banální vysvětlení, ale pocit ohrožení ve společnosti se zvyšuje. Reálná kupní síla mezd klesla nejvíce v EU, roste nestabilita ohledně bydlení…“ vysvětluje. Opatření jako je popisovaná vyhláška pak podle Trlifajové dodávají lidem pocit kontroly. Že se alespoň něco děje.
Frýdecká vyhláška rychle inspirovala Bohumín, který svou verzi zákazu bivakování a žebrání odhlasoval jen o měsíc později. Postup Frýdku-Místku přitom kritizoval místní kolektiv Food Not Bombs, Platforma pro sociální bydlení, zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková a také přes 350 občanů, kteří podepsali veřejnou petici.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás